Rypoši lysí mnoho krásy vskutku nepobrali, ovšem příroda k nim byla spravedlivá a místo krásného zevnějšku jim nadělila řadu unikátních vlastností, díky kterým se, navzdory své malé velikosti, dožívají úctyhodného věku. Vědci věří, že jejich zkoumání by mohlo pomoci i lidem..
Rypoš lysý je 8 až 10 centimetrů dlouhý hlodavec, žijící ve východní Africe. Za krasavce ho rozhodně považovat nelze. Jako napovídá jeho název, na těle má velmi málo chlupů, jeho růžová až nažloutlá kůže je navíc svraštělá.
Má velmi malé oči, takže jeho schopnost vidět je velmi slabá, a tenké a krátké nohy. Disponuje velkými vyčnívajícími zuby, které využívá k hrabání. Rty jsou uzavřeny těsně za zuby, aby mu do nich nevnikala zemina.
Na druhou stranu má rypoš řadu unikátních vlastností, které mu umožnily přizpůsobit se nehostinnému podzemnímu prostředí, jež obývá. Chybí mu receptory bolesti na kůži, takže necítí bolest při průchodu chodbami.
Dokonale se adaptoval i na omezený přísun kyslíku uvnitř chodeb. Má malé plíce a jeho krev je schopna velice silně vázat kyslík, čímž zvyšuje efektivitu absorpce kyslíku. Nízká dechová frekvence i látková výměna mu rovněž pomáhají vystačit s minimem kyslíku.
Zároveň je chráněn před zvýšením množství tekutiny v plicích, jemuž se říká plicní edém, který postihuje lidské horolezce ve vysoké nadmořské výšce.
Poradí si s nedostatkem kyslíku
Nezaskočí je ovšem ani nedostatek kyslíku, který vede u jiných savců ke smrti. Rypošům se v takovém případě uvolní do krevního řečiště velké množství fruktózy, kterou začnou spalovat jejich mozkové buňky.
Do nich se dostává molekulárními fruktózovými pumpami, které se u všech ostatních savců vyskytují pouze na buňkách střev. „Rypoši si zkrátka umí přeskupit některé základní stavební bloky metabolismu, aby byli supertolerantní k podmínkám s nedostatkem kyslíku,“ vysvětluje Thomas Park, profesor biologie na University of Illinois v Chicagu, který se studiem rypošů zabývá už 18 let.
A dodává: „Při hladině kyslíku dostatečně nízké, aby zabila člověka během několika minut, mohou rypoši lysí přežít minimálně pět hodin.“ Dokud nemají opět k dispozici kyslík, upadají do stavu podobnému zimnímu spánku – přestávají se pohybovat, zpomalují dýchání i pulz, aby tak snížili spotřebu energie, to jim pomůže přežít kyslíkovou deprivaci.
Pochopení způsobu, jak to tato zvířata dělají, by mohlo vést k léčbě pacientů, kteří trpí kyslíkovou deprivací, tedy například u srdečních záchvatů nebo mrtvice.
Nikdy netrpí rakovinou
To ještě stále není vše, díky pomalému metabolismu je rypoš značně dlouhověký, dožívá se až 32 let, přitom se u něj prakticky nevyskytuje rakovina, na rozdíl od jeho myších příbuzných. Zdá se, že se na potlačování nádorového bujení u něj podílí hned několik mechanismů.
Prvním z nich je tak zvaná kontaktní inhibice. Jde o regulační mechanismus, který nechá tělní buňky růst do tloušťky jedné vrstvy. Dokud mají dostatek prostoru, volně se pohybují, pokud by hrozilo, že mezi nimi bude docházet k těsnému kontaktu, přestanou se působením genu kódujícího protein p27 buňky dělit. Toto však neplatí u rakovinných buněk, které rostou nekontrolovaně dál.
U rypošů však působí ještě gen kódující protein p16, který brání buněčnému dělení hned v okamžiku, kdy se buňky dostanou do kontaktu, tedy při nižší buněčné hustotě, než tak činí protein p27. To brání rozvoji rakoviny u rypošů.
Další látkou, která je chrání před nádory, je polymer zvaný hyaluronan. Tloušťka tohoto polymeru řídí mechanickou pevnost buněk, ale zároveň reguluje jejich růst. Tělo rypošů pokrývá velmi málo chlupů, aby si zajistili potřebnou pružnost pokožky potřebnou pro život v podzemních tunelech, disponují vyšší koncentrací hyaluronanu v kůži.
Je až pětkrát vyšší než u lidí a zřejmě přispívá k odolnosti rypošů vůči rakovině, stejně jako fakt, že jejich ribozomy produkují extrémně bezchybné proteiny.