Říkává se, že moc je nejsilnější afrodisiakum. Málokteré úsloví platí tak bezezbytku jako právě toto. Vždyť jak jinak si vysvětlíme dámské tlačenice před postelemi francouzských králů, či nadšení, které v ženském publiku vyvolávali diktátoři jako Mussolini, Hitler, Stalin či Mao Ce-tung.
I jinak střízlivá manželka britského politika Winstona Churchilla lady Clementine, napsala svému muži po setkání s Mussolinim, že jí připadal „velmi impozantní, docela prostý a přirozený, velice důstojný“. Důvtipný Churchill jí na to prozíravě odpověděl, že „o světové osobnosti je lepší si číst, než žít pod její vládou“.
Aféra knížete Oldřicha
První známou milenkou českého vládce byla údajně prostá venkovanka Božena. Kníže Oldřich totiž neměl z řádného manželství žádného potomka, ale jednou ho při návratu z lovu zaujalo půvabné děvče, které právě pralo prádlo u studánky. Přestože byla ženou jistého Křesiny, nechal ji přivést na svůj hrad a měl s ní syna, budoucího knížete Břetislava I. Údajně se s ní také oženil, ale – jak připomíná kronikář Kosmas – „staré však manželství nerozvázal, protože toho času každý, jak se mu líbilo, směl míti dvě i tři ženy a nebylo hříchem unésti manželku bližního ani manželce vdáti se za ženatého muže. A co se nyní přičítá mravnosti, to tehdy bylo k veliké hanbě, jestliže muž žil, maje dosti na jedné ženě nebo žena na jednom muži; žili totiž jako hloupá hovada, majíce manželství společná.“
Dnes se někteří historikové domnívají, že dotyčná Božena nebyla prostého původu, jak se traduje v kronikách, ale ve skutečnosti šlo o dceru či manželku významného předáka. S obyčejnými děvčaty se knížata neženila ani na počátku 11. století.
Dívka s chlapeckým účesem
Další doloženou milenkou českého panovníka byla asi šestnáctiletá Anežka z významného rakouského rodu Kuenringů. Pro její chlapecký pážecí účes se jí přezdívalo Palcéřík. Přemysl Otakar II. si ji vyhlédl mezi dvorními dámami své už poněkud letité choti. S Markétou Babenberskou sice vyženil rakouské země, ale byla o zhruba třicet let starší než on a klidně mu mohla být maminkou. S půvabnou Anežkou z Kuenringu měl král „železný a zlatý“ syna Mikuláše a dvě dcery Anežku a Elišku. Ke svým nemanželským potomkům se vřele hlásil. Levobočkovi Mikulášovi chtěl dokonce zajistit nástupnictví na českém trůnu. Obrátil se kvůli tomu na papeže Alexandra IV., který mu to však neschválil. Proto alespoň z Mikuláše udělal vévodu opavského. Později se Přemysl Otakar II. s Markétou rozvedl a oženil s mladičkou uherskou princeznou Kunhutou. Teprve ta mu dala syna – následníka Václava II. Co se zatím stalo s Přemyslovou milenkou Anežkou, o tom kroniky mlčí.
Lazebnice Zuzana nebo Eliška?
Zmiňovaný Václav II. byl mimořádně sexuálně náruživý. S Gutou Habsburskou měl za desetileté manželství těžko uvěřitelných 10 dětí, s druhou chotí, mladičkou Eliškou Rejčkou pak jednu dceru. Vedle toho však stihl obšťastňovat několik milenek, jejichž totožnost neznáme. Víme jen, že s nimi měl větší počet levobočků, z nich nejznámější byl Jan Volek, pozdější vyšehradský kanovník a olomoucký biskup.
