Má pověst nejslavnější večeře světa, která se bez ustání odehrává již 525 let. A pravděpodobně se jen tak „nepřejí“. Nejzobrazovanější křesťanský motiv má být podle záhadologů totiž důmyslnou mozaikou tajemství, na které bez ustání hledají odpovědi….

Ačkoli to na první pohled nevypadá, jeden z nejslavnějších obrazů v dějinách zachycuje Ježíše a jeho dvanáct učedníků při značně napjatém dialogu. A to konkrétně v okamžiku, kdy Spasitel oznamuje, že bude zrazen.

„Amen, amen, říkám vám, že jeden z vás mě zradí,“ prohlásil. Zatímco jeho věrným přeběhl po tváři údiv, Jidáš s sebou nepatrně cukl. Jeho úmysl byl prozrazen.

Symbol nového Milána

Obraz, který měří na délku skoro 9 metrů ovšem nezdobí žádné světové muzeum, nýbrž stěnu milánského kláštera Santa Maria delle Grazie. Ten totiž za vlády Ludovica Sforzy (1452–1508) potřeboval akutně vymalovat.

A komu jinému tak důležitý úkol svěřit než florentskému umělci, Leonardovi Da Vincimu (1452–1519), který panovníkovi představil uchvacující vize na Milán s překrásnými stavbami, luxusními ulicemi a patřičnými dopravními prostředky?

Hledání předobrazu…

Pro úkol hodný skutečného mistra si Leonardo vybral jeden z nejvíce dramatických okamžiků katolických dějin – Poslední večeři. Práci zahájil roku 1495, ještě předtím si však po čtyři roky své veledílo pouze načrtával Toužil totiž přesně vystihnout všechny pocity, které se v průběhu události mihly na obličejích přítomných apoštolů.

Obyvatelé Milána proto měli nejednou možnost spatřit malíře v nemocnicích, hospodách nebo se jen tak toulat ulicemi ve snaze nalézt co nejvhodnější „typy“. Největším oříškem se pro něj stal Jidáš, jehož předobraz hledal dlouhé dva roky.

…pro dokonalého Jidáše

„Každý den chodím do Borghetta, kde bydlí lůza celého města, ale stále jsem nenašel obličej zločince, jenž by odpovídal mé představě. Až obličej najdu, obraz bude do dne hotov,“ vysvětloval rozezleným mnichům, kterým vadilo, že práce postupovaly příliš pomalu.

Podle některých zvěstí měl Leonardo vrchnosti pohrozit, že nejslavnějšího zrádce namaluje podle klášterního převora, pokud mu duchovní nedají prostor a klid. Nakonec však Jidáše „nalezl“ v místní věznici.

Jedinečná technika v praxi

Ačkoli první tahy štětcem udělal přímo na zeď, o fresku v pravém slova smyslu se nejedná. Vsadil totiž na unikátní techniku – ve snaze dosáhnout co nejsvítivějších barev maloval da Vinci olejem na suchou stěnu.

Některé dny byl k žebříku „připoután“ prakticky nepřetržitě, že mu nezbyl čas ani na jakékoli posilnění. V hlavě měl v danou chvíli pouze a jen další tahy štětcem. Období euforie však posléze střídaly dny, kdy na obrazu neudělal vůbec nic. Nakonec se práce na velkolepém díle protáhly na tři roky.

Až v roce 1498 byla Poslední večeře oficiálně představena veřejnosti.

„Pomalu se to kazí…“

Ač byla metoda jedinečná v každém detailu, z dlouhodobého hlediska s sebou přinášela hned několik „ale“. Tím nejvýznamnějším byla skutečnost, že olejům to s vodou příliš neklape. A zejména klášterní zdi bývají zrádné i plné vlhkosti.

Už roku 1517 proto začaly kolovat fámy, že se dílo „trochu kazí“. Životopisec Giorgio Vasari (1511–1574) ve svém prohlášení ovšem neváhal zajít ještě dál, když uvedl, že za 30 let vidí „něco víc, než jen změť skvrn“.

Bohužel pro slavné dílo vedly jakékoli pokusy o jeho úpravu spíše ke škodě než užitku.

Konzervujeme, a všemožně!

Za všechny můžeme jmenovat ten, který se odehrál roku 1770 pod taktovkou umělce Giuseppe Mazzyho. Ten malbu nejprve pečlivě opracoval železem, následně přemaloval podle svých chutí a nakonec omyl celou zeď louhem.

A to byl pouze začátek… Následující dvě století totiž byla Poslední večeře „přetřena“ vším možným – voskem, lepidlem, lakem, pryskyřicí, alkoholem, rozpouštědly. Již tak zuboženému stavu nepřidali ani napoleonští vojáci, kteří do Itálie zavítali v roce 1796. A po nich?

Přišla potopa! Doslovná, která celé zdi dodala nádech zeleného bahna.

Drobné náznaky

I přesto nástěnná malba všem nástrahám odolává. Kromě Leonardova přímo až „božského talentu“ láká k návštěvě kláštera Santa Maria delle Grazie také jistý nádech tajemna, který Poslední večeři obestírá.

Vynálezce, matematik, ale především malíř, Leonardo totiž vytvářel ve svých obrazech dokonalou iluzi 3D prostoru. A právě v Poslední večeři dovedl tuto techniku k pomyslné dokonalosti. Linie mozaiky stropu, horní části výklenků, krajiny nebo dalších drobností na zdech… to vše směřuje do dálky, ale i přesto se potkává v jednom jediném bodě – hlavě samotného Ježíše Krista.

Je to právě Spasitel, kdo je středem všeho dění. Po každé straně má šest učedníků ve dvou trojicích. Napravo i nalevo čtyři postranní výklenky či zdobné koberce. Vzadu tři okna. Je pouze náhodou, že právě trojka je symbolem Svaté Trojice a čtyřka přírodních cyklů?

Nejspíše ne. Třikrát čtyři je dvanáct (apoštolů). Zajímavé a tajemné zároveň….

Nenápadná kritika?

Do dějin se však Da Vinci nezapsal pouze jako všestranná osobnost, ale také pro kritiku církve, a to z důvodu korupce a prodávání odpustků. „Malíř je pánem a bohem každého tvora a každé věci,“ uvedl ve svých pojednáních.

Právě tato skutečnost se stala živnou půdou pro záhadology, kteří prohlašují, že to byl onen pomyslný bod zlomu, kdy se rozhodl do jednotlivých děl ukrýt opovržení.

Více se dočtete v novém čísle 21. STOLETÍ EXTRA, které je právě v prodeji.