Rok 1553 byl pro Inky krvavý. Přišli nejen o svého vůdce, ale také o skoro 6000 kilogramů zlata. Někde hluboko v mlze zahaleném pohoří se však nachází bohatství mnohem větší…

V minulosti měla Incká říše pověst nejmocnějšího státu Jižní Ameriky. V jejím nitru se rýžovalo zlato, vzkvétalo zemědělství, dařilo se umění. Dokud k jeho branám nepřipluli horliví Španělé vedení konkvistadorem Franciscem Pizarrem (1478–1541) s jediným cílem… loupit a ničit.

Ačkoli mnoho cenných předmětů bylo roztaveno a nenávratně zničeno, archeologové po bájném inckém pokladu nepřestávají pátrat. Stane se jeho nalezení archeologickou senzací 21. století?

O krok napřed

Inkové se do dějin zapsali jako civilizace, která zcela předstihla svou dobu. A to nejen pro uchvacující architekturu, ale především pro fascinující rozvoj zemědělství. Zejména díky funkci agronomů se jednotlivým plodinám vždy podařilo najít nejvhodnější místo pro jejich prospěch.

Jako první na světě Inkové pěstovali nejen brambory, napříč říší nešlo přehlédnout ani úrodná kukuřičná pole. Podobně systematické obdělávání půdy se v Evropě podařilo teprve v 50. letech 20. století.

Jde to i bez peněz

O to podivnější se jeví skutečnost, že Inkové neznali obchod, natož jakékoli peníze nebo tržiště. „Pokud se objevila nějaká komodita, která v Incké říši nebyla dostupná, zakládaly se kolonie, které ji měly do centra dodávat.

S cizinci se občas obchodovalo, jako prostředek směny pak fungovalo zlato,“ uvedl renomovaný historik Gordon Francis McEwans (*1951). Drahé kovy našly využití zejména při zdobení chrámů, paláců, stejně tak byly hojně užívány k tvorbě osobních šperků.

Oáza zlata a hojnosti

Ačkoli starověký lid žijící na území jižní Ameriky neuměl zpracovávat železo, jelikož k jeho roztavení byly potřeba skutečně vysoké teploty, se zlatem to byla jiná pohádka. V očích Inků se jednalo o symbol božství a moci, u kterého záleželo především na zpracování.

Jeho nálezy navíc nebyly ničím výjimečným, nejčastěji se zlaté kamínky a valouny objevovaly po záplavových deštích. Místní proto tuto hojnost přisuzovali štědrosti Matky Země Pachamamy. A že se jejich modla činila o tom nebylo pochyb.

Mnoho chrámů bylo pobito zlatými pláty, ve městech se ve slunečním svitu „koupaly“ sochy v nadživotní velikosti. Jen císař Atahualpa vlastnil přenosný trůn z 15karátového zlata, jehož váha je odhadována na 183 liber, což odpovídá zhruba 83 kilogramům.

Krvavé zlato

Jak bylo pro Inky zlato kovem zcela běžným, pro Španěly se jednalo o kořist, která vzbuzovala jejich zájem. A pro kterou byli ochotni prolít krev. Původní obyvatele masakrovali a zotročovali, o kus zlata byli ochotni se pobít dokonce mezi sebou.

O úspěchu a zdecimování Incké říše rozhodla především skutečnost, že zatímco Španělé žili naplno v době „technologického“ rozmachu, Inkové vývojově „zastydli“ v době bronzové. Za svou hlavní zbraň považovali dřevěné kyje či bronzové sekyry, které se ocelovým mečům a střelným zbraním nemohly rovnat.

Tou nejdrtivější zbraní Evropanů ale byly neštovice, se kterou se Inkové nikdy před tím nesetkali, a tudíž neměli přirozené protilátky.

A šup do Španěl

Po smrti císaře, který se nepřítele snažil místním bohatstvím uplatit, se podařilo Španělům ukořistit jmění sestávající z 13 000 liber (5900 kg) 22 karátového zlata, stříbra bylo napočítáno dvakrát tolik.

To vše si rozdělilo 160 původních konkvistadorů. Dvacet procent veškeré kořisti putovalo španělskému králi Karlovi V. (1500–1558). O převoz jednoho z nejcennějších pokladů se postaral druhý nejmocnější muž výpravy, Hernando Pizarro (1504–1578).

Většina zlata a stříbra byla však před převozem roztavena, pouze nejkrásnější kovy putovaly do Španělska zcela neporušené. Posléze byly k vidění na několika výstavách, než je postihl stejně „žhavý“ osud.

Kauza Valverde

Kam se ovšem poděla nejcennější ukázka ručních prací a jeden z nejžádanějších pokladů světa? Podle jedné z nejskloňovanějších verzí jej ukryl incký generál Ruminahui v jedné z jeskyní hluboko v pohoří Llanganatis.

Ani po svém zajetí a bolestivém mučení však přesné umístění neprozradil. Poté historie o pokladu zhruba půl století zarputile mlčí. Teprve v průběhu života jistého Španěla Valverdeho se o pokladu začalo mluvit znovu.

Muž se totiž nechal slyšet, že po svatbě s dcerou vesnického kněze přišel k nesmírnému bohatství. Třístránkovou mapu k pokladu a další podrobné informace, mezi dobrodruhy známou jako „Valverde’s Guide“ však stvořil až na smrtelné posteli zpět v rodném Španělsku. A ještě za čerstva ji nechat doručit samotnému králi.