Nová analýza rychlosti sedimentace naznačuje, že se mořské ekosystémy začaly obnovovat pouhých několik tisíc let po dopadu asteroidu Chicxulub, který před 66 miliony lety vyhubil dinosaury. Ukazuje se, že návrat života po dopadu asteroidu tak zřejmě nastal výrazně dříve, než vědecká obec předpokládala..

Zjištění publikovaná v časopise Geology vybízejí k přehodnocení toho, jak rychle může evoluce obnovit biologickou rozmanitost, a to nejen po dopadu Chicxlubského asteroidu, ale i dnes a v budoucnu, kdy změna klimatu a další lidské tlaky urychlují tempo ekologických otřesů.

„Tato zjištění nám pravdu pomáhají pochopit, jak rychle se druhy mohou vyvíjet,“ říká Christopher Lowery, paleoceanograf z Texaské univerzity v Austinu, a dodává, že to poskytuje vzácnou „příležitost díky geologické minulosti pochopit, jak se ekosystémy mohou zotavit z těchto rychlých a závažných změn“.

Dřívější odhady toho, jak dlouho trvalo, než se po pádu asteroidu opět objevil v oceánech život, vycházely z rozdílu tloušťky vrstev sedimentů mezi vrstvou vzniklou při hromadném vymírání a vrstvou, ve které se poprvé objevil mikroorganismus Parvularugoglobigerina eugubina.

Jedná se o zástupce dírkonošců (Foraminifera), kteří se v oceánu objevili těsně po vymírání. Z rychlosti ukládání sedimentů pak vědci odhadli, že se tento druh objevil asi 30 000 let po dopadu asteroidu. Chris Lowery a jeho kolegové však použili jinou metodu.

Dle původních odhadů se nové druhy objevily až po 30 000 letech

Analyzovali vrtná jádra z kráteru Chicxulub a měřili v nich množství izotopu helium-3. Tento vzácný prvek se na Zemi dostává téměř nepřetržitě z meziplanetárního prachu, který k nám přilétá z kosmického prostoru.

Protože je jeho „přísun“ dlouhodobě relativně stálý, funguje helium-3 jako jakési přírodní hodiny. Je zajímavé, že kosmický prach naznačoval, že se P. eugubina vyvinula během pouhých 6 000 let od katastrofy, která zabila dinosaury, ale Lowery váhal, zda může tomuto výsledku důvěřovat.

Proto se spolu se svými kolegy zaměřil na dříve publikovaná data z dalších částí světa. Hledali lokality, kde byly současně identifikovány stopy helia-3 a první zástupci dírkonožců po masovém vymírání.

Tato data před nimi překvapivě nikdo nevyužil ke zpřesnění časové osy obnovy života. Analýza šesti lokalit, včetně kráteru Chicxulub a mořských sedimentů z Itálie, Španělska a Tuniska, následně skutečně ukázala, že usazeniny se po dopadu hromadily rychleji, než naznačovaly dřívější odhady.

Podle nových modelů vznikly už 6 000 let po dopadu asteroidu

V průměru se charakteristický druh Parvularugoglobigerina eugubina objevil již přibližně 6 400 let po katastrofě. Další nové druhy planktonu následovaly během jednoho až dvou tisíciletí a záhy poté přišla vlna evolučního rozvoje, kdy nově vznikající organismy obsazovaly ekologické niky uvolněné po dopadu asteroidu Chicxulub.

Ten vyhubil asi tři čtvrtiny všech rostlinných a živočišných druhů na Zemi včetně převážné části tehdejšího mořského planktonu.

Paleobiolog Brian Huber z Národního muzea přírodních věd Smithsonova institutu a jeho kolegové loni využili teplotní stopy zachované ve schránkách dírkonožců, aby došli k závěru, že první nové druhy planktonu se mohly objevit už během několika desetiletí po dopadu asteroidu.

Kombinací fosilních záznamů a klimatických modelů jim vyšlo, že po krátkém období temnoty, kdy atmosféru zahalily prach a saze vyvržené při srážce, došlo k poměrně rychlému vyčištění oblohy. Následné prudké globální oteplení pak mohlo v geologicky velmi krátké době nastartovat evoluční obnovu života v oceánech.

Rychlý záblesk evoluce, nikoli okamžitá záchrana

Tento přístup se od Loweryho studie liší. Zatímco Lowery vychází z přímého odhadu rychlosti ukládání sedimentů, Huberův tým odvozuje načasování biologické obnovy především z klimatických modelů. Pokud však tyto modely věrně zachycují průběh událostí po dopadu Chicxulubu, mohlo se oživení oceánských ekosystémů odehrát ještě výrazně rychleji, než vědci dosud předpokládali.

„To by znamenalo, že obnova života proběhla ještě rychlejším tempem, než se dosud soudilo,“ říká Huber.

Tato zjištění dohromady ukazují, jak rychle se dokáže příroda po katastrofě vzpamatovat. „Život se skutečně začíná zotavovat, jakmile je k tomu jakákoli možnost,“ uvádí Vivi Vajda, paleobioložka ze Švédského muzea přírodní historie ve Stockholmu, která se na výzkumu nepodílela.

„Ale ani závratný vznik nových druhů, tak zvaná speciace, nedokáže rychle napravit masové vymírání,“ upozorňuje Lowery. Úplné zotavení ekosystémů stále trvalo miliony let – a nic jako dinosauři se už nikdy nevrátilo. Zdá se, že evoluce je schopna náhlého záblesku, ale ne okamžité nápravy.

Zdroj: ScienceNews