Také Jan Lucemburský měl s jakousi neznámou lucemburskou komtesou nemanželského syna Mikuláše, z něhož jeho nevlastní bratr Karel IV. udělal aquilejského patriarchu. Ani Otec vlasti příliš nedbal na manželskou věrnost. Například na jeho poslední zahraniční cestě do Francie roku 1377 mu byl představen jistý třináctiletý Guillaume jako jeho levoboček. Karel ho počal někdy kolem roku 1365 v Avignonu v době svých jednání s papežem Urbanem V.
Karlova syna a nástupce Václava IV. pověsti spojují s půvabnou lazebnicí Zuzanou, která mu prý pomohla v roce 1394 uprchnout ze zajetí českých pánů. Ve skutečnosti mohla být předlohou ochotné Zuzanky jistá, historicky doložená Eliška ze Zderazu, správkyně lázní v Podskalí. Ale dost možná král Václav s žádnou lazebnicí nic neměl. Podle novější hypotézy byl totiž homosexuálně orientován, což potvrzuje i okolnost, že se rád obklopoval mladíky z řad nižší šlechty a obě jeho manželství zůstala bezdětná.
Soulož panny s králem se nepočítá
Mezi vyhlášené erotomany a záletníky patřil uherský a český král Matyáš Korvín. Potrpěl si zejména na ještě nedotčené panny. Ale protože uchované panenství bývalo tehdy předpokladem řádného sňatku, dal král za svého pobytu v Olomouci rozhlásit ze všech kostelních kazatelen pozoruhodnou novinku: Soulož panny s králem nijak nenarušuje její panenskou nevinnost. Zůstává otázkou, zda tomu opravdu všechny panny opravdu věřily.
Císař a český a uherský král Rudolf II se zase přes nátlak cele habsburské rodiny odmítal oženit. Místo toho žil se svou milenkou Kateřinou Stradovou, dcerou svého dvorního antikváře, v Praze zdomácnělého Itala Jakuba Strady. Kateřina porodila císaři šest dětí, z nichž nejznámější byl vraždící maniak Julius Caesar d´Austria. Všichni návštěvníci českokrumlovského zámku jistě znají příběh o tom, jak zde zmasakroval lazebnici Markétu Pichlerovou a rok na to zcela šílený v naprosté izolaci zemřel.
Krásná Vanozza a její následovnice
Francouzští králové učinili ze svých milenek – metres vlastně důležitou státní funkci. Ale kupodivu nejinak si vedli i někteří papežové, kteří by měli jako duchovní přísně dodržovat celibát. Nejznámější byl v tomto ohledu papež Alexandr VI., vlastním jménem Rodrigo de Borgia. Ještě před tím, než v roce 1492 usedl na svatopetrský stolec, měl dlouholetý poměr s krásnou Vanozzou de´Cattanei, s níž měl čtyři děti Cesara, Juana, Joffreho a Lucrecii. Do dějin z nich vstoupil zejména válečník a vrah Cesare a půvabná travička Lukrecie. Další známou milenkou Alexandra VI. už jako papeže se stala okouzlující Giulie Farnese-Orsiniová. Díky Giuliině povolnosti obdržel její bratr Alessandro Farnese už v pětadavceti kardinálský klobouk.
V roce 1644 se ujal svého úřadu papež Inocenc X., který byl zcela pod vlivem své milenky Olympie Maidalchiniové. Svůdná Olympie ovládala nejen jeho, ale vlastně celou katolickou církev. Inocencovým jménem prodávala vysoké církevní úřady, podepisovala papežské dekrety, rušila kláštery a přivlastňovala si jejich jmění.
Další povedený papež Řehoř XVI., který začal vládnout v roce 1831, sice zatracoval železnice, plynové osvětlení a svobodu tisku, zato si vydržoval jako milenku manželku jednoho římského holiče. Jmenovala je Gaetana Moroniová a papeži porodila sedm dětí.
Nebezpečná korespondence
Hodně panovníků a vůbec mocných tohoto světa dávalo před milenkami přednost profesionálním prostitutkám. Nevěstince rád navštěvoval císař Zikmund Lucemburský, český a uherský král Ladislav Pohrobek i třeba císař Josef II. Takové styky ovšem nebývaly bez rizika. Přesvědčil se o tom na vlastní kůži poslední německý císař Vilém II. V roce 1885 měl delší poměr se štrasburskou prostitutkou Emilii Kloppovou, která si nechávala říkat Miss Love. Když však o tři roky později usedl na trůn, pokoušela se ho vydírat a vyhrožovala mu zveřejněním jeho milostných dopisů prozrazujících Vilémovy sadomasochistické sklony. Budoucí císař prý například nejraději souložil s partnerkou, která měla ruce svázané za zády.
To jeho současník, poslední ruský car Mikuláš II. si milenku vybral lépe. V roce 1890 se náhodou setkal s mladičkou sedmnáctiletou baletkou Matyldou Kšesinskou a jejich poměr pak trval čtyři roky. Dával ji malé, ale drahé dárky, například zlatý náramek s velkým safírem a dvěma velkými brilianty. Po zásnubách s princeznou Alix Hesenskou byl však s carovým románkem konec. Po říjnové revoluci primabalerina Kšesinská emigrovala z Ruska a v jejím petrohradském paláci se usadilo vedení bolševické strany.
Z Kremlu rovnou do gulagu
Spoustu milenek měl sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin, vlastním jménem Džugašvili. Byl dvakrát ženatý. První manželka Gruzínka Keke Svanidzeová však zemřela ještě mladá už v roce 1908, druhá manželka Naděžda Allilujevová spáchala v roce 1932 za velmi podezřelých okolností sebevraždu. Stalin se po její smrti sblížil s velmi inteligentní Rosou Kaganovičovou, sestrou člena politbyra Lazara Kaganoviče. Když se jí však nasytil, zmizela koncem 30. let z Kremlu beze stopy. „Ženy jsou dobré jen k uspokojování sexuálních chutí mužů,“ prohlašoval vůdce světového proletariátu.
Po zmizení Rosy se ve Stalinově kremelském bytě objevila asi třicetiletá blondýnka s krátkými vlasy Anja Černikovová, stenotypistka sekretariátu ústředního výboru. Dokonce mu v roce 1939 porodila dcerku, kterou hned po narození odložili do dětského domova. O dva roky později se Stalinovi zalíbila černovlasá sekretářka Marfa Karnidze a Anju okamžitě poslal na údajnou dovolenou do Suchumi. Ve skutečnosti putovala rovnou do gulagu. V nejtěžších letech války se diktátor utěšoval s četnými mladými pracovnicemi kremelského aparátu, baletkami a herečkami. Jeho spolupracovník Georgij Malenkov o nich poznamenal: „Bylo jich tolik, že není možné mít o všech přehled.“
Po válce přivedl člen politbyra a ministr zahraničí Vjačeslav Molotov Stalinovi třiadvacetiletou temperamentní zrzku Jevgeniji Movšinovou, neteř vysokého stranického funkcionáře Andrejeva. Vztah stárnoucího vůdce a mladé sekretářky trval šest let. Pak ji Stalin nečekaně přistihl s jedním dvaatřicetiletým pracovníkem stranického aparátu a oba dal zastřelit.
Rudý dědic čínských císařů
Vůdce komunistické Číny Mao Ce-tung se považoval za dědice čínských císařů, kteří mívali tisícihlavé harémy, a podle toho se také choval. Neustále musel být obklopen mladými děvčaty. Když mu bylo v prosinci 1953 šedesát let, dostal strach, že se jeho sexuální život chýlí ke konci. O to intenzivněji začal projevovat zájem o mladé sekretářky a zdravotnice ze svého okolí. Pravidelně pořádal ve své rezidenci taneční večírky a to i v době, kdy v byl v Číně tanec označen za buržoazní přežitek, a pak se se svými dvacetiletými společnicemi uchyloval do ložnice. Dokonce i během prvomájových manifestací a vojenských přehlídek v den státního svátku odcházel z tribuny na pekingské Bráně nebeského klidu do jednoho s přilehlých pokojů, aby se rozptýlil s některou ze svých souložnic.
Maovy milenky byly velmi pečlivě vybírány. Vesměs pocházely z rolnických rodin a byly hluboce oddány komunistické straně. Souložit s nejvyšším vůdcem byla pro ně mimořádná čest. Neprováděly s ním sex v pravém slova smyslu, ale vlastně bohoslužbu. Vybraným dívkám přitom muselo být kolem dvaceti a musely být svobodné. Předem věděly, že s Maem dlouho nezůstanou, protože vůdce měl rád změnu. Když se některé nabažil, bez rozpaků ji vyměnil za jinou a obvykle pak provdal za nějakého bezvýznamného muže ze stranického aparátu nebo z armády. Bez Maova svolení se však dívky samy provdat nesměly. Pokud tak učinily, musely počítat s tím, že si je Mao i jako vdané ženy někdy povolá k sobě do postele. Protože vůdce trpěl neurastenií a nespavostí, zřejmě vyvolanými neustálým paranoickým strachem ze špionů a atentátníků, měl značně nepravidelný denní režim. Často se stávalo, že chtěl souložit třeba ve tři hodiny ráno a jeho strážci mu pak museli vzbudit a přivést do postele některou z jeho milenek.
Milenka ve službách CIA
Koncem února 1959 zakotvila v havanském přístavu západoněmecká osobní loď Berlin. Celá Kuba už takřka dva měsíce slavila vítězství revoluce, která svrhla diktátora Batistu. Fidel Castro s předáky svých vousáčů se tehdy nečekaně objevil na palubě tohoto turistického luxusního parníku, aby si ho prohlédl. Ale brzy vůdce revoluce více než sama loď zaujala půvabná a přístupná dcera kapitána Marita Lorencová. Nejdříve ji při hostině sahal pod stolem na kolena a pak si ji v nestřeženém okamžiku odvedl do jedné z kabin, kde se spolu pomilovali.
Když loď Berlin za několik dní odplula do New Yorku, poslal tam Castro za Maritou šéfa své ochranky Yáneze Pelletiéra, aby mu ji přivezl zpátky. Dívka souhlasila, vrátila se do Havany, kde pak s Castrem prožila sedm měsíců žhavých líbánek. Jejich románek však ukončilo Maritino těhotenství. Lorencová si chtěla očekávané dítě ponechat, ale Castro ji donutil k potratu, který navíc kubánští lékaři provedli velmi diletantsky. Marita se pak ve zbědovaném stavu vrátila do New Yorku a doufala, že kubánského vůdce už nikdy neuvidí. Jenže její poměr neunikl pozornosti americké tajné službě CIA. Agenti CIA, podle jiné verze v tom měl prsty předák mafie Giancano, donutili Lorencovou, aby se vrátila na Kubu a Castra otrávila. Marita skutečně v roce 1960 odletěla do Havany, setkala se s Fidelem v hotelu Habana Libre, ale kapsli s jedem předem zahodila. „Láska byla silnější“, řekla později v dokumentárním filmu, který byl o jejím vztahu s kubánským vůdcem natočen.
Němka Marita Lorencová nebyla zdaleka jedinou Castrovou milenkou. Kubánský vůdce měl údajně intimní přítelkyně po celém světě. Například v bývalém Československu se prý ve Vysokých Tatrách tajně scházel s jednou známou českou zpěvačkou.
Skandály amerických prezidentů
V průběhu prezidentské předvolební kampaně ve Spojených státech v roce 1976 považoval jeden z kandidátů a – jak se ukázalo – budoucí prezident Jimmy Carter za nutné říci: „Páchání cizoložství je podle bible, které já věřím, hřích. Když jeden druhého nenávidíme, když máme pohlavní styky mimo manželství, když se zapojujeme do homosexuálních aktivit, když krademe, když lžeme – všechno to jsou hříchy.“
Posuzováno tímto přísným pohledem byla by hříšníky většina amerických prezidentů. John Kennedy měl nemanželský poměr nejen s Marilyn Monroeovou, ale i s dalšími hvězdnými herečkami Jayne Mansfieldvou, Audry Hepburnovou či Lee Remickovou, se svou sekretářkou Pamelou Turnuerovou i dokonce milenkou šéfa mafie Giancana Judith Campbellovou. Jeho nástupce Lyndon Johnson udržoval dlouholeté intimní styky s jistou Madeleine Brownovou, s níž měl dokonce nemanželského syna. Nepřerušil je ani v době svého prezidentství. Richard Nixon se zase zamiloval do čínské hostesky z Hongkongu Marianny Liu. Jejich intimní schůzky vzbudily pozornost FBI a málem způsobily Nixonův pád ještě před známou aférou Watergate.
Skandál Billa Clintona s baculatou dvaadvacetiletou stážistkou Monikou Lewinskou nebyl ve srovnání s těmito úlety ničím až tak mimořádným. Monica nastoupila do zaměstnání v Bílém domě v červenci 1995, ale teprve v listopadu se prezident osmělil, pozval ji do své pracovny, kde se líbali. V dalších dnech měli několikrát intimní styk a sama Lewinská později uvedla, že s Clintonem provozovala orální sex v jeho koupelně vedle Oválné pracovny. Tento poměr sice skončil už v dubnu 1997, ale stal se doslova lahůdkou pro média a předmětem rozsáhlého vyšetřování. Vůbec poprvé se v něm objevilo jako důkazní materiál zaschlé sperma na Moničiných šatech, jehož původ bezpečně prokázala analýza deoxyribonukleové kyseliny. Clitonovi příliš neprospělo vytrvalé zapírání, ale navzdory jisté ztrátě prestiže aféru ustál a zůstal prezidentem až do řádného konce funkčního období.
Agnes Sorel
Už jako patnáctiletá byla dvorní dámou Isabely Lotrinské, manželky vévody z Anjou. Když byl René z Anjou v roce 1431 zajat v bitvě u Bullenoville, vydala se jeho choť k francouzskému králi Karlovi VII. prosit o jeho propuštění. Doprovázely jí přitom některé její dvorní dámy. Král si mezi nimi povšiml právě Agnes Sorel a okamžitě se do ní zamiloval. Oficiálně se stala dvorní dámou jeho manželky Anny z Anjou, ve skutečnosti jeho milenkou. Podle kronikářů byla Agnes velice půvabná, ale zároveň i moudrá a šlechetná. Karel VII. ji udělil titul „Dame de la Beauté“, doslova „paní Krásná“ a to nikoliv jen podle jejího vzhledu, ale podle zámku Beauté na řece Marně, který ji věnoval. Stala se první veřejně uznávanou milenkou francouzského krále a svou laskavou a mírnou povahou si získala celý dvůr a dokonce i královnu Annu. Karel VII. si od ní dokonce nechával radit, koho má jmenovat do vysokých státních funkcí. Agnes mu porodila čtyři dcery a zemřela poměrně mladá v roce 1450. V úloze královy metresy jí potom vystřídala její neteř baronka de Villegnier.
Diana de Poitiers
Její otec, Jean de Poitiers, hrabě de Saint-Vallier, ji jako patnáctiletou provdal za pohádkově bohatého, už pětapadesátiletého hrbatého a ošklivého Luise de Bréze, velkosenešála Normandie a vnuka francouzského krále Karla VII. Až do svých 36 let mu byla vzornou manželkou a matkou jejich dětí. Po jeho smrti se stala milenkou teprve osmnáctiletého prince
Jindřicha II. Psával ji vášnivé dopisy, v nichž tvrdil: „Nemohu bez Vás žít… Snažně Vás prosím , vzpomeňte toho, jenž vždy sloužil jedinému Bohu a jediné přítelkyni.“ Půvabná Diana, kterou známe z mnoha obrazů, na nichž se často objevuje zcela nahá, zůstala Jindřichovou milenkou i po jeho nástupu na francouzský trůn v roce 1547. Jako král se od ní nedokázal odloučit a ve všem ji poslouchal. Královna, nepříliš hezká Kateřina Medicejská, tento vztah trpěla se zaťatými zuby. Na radu svých dvorních dam nechala navrtat otvor do zdi královy ložnice a touto špehýrkou pozorovala Jindřichovy a Dianiny bouřlivé milostné hrátky. Králova milenka, která přitom mohla být jeho matkou, byla sice stále mimořádně krásná, ale také vypočítavá a chtivá. Poblouzněný Jindřich II. ji zahrnoval dary, věnoval ji šperky, zámky i rozsáhlé pozemky a učinil jí vévodkyní de Valentinois. Když však v červenci 1559 král zemřel na následky nešťastného zranění v rytířském turnaji, vyhnala královna Kateřina devětapadesátiletou Dianu od dvora a navíc ji donutila vydat veškerý darovaný majetek. Údajně nejkrásnější žena francouzské renesance se pak uchýlila na zámek Anet, kde sedm let po té zemřela.
Anna Monsová
Rozkošná a přístupná mladší dcera Johanna Georga Monse, německého dovozce vína usazeného v Moskvě, neunikla pozornosti osmnáctiletého cara Petra I. řečeného Veliký. Ruského panovníka původně přiváděla do domu jejího otce v cizinecké čtvrti slabost pro víno a brzy také pro půvabnou Annu. Dcera německého obchodníka však musela zprvu o své postavení carovy milenky soupeřit se spoustou náhodných dívek často neurozeného původu, které se náruživému vládci připletly do cesty. Když v roce 1698 poslal Petr I. pod malichernou záminkou do suzdalského kláštera svoji první choť Jedovkiji Lopuchinovou, stala se Anna takříkajíc první dámou Ruska. Car ji zahrnoval velkorysými dary a dokonce uvažoval, že se s ní ožení. Shodou okolností se však tehdy na Petrově dvoře objevil jeho nový oblíbenec, syn poddůstojníka Alexandr Menšikov. Právě on ho seznámil s někdejší litevskou služkou Martou Skawronskou, která po pravoslavném křtu přijala jméno Kateřina Alexejevna a brzy se stala carovou druhou milenkou. Anna na tuto konkurentku reagovala poměrem s pruským vyslancem baronem von Keyserlingem. Vyvolala tak skandál, který málem skončil roztržkou mezi Ruskem a Pruskem. Anna se nakonec za von Keyserlinga provdala, kdežto novou carovou manželkou se stala Marta Skawronská alias Kateřina Alexejevna. Po smrti Petra I. pak sama usedla na ruský trůn jako carevna Kateřina I.
Markýza de Pompadour
Jmenovala se vlastně Jeanne Antoinette Poissonová a byla dcerou pařížského měšťana Francoise Poissona. Ale všichni, kdo znali její lehkomyslnou a záletnou matku tvrdili, že jejím skutečným otcem byl hrabě de Tournehem. V každém případě se tento šlechtic postaral o vzdělání malé Jeanne. Učila se cizím jazykům, tanci, zpěvu, deklamaci, uměla se vybraně chovat, jezdit na koni i vkusně oblékat. Nakonec se také provdala za synovce svého dobrodince pana d´Etioles. Jeanne Antoinette byla vysoká a štíhlá a vynikala jakousi zvláštní nežnou a přitom chladnou krásou. Měla vláčné elegantní pohyby a velké šedomodré oči, krásně vykrojená ústa a zářivě bílé zuby. Ke dvoru krále Ludvíka XV. jí uvedla zkušená intrikánka paní de Tencin. Z obyčejné měšťanské dcerky se brzy stala oslnivá a inteligentní markýza de Pompadour
Proslulost madam de Pompadour brzy přesáhla hranice země. Když habsburská monarchie potřebovala ve válce s Pruskem získat spojenectví Francie, obrátil se na ní obratný rakouský diplomat a moravský šlechtic Václav Antonín Kounic. Svým kultivovaným zevnějškem, galantním chováním a všestranným rozhledem na Ludvíkovu metresu mimořádně zapůsobil. Markýza pak už snadno přesvědčila krále o nutnosti francouzsko-rakouského spojenectví. Její podíl na vytvoření tohoto spojenectví ocenila i jinak velmi prudérní Marie Terezie, která této původem neurozené měšťanské dcerce psala dopisy , v nichž ji oslovovala: „Madam, má velmi drahá sestro…“
Ale ani této mimořádně krásné a přitom inteligentní ženě se nevyhnula nepřízeň davu. Přes všechno, co pro svou zemi vykonala, na ni ulpěla pomluva, že vlastní rozmařilostí přivedla Francii do zkázy. Svou roli samozřejmě vykonala i závist. Vždyť markýze se podařilo nashromáždit majetek odhadovaný na dvacet miliónů zlatých franků. Nakonec tato nejslavnější milenka Ludvíka XV. zemřela 15. dubna 1764 v necelých 43 .letech uprostřed přepychu, který za svůj život nashromáždila. Jako oficiální příčina smrti bývá uváděna tehdy nevyléčitelná tuberkulóza. Někteří historikové se domnívají, že opravdovou příčinou skonu markýzy de Pompadour byl syfilis.
Marie Walewská
Pocházela ze sice urozené ale chudé polské rodiny Laczinských. V šestnácti letech jí rodiče provdali za bohatého hraběte Anastazia Walewského, více než šedesátiletého dvojnásobného vdovce. Necelé dva roky po její svatbě vstoupila Napoleonova vojska do Varšavy. Polští vlastenci spojovali s příchodem Francouzů naděje na obnovení suverenity své země, rozdělené mezi Rusko, Prusko a Rakousko.
Na plese, který byl tehdy uspořádán ve Varšavě, se císař Napoleon setkal s osmnáctiletou hraběnkou Walewskou, půvabnou blondýnkou. Okamžitě se do ní zamiloval a začal jí bombardovat dopisy: „Viděl jsem jen Vás, obdivoval jsem se jen Vám, toužím jen po Vás.“ Marie, hluboce věřící katolička přesvědčená o posvátnosti manželského svazku, však císaře odmítala. Teprve po dlouhém přemlouvání předáky polské šlechty, kteří v Napoleonovi viděli osvoboditele Polska, se podvolila císařovu naléhání. Opustila svého manžela, začala žít s Napoleonem a následovala ho i do Paříže. Z jejich spojení se v roce 1810 narodil syn Alexandre, budoucí francouzský ministr zahraničí. Napoleon svému synovi připsal rozsáhlé statky v Neapolském království. Ale ještě před císařovým rozvodem s jeho první manželkou Josefinou se hraběnka Walewská vrátila do Varšavy.
Naposled se tato naivní ale horlivá polská vlastenka setkala s Napoleonem v roce 1814, kdy ho navštívila v jeho prvním vyhnanství na ostrově Elba. V téže době zemřel Mariin první manžel a hraběnka se pak později znovu provdala za Napoleonova bratrance hraběte d´Ornano. Zesnula rok po své druhé svatbě v prosinci 1817 v Paříži. Napoleon svoji nejznámější milenku přežil o necelé čtyři roky.
Sally Hemingsová
Narodila se jako nemanželská dcera amerického plantážníka Johna Waylese a jeho černé otrokyně Betty Hemingsové. Třebaže měla výrazně světlejší pleť, zůstala otrokyní jako její matka. Když jí bylo patnáct, vyhlédl si ji nedávno ovdovělý