K jedné z největších historických záhad patří také zánik obávaného kolosu, který svého času dosahoval od Atlantského oceánu k řece Eufrat, dále od Británie až k saharské poušti. Ačkoli bylo v běhu dějin předestřeno hned několik rozdílných teorií, v posledních letech se experti přiklání k názoru, že pád římského impéria nezpůsobila jediná událost, nýbrž souhra několika faktorů..

Éra živoření

Jedním z důvodů definitivního kolapsu mohla být především nejednotná ekonomika. Podle Miroslava Bárty totiž fungování říše po dlouhá léta záviselo zejména na dobývání nových území. A od získaného bohatství se poté odvíjel daňový systém.

Jako příklad můžeme uvézt dobytí města Pergamon, ke kterému došlo v roce 130 př. n. l. Římané totiž tímto nájezdem získali poklad makedonského krále, což jim umožnilo vyhlásit roční daňové prázdniny.

S nástupem císaře Augusta (63 př. n. l.–14 n. l.) ale zajetý, a pohodlně-výnosný systém doznal jiných obrysů.

Začínáme spravovat

Nový panovník totiž plynule přešel na režim správy již získaných území, s čímž souvisely zvýšené náklady na chod ohromného impéria. Římská říše od té chvíle musela vydávat neuvěřitelně vysoké sumy, a to nejen pro samotnou správu, ale také pro udržení míru v jednotlivých oblastech.

Platy i příděl potravin pro úředníky, učitele, ale také pro armádu nebo „sociální dávky“ se brzo ukázaly jako čím dál větší problém. Řím je totiž po ukončení dobývání najednou neměl z čeho pokrýt.

Vše je špatně!

To pravé hospodářské peklo se ale v impériu otevřelo letech 235–284. Vnější pády značně narušily integritu celého kolosu, což vrchnost vedlo k posílení stavů armády a úřednictva.

Zvyšování daní způsobilo pokles hodnoty měny, což znamenalo rozklad dalších důležitých oblastí – gramotnost a vzdělanost Římanů postupně upadala, nevalné to bylo také s důvěrou v celý císařský úřad. Situaci příliš nepomohlo ani četné střídání panovníků, v jejichž silách již nebylo blíží se konec odvrátit.

Ztrácíme oporu

Poslední ranou měla být obrovská inflace, která měla za následek masivní stěhování z venkova. Římský hospodářský systém totiž z 90 % stál na zemědělství. V okamžiku, kdy venkované vyměnili poklidnou krajinu za město, zůstávala půda ležet ladem.

A vláda nenašla lepší řešení než neúměrně zvýšit daně, což v občanech vyvolalo odpor. Někteří si dokonce přáli, aby je barbaři nechtěného břemena konečně a jednou pro vždy zbavili. V 5. století se pak systém rozpadl definitivně.

„Úpadek Říma byl přirozeným a nevyhnutelným důsledkem jeho nesmírné velikosti. Prosperita dospěla k začátku jeho úpadku; a hned, když čas nebo náhoda odstranily jeho umělou podporu, ohromná struktura se zhroutila pod vlastní tíhou,“ prohlásil britský historik Edward Gibbon (1737–1794).

Stopy vedou…

Odlišnou teorii představili na počátku 20. století britští historikové. Dle jejich názoru se po vpádu kartaginského generála Hannibala (247 př. n. l.–183 př. n. l. ) na Apeninském poloostrově v letech 218–204 př.

n. l. rozšířila malárie. Následná epidemie na území dnešní Itálie oslabila impérium natolik, že se ze ztrát nemělo šanci vzpamatovat. Na podobnou notu se v roce 2011 naladil také archeolog David Soren (*1946), po objevu největšího dětského hřbitova v severoitalském Lignanu.

Výsledky jeho zkoumání totiž nasvědčovaly tomu, že děti zemřely velice rychle po sobě, což nahrávalo teorii o infekčním onemocnění – sám Soren přitom zmínil právě malárii.

…ke komárům!

Teprve roku 2016 se jeho podezření podařilo s konečnou platností potvrdit. Významnou roli v historickém průlomu sehrály moderní technologie, jelikož vědci podrobili analýze 2000 let staré ostatky římských obyvatel.

Největší pozornost přitom věnovali části DNA z jejich zubní dřeně. A právě v nich se podařilo nalézt známky po prodělání infekčního a povětšinou tropického onemocnění. Do římského impéria pronikla malárie nejspíše s cestujícími na lodích.