Nečekaný mimořádný objev učinili koncem loňského roku badatelé v americkém Coloradu. V tamějších Skalistých horách našli na loukách velké množství neznámých hub. 
S úžasem zjistili, že zatímco většina obdobných živých organismů v zimě odpočívá, nalezené houby se pod sněhovým příkrovem rychle rozmnožují. Přitom vytvářejí ohromné množství oxidu uhličitého a dusíku. Nelze vyloučit, že to výrazně přispívá ke globálnímu oteplování Země.
Jak totiž nyní upozornil vedoucí projektu Steve Schmidt z Coloradské univerzity, tato mikrobiální aktivita je zvlášť velká zejména na Aljašce, Sibiři a v Kanadě. Právě tam po dlouhou dobu velmi rozsáhlé oblasti pokrývá sníh, pod kterým čile vegetují neprozkoumané houby. Poslední zjištění z letošního března ukazují, že jejich množství se rapidně zvyšuje.
Václavka vážila 100 tun
Podle nejnovějších údajů se dnes celkový počet druhů hub na zeměkouli odhaduje na více než 100 tisíc. (Některé zdroje dokonce uvádějí až milion!) Dvě třetiny z toho tvoří tzv. nižší či malé houby – mikromycety. Mezi ně náleží i prospěšné kvasinky, plísně, mikroskopické houby, které často vegetují v půdě.(Více se dozvíte v separátní části.) Mykologové dosud popsali 40 tisíc druhů hub různých velikostí. Ovšem stále se objevují záhadné druhy – často s nepoznanými účinky. Většinou nás však zajímají tzv. vyšší či velké houby -makromycety. Těch na celém světě roste asi 15 000 druhů, z toho třetina v Evropě. „Bohužel často zjistíme, že dobře neznáme ani ty, o kterých jsme si mysleli, že je už perfektně známe,“ uvedl A.S. Sussman z Michiganské univerzity. Právě ve státu Michigan nedávno objevili na odlehlém místě 15 ha podhoubí václavky druhu Armillaria bulbosa, která parazituje na živých stromech. Celkovou váhu zmíněného podhoubí a jeho početných plodnic na patnáctihektarové ploše odborníci odhadli na neuvěřitelných 100 tun, věk houby na více než 1500 let.
Pracují jako chemické továrny
Bez hub by nemohl existoval život na Zemi. Samozřejmě nejen proto, že se využívají jako pokrm či jiné druhy způsobují kvašení mléka, vína, piva, chleba…
Hlavním posláním hub je zabezpečovat koloběh látek v přírodě. Energii potřebnou ke svým životním funkcím získávají z makromolekul organických látek a organickou hmotu bez ustání rozkládají až na nejjednodušší složky – dusík, uhlík a anorganické prvky, které zase potřebují pro svůj vývoj rostliny. Houby (v nejširším slova smyslu) spolu s bakteriemi vytvářejí půdu a humus. Bez účasti hub by se těla odumřelých rostlin a živočichů nerozkládala, ale hrozivě hromadila na zemském povrchu. Životní cyklus by se proto postupně, ale nenávratně zastavil. Vždyť podle oficiálních informací se v současnosti na celém světě každodenně syntetizuje téměř 200 miliard tun organických látek. Můžeme si to názorně představit jako celkovou váhu 16 649 153 obrovských televizních věží na pražském Žižkově.
Oboustranně výhodné soužití
Na zemi se houby objevily již někdy před 450 miliony let (někteří vědci dokonce uvádějí 2,7 miliardy roků). Pravděpodobně se vyvinuly z primitivních bičíkovců. Badatelé vedou diskusi o tom, zda zeleným rostlinám při přechodu z vody na nehostinnou souš pomáhaly houby. Vždyť dodnes mnoho rostlinných druhů žije – prostřednictvím spojení drobných postranních kořínků rostlin s jemnými houbovými vlákny – v symbiotických vztazích s určitými druhy hub. Přímo čítankovým příkladem je dub, který potřebuje stálou dodávku vody a minerálních látek(hlavně dusíku a fosforu). Většinu toho mu dodává zejména hřib dubový. Toho na oplátku strom potěší vitaminy, sacharidy, jinými složitými minerálními látkami. Takový vztah se nazývá mykorrhiza. Ostatně, po dlouhá desetiletí vědci řadili houby mezi rostliny. Od těch se však výrazně odlišují vnějším vzhledem, stavbou těla, chemickým složením a způsobem života – především pokud jde o výživu a rozmnožování. Houby nemají kořeny (v pravém smyslu)ani listy a nároky na energii neumí uspokojovat s pomocí slunečních paprsků při fotosyntéze. Živočichové a další organismy, kteří nedokážou vytvářet chlorofyl (zelené barvivo), musejí pro výživu využívat organické látky vytvořené zelenými rostlinami. Jsou to tedy heterotrofní organismy (nedovedou vytvořit organické látky) – na rozdíl od autotrofního rostlinstva. Nejnověji jsou houby, ač geneticky mají v mnohém blízko k živočichům, samostatnou skupinou organismů. Existují tak, že do okolního prostředí skrze nějakou látku (půda, dřevo aj.) vysílají mikroskopická vlákna. Pokud ta při svojí nekončící pátrací expedici narazí na něco, co lze „pozřít“, naruší buněčně stěny nálezu a vzápětí využijí chemické látky z buňky jako zdroje potravin a energie.Houby tedy představují dokonale fungující chemickou továrnu!
Houby jsou citlivky
Pod dokonalým mikroskopem uvidíme na podhoubí maličké kloboučky. Jsou to právě zárodky různých hřibů, kozáků, křemenáčů, ryzců, lišek a dalších hub, které tak rádi hledáme a sbíráme. Vědci dosud nerozluštili tajemství, za jakých přesných podmínek dochází k přeměně zmíněných zárodků v budoucí plodnice – tedy vlastní rozmnožovací orgány. Jejich důležitou součástí jsou ústrojí pro výtrusy (spory).Ty bývají jednobuněčné i vícebuněčné, navíc mají rozdílnou velikost (0,003 – 0,02 mm), tvar i barvu (nejčastěji odpovídá zbarvení dospělé plodnice.) K rozšiřování výtrusů používají houby nejrozmanitější způsoby. Některé houby vypustí spory jen tak pod sebe. Jiné vydávají zápach (většinou hnijícího masa), který láká zdaleka mouchy, jiný hmyz, červy. Naopak jiné houby příjemnou vůni vábí hlodavce, ale i větší divoká a domácí zvířata. Ty houbu okoušou a spory přenesou na jiná místa svými výkaly. Některé houby výtrusy vystřelují na slunečná místa či okolní rostlinstvo. Hojné bývá využívání vodních toků a především větru, který dokáže ultralehká tělíska (ve výšce až 11 km) přenést i přes oceány. Houby jsou velmi citlivé na životní podmínky. Proto většina výtrusů nesplní svoje rozmnožovací poslání. Jako nejdůležitější faktory vědci uvádějí teplotu a vlhkost půdy i vzduchu, výživnost substrátu, na kterém plodnice rostou, vztahy s rostlinami, stav mikroorganismů. Velký vliv má složení ovzduší, průběh chemických procesů a zejména osvětlení. Některé houby (třeba žampiony) ho ani nepotřebují, jiné naopak reagují jak na délku slunečního svitu, tak i na jemné nuance frekvence střídání světla a tmy.
Smrtelné nebezpečí z lesa
Liší se názory, zda citlivé houby v sobě koncentrují těžké kovy. Renomovaný odborník ing. Miroslav Smotlacha z České mykologické společnosti k tomu uvádí: „Pokud v houbách těžké kovy jsou, jejich koncentrace je většinou tak nízká, že nemůže zdravého člověka ohrozit. Přesto je rozumné nesbírat houby, které rostou třeba na místech bývalých skládek, v blízkosti důlních hald nebo u frekventovaných silnic.“ Ze značného množství velkých kloboukatých hub je nebezpečných jen asi 200 druhů, z toho smrtelné nebezpečí představuje 15 – 20 zástupců, které ukrývají vysoké procento mykotoxinů – houbových jedů. Ty jsou v plodnicích již od počátku a nedají se zničit ani sušením či vařením. Na 90 procentech úmrtí způsobených houbami se podepisují především mykotoxiny amanitin, faloin a faloidin. Například právě uvedený houbový jed je desetkrát účinnější než kyanidy a stokrát jedovatější než pověstný arzenik. Přitom pro smrtelnou intoxikaci (otravu) postačí 0,02 až 0,03 g faloidinu. Takovou nabídku nám ve svých 100 g poskytne čerstvá muchomůrka zelená – nejjedovatější houba na celém světě. Dobře se jí daří i u nás, její nenápadné olivově hnědé klobouky najdeme zejména v listnatých lesích. Po požití mykotoxin napadne ledviny a játra- ovšem příznaky (celková malátnost, bolesti břicha, průjmy a zvracení) se mohou projevit teprve po šesti až dvanácti hodinách. Bez lékařské pomoci většina obětí zemře do dvanácti dnů. Hodně nebezpeční jsou i četní příbuzní této muchomůrky – třeba jízlivá (Amanta virosa). Ta kromě amanitinu obsahuje mykotoxin viroisin, který způsobuje rozpad krvetvorných orgánů a působí na nervový systém. Bohužel, u některých hub se příznaky projeví až za pár dní. K těžké otravě postačí se jedovatky jen dotknout a poté si olíznout ruku.
Dary lesa cestují vesmírem
Krátce po zahájení kosmické éry startovaly v raketách i různé houby. Vždyť spolu se zelenými řasami mají zajišťovat podmínky pro život. Nejlepší výsledky v kosmické biologii časem dosáhli Rusové. Jejich zařízení Kvadrát z roku 1977 zkoumalo růst určitých druhů kloboukatých hub v extrémních podmínkách: stavu beztíže, působení magnetismu, zvýšené sluneční radiaci, změnách teploty (do 60° C) a vlhkosti vzduchu (10 – 100%). Dokonalejším systémem je ruský Lichoběžník, ve kterém se mj. pěstují hned tři generace hub. Ukázalo se mj., že nožky (třeň) při malé gravitaci nerostou vždy rovně. Rozmanité pokusy prováděli i Američané. Reprezentanti světa hub nechyběli ani na palubě raketoplánu Columbia, jehož let skončil tragicky. V souvislosti s vesmírnými plány, které letos v lednu vyhlásil prezident George Bush, už odborníci chystají vhodné houby jako reducenty (rozkladače) organických látek rostlinného původu. Jsou tedy nenahraditelnými elementy ekologického systému, který má zásadní důležitost při dlouhodobých letech.
Pomáhají lidskému zdraví
Rozmanité druhy hub nejen posilují zdraví, ale přímo zachraňují životy. Prospívá už pouhé pojídání houbových pokrmů či hub vhodně konzervovaných. Jednotlivé druhy se chemickým složením liší, v plodnicích všech ovšem převažuje voda (někdy až 95 %). Není tedy zcela přesné tvrzení, že houby jsou masem lesa. Sušinu tvoří bílkoviny(30 – 50%), dužnina obsahuje tuky a cukry.
Plodnice plné minerálů
Z minerálů převažují sloučeniny zejména draslíku, pak fosforu a vápníku. Nechybí stopové množství sloučenin hořčíku, fluoru, mědi, manganu, železa, kobaltu, titanu, niklu, zinku, molybdenu, selenu, rtuti a dalších látek – včetně stříbra. V houbách jsou i vitamíny – především skupiny B(B1, B2, B3), C (lišky, hřiby, pečárka lesní), D (proti křivici), E, K, PP a biotin (kdysi vitamin H) pro růst buněk. Samozřejmostí jsou kyseliny a aromatické látky. Proto znalci využívají houby jako koření podporující tvorbu slin a žaludečních šťáv.(Usušené houby melou na mlýnku.)
Zázračná antibiotika
Odborníci na výživu nyní houby hodnotí podobně jako zeleninu a ovoce. Obsahují mnoho nestravitelných chitinových látek (tvoří základ jejich buněk), které příznivě působí na peristaltiku střev a trávicí procesy. Absorbují zbytky nestrávené potravy převážně dráždivého charakteru. S tím úzce souvisí protirakovinové působení látek z hub – včetně cytostatických. Historický význam měla houbová plíseň, díky které v roce 1928 skotský bakteriolog Alexander Fleming objevil penicilin. Toto účinné přírodní antibiotikum stálo na počátku mnoha dalších medikamentů.Většina antibiotik působí tak, že brání bakteriím ve stavbě jejich buněčné stěny, takže bakterie se zhroutí a nakonec zahyne.(Antibiotika však nepůsobí na viry – třeba chřipky.) Produktem plísní je třeba novější aureomycin. Čeští vědci zjistili léčivé látky v houbě slizečcce porcelánové (Oudemansiella mucida) a tak vyrobili účinné antibiotikum mucidin. Důležitou plíseň Cefalosporin výzkumníci objevili v houbě, která rostla ve vodě smíchané se splašky!
Houbami proti rakovině
Proti různým druhům rakoviny se hledají další látky i v jiných druzích hub – třeba penízovce sametonohé, hřibu žlučníku. Japonští experti právě využívají objevu, že proti zhoubnému bujení účinně působí některé látky obsažené v kulatém Vatovci obrovském. Žampion zahradní zase stál na počátku nového léku proti alergii, čirůvka fialová pomáhá snižovat cukr u diabetiků, houževnatec jedlý upravuje hladinu cholesterolu v krvi. Léčivé účinky mají i obklady z kvasinek, součástí některých léků jsou výtažky z námelu, který se tradičně hojně využíval proti krvácení při porodu a mírnění bolestí. Léčivě působí i mnohé z 15 000 zatím objevených druhů lišejníků, což je další forma spojení hub s řasami či sinicemi. Jak už je pro přírodu příznačné, nové účinné látky se dají získávat i z jedovatých hub, které jinak člověka ohrožují. Na to se právě teď s nadějí zaměřují odborníci při mezinárodní spolupráci.
Kdo obývá houbovou říši?
Označení hub -Fungi pochází z latinského pojmu fungus = hřib. Ještě starší je pojmenování Mycota – podle řeckého názvu pro žampion, který býval pochoutkou již ve starém Řecku. Píše o něm už tamější zakladatel botaniky Teofrast – 3.- 4. století př.n.l. Primárně houby dělíme na Hlenky, Chytridiomycety, Oomycety a Eumycety.
HLENKY (Myxomycota) nevytvářejí podhoubí. Tělo tvoří jednojaderná myxoaméba nebo myxomonáda ( 2 bičíky nestejné délky umístěné vpředu). Jsou to bakteriofágové (živí se pohlcováním bakterií) nebo saprofyté (výživu čerpají z odumřelých těl). Množí se dělením. Po pohlavním množení dochází ke splývání plazmy (plazmogamie) a nakonec i jader (karyogamie). Postupně se za určitých podmínek vyvinou výtrusnice (sporokarpy). Příkladem je nádorovka kapustová.
CHYTRIDIOMYCETY (Chytridiomycota) tvoří trubicovitá a mnohojaderné podhoubí s chitinovými a glukanovými stěnami. Zoospory a gamety (zralé pohlavní buňky) mají jen jeden zadní bičík. Množí se zejména splýváním gamet. Nejčastěji žijí ve vodě, bývají saprofyty a parazity rostlin. Známým reprezentantem je rakovinovec bramborový.
OOMYCETY (Oomycota) – parazité žijící ve vodě nebo vlhké půdě, parazitují na rostlinách. Buněčnou stěnu mají z celulózy a glukanu. Zoospory vlastní 2 bičíky. Zástupcem je mj. vřetenatka révová, plíseň bramborová.
EUMYCETY (Eumycota) – jsou to opravdové (neboli vyšší, pravé) houby.
Dělí se dále na:
Zygomycety: houby spájivé, rozmnožují se pohlavně i nepohlavně (např. plíseň hlavičková).
Endomycety: nejčastěji jednobuněčné.
Vřeckovýtrusné houby: tvoří asi 60 % všech druhů hub. Rozmnožují se nepohlavně, výtrusy vznikají ve vřecku. Podhoubí tvoří plodničky (sporangia) nebo nosiče (konidofory). Na nich jsou nepohlavní výtrusy – konidie.(Sem patří mj. kvasinka pivní, lanýž černý, ale třeba i houba padlí způsobující zahnívání ovoce).
Stopkovýtrusné houby: rozmnožují se nepohlavně konidiemi. Tělo se dělí na klobouk, prsten, třeň a pochvu. Náleží sem dobře známé houby (mj. hřib, kozák, muchomůrka, choroš), rzi (travní) a sněti.
Houby, které nacházíme třeba v lese, se třídí podle dalších různých metod. Nejrozšířenější je však základní dělení na jedlé, podmíněně jedlé, nejedlé a jedovaté.
Dodejme, že převážná většina hub, které zajímají houbaře, náleží do podkmene Basidiomycetes, v něm pak do řádu lupenatých (Agariucales).
Mikroskopické houby, které v říši hub převažují, bývají původci onemocnění nejen rostlin, (včetně zemědělských plodin a lesních dřevin), zvířat, ale často i lidí (například v podobě mykóz – plísňového postižení kůže). Některé nižší houby jsou masožravé, mají různé pasti s trávicími enzymy k lapání kořisti. Houba hmyzomorka muší vyžírá svoje oběti zevnitř pomocí lepivých vláken, která rychle klíčí. Pozn: Mořské houby, kterých existuje asi 5000 druhů (třeba Neptunův pohár v mořích rostoucí u Antarktidy je vysoký až 2 metry) náleží mezi živočichy.
