Ze všech planet, měsíců a asteroidů, kam až lidské oko kdy dohlédlo, je Země tím nejlepším místem pro život. Má jedinou nevýhodu – není nafukovací. Naštěstí je všude kolem celá volná sluneční soustava. .

Kdysi jsme o ni věděli žalostně málo, dnes – díky přelomovým objevům – už víme mnohem víc… Zaměstnala hlavu Pythagorovi i starověkým Mayům. Její zkoumání připravilo mnoho astronomů a astronautů o život, naopak Armstrongovi a Aldrinovi zajistila věčnou slávu.

Její stáří odhadováno na 4,6 miliardami let stejně jako Zemi a těší se pozornosti jako žádná jiná ve vesmíru. Protože je „naše“… Sluneční soustava.

Jde o ucelené sousedství kolem jednoho Slunce, ve kterém bují život, výzkum i technologické inovace. Zároveň jde o stále plně neprozkoumanou „pokladnici“, ve které se nachází osm planet hlavních a pět trpasličích, dále 150 měsíců a miliony meteoritů.

Voda z rudého obra

K žádné jiné planetě lidstvo v posledních letech nevzhlíží tak jako k Marsu. V pořadí čtvrtá planeta sluneční soustavy by se totiž v blízké budoucnosti mohla stát novou „lidskou základnou.“. Velkolepé vize na osídlení „rudého obra“ značně podpořil i nález vodních zdrojů, ke kterému došlo v roce 2015. Výzkumný tým s pomocí spektrální analýzy nashromážděných snímků totiž objevil stopy po slaných minerálech, které přišly do styku s vodou – konkrétně na svazích protkaných tajemnými žílami.

Ačkoli se dlouhá léta předpokládalo, že se jedná o pozůstatky z dávné minulosti, od roku 2015 je jasné, že žíly mění barvy a pohybují se. „Objevují se na několika místech na Marsu, když teploty překročí mínus 23 stupňů Celsia, a mizí, když se zase ochladí,“ uvedla ve svém prohlášení NASA. O tři roky později zašel výzkum vodních zdrojů ještě dál, a to společně s objevem několika jezer tekuté vody.

Největší z vodních nádrží má dosahovat délky zhruba 20 kilometrů, její umístění je nejméně 1,5 km pod povrchem u jižního pólu.

Přestože zde ručička teploměru nepřesáhne hranici -70° Celsia, voda vlivem vysoké koncentrace solí nezamrzá. „V této studii jsme potvrdili existenci rozsáhlé oblasti s vodou. A současně jsme nezávisle na tom našli další místa s vodou – to znamená, že nejde o izolovaný náhodný objev.

Jedná se o systém a to mění spoustu věcí,“ uvedla profesorka Elena Pettinelliová, která se na výzkumu podílela.

Potenciálně obyvatelný

Pokřtěn byl jako Europa a je jedním z více než 60 pojmenovaných měsíců, které obíhají kolem planety Jupiter. Po více než 20 let byl jeho povrch předmětem detailního zkoumání, zejména pro dramatické průrvy na jeho ledovém povrchu, které lidstvu odhalila sonda NASA Galileo.

Důvod? Podezření na existenci vodních zdrojů v tekutém skupenství… Hojně skloňovanou verzi se podařilo potvrdit až roku 2018, po vyhodnocení doplňkových dat získaných z Hubbleova teleskopu.

„Na základě měření Hubbleova teleskopu z roku 2016, kdy se u měsíce Europa ukázaly náznaky jakýchsi výtrysků, se vědci z MIT začali věnovat tomu, že některá nevysvětlená měření z průletu z roku 1997 mohla být způsobena právě těmi výtrysky,“ popsal Michal Bursa z Oddělení galaxií a planetárních systémů Astronomického ústavu AV ČR. Sonda pravděpodobně v minulosti proletěla obřími vodními párami, jež připomínaly gejzíry na Zemi.

K jejich proudění do maximální výše 200 kilometrů došlo z ledového povrchu. Od té chvíle je měsíc s poloměrem 1 560,8 km jedním z nejslibnějších kandidátů pro mimozemský život. „Nejspíš existuje pod povrchem ledového příkrovu, protože Europu obepíná 15,20 kilometrů tlustá vrstva ledu a pod ní se skrývá oceán.

To je to nejzajímavější místo ve sluneční soustavě, kde bychom život mohli hledat,“ dodal k výsledkům Bursa.

Vzdalující se Merkur

Je první ve sluneční soustavě a tudíž nejblíž k naší nejžhavější hvězdě… anebo není? Odborníkům se totiž v roce 2021 podařilo objevit dosud nejrychleji obíhající planetku, jež se na své dráze dostává ke Slunci mnohem blíže, než je tomu v případě Merkuru.

Pojmenována byla jako 2021 PH27 a její původ je nyní předmětem dalšího výzkumu. „Nejpravděpodobněji se oddělila z hlavního pásu planetek mezi Jupiterem a Marsem a její oběžnou dráhu zformovaly gravitační síly planet bližších Slunci,“ domnívá se Scott S. Sheppard z Carnegie Institution for Science, který planetku objevil.

V průměru má „nováček“ asi jeden kilometr, v nejbližším bodě své cesty se ke Slunci dostává na vzdálenost „pouhých“ 20 milionů kilometrů. V tu chvíli se ohřívá na 500 °C, tedy na teplotu, při které je možné roztavit olovo.

Třívrstvé srdce

Sonda Messenger (MErcury Surface, Space ENvironment, GEochemistry, and Ranging) odstartovala z povrchu zemského 3. srpna 2004, aby svou „cílovou stanici“, Merkur, poprvé minula v lednu 2008. Její mise trvala přes 10 let a odborníkům přinesla přes 277 000 snímků.

Zároveň však lidstvu odtajnila další fakta o samotném nitru naší „první planety“.

O velikosti kovového jádra podaly jisté informace již průlety sondy Mariner 10, ke kterým došlo v 70. letech minulého století. Nyní se však podařilo zjistit, že zasahuje do 85 % poloměru planety, navíc je částečně tekuté – a to navzdory faktu, že planeta existuje dost dlouho na to, aby měly jeho vnitřní vrstvy čas kompletně ztuhnout.

Nashromážděné informace nakonec experty dovedly k závěrům, že jádro Merkuru sestává ze tří komponent. Zatímco pod tuhým pláštěm se nachází pevné vnější jádro, které je z většiny tvořené sulfidem železnatým, ihned pod ním leží rozměrný, tekutý a převážně železný střed. A nakonec, v samotném nitru středu, najdeme tuhé železné vnitřní jadérko.

Záhadný metan

Do centra pozornosti se v roce 2021 dostal také Saturnův měsíc Enceladus, a to zejména pro neobvykle vysoký podíl metanu. Ačkoli vědci předpokládali, že pro tuto abnormalitu naleznou řešení s pomocí známých geochemických procesů, nestalo se tak.

Podle nashromážděných informací totiž neexistuje žádný známý přirozený proces, který by dokázal vyprodukovat takové množství metanu, jaké se podařilo naměřit s pomocí sondy Cassini.

„Položili jsme si otázku: Mohli by mikrobi podobní těm pozemským, kteří ‚konzumují‘ vodík a produkují metan, vysvětlit neobvykle vysoké množství metanu, které sonda zachytila?“ popsal biolog Regis Ferriere z univerzity v Arizoně.

„Hledání takových mikrobů na dně Enceladova oceánu by vyžadovalo extrémně náročný hloubkový průzkum, který nebude možný několik dalších dekád.,“ dodal. Kromě metanu se na měsíci podařilo objevit vodík a oxid uhličitý.

Čelní srážka

Teorií vysvětlující vznik Měsíce existuje hned několik. Ta nejznámější operuje s myšlenkou, že před miliardami let narazil do Země kosmický objekt přibližně o velikosti Marsu. Na otázku, jak přesně k této kolizi došlo, se však stále nedaří najít uspokojivou odpověď.

Většina expertů se přiklání k názoru, že se Měsíc do své podoby, v jaké ho známe dnes, zformoval z trosek této srážky v průběhu několika měsíců nebo let.

Nová simulace, jež vznikla pod záštitou NASA, ale nabízí zcela odlišný pohled na věc… Podle ní totiž mohla přirozená družice Země vzniknout v řádu pár hodin. „Otevírá nám to zcela novou škálu možných výchozích míst pro vývoj Měsíce,“ prohlásil autor nové hypotézy Jacob Kegerreis.

K potvrzení teorií bude zapotřebí analýza budoucích vzorků z Měsíce, získaných v rámci mise NASA Artemis. Zejména půjde o materiály pocházející z větších hloubek pod povrchem.

Dáreček z Měsíce

V rámci programu Apollo, bylo na Zemi dopraveno 2 196 vzorků měsíčních hornin. Nyní, po 50 letech, dojde k prozkoumání jednoho z posledních, jež nese označení 73001. O jeho odebrání se postarali astronauti Eugene Cernan (1934–2017) a Harrison Schmitt (*1935) v roce 1972. Jedná se o dutý válec o délce 35 cm a šířce 4 cm z údolí Taurus-Littrow.

Důvod, proč vzorek zůstával dlouhá léta netknutý, je podle ředitelky divize planetárních věd NASA, Lori Glazeové, jednoduchý – čekalo se na nové metody a přístroje vhodné ke zkoumání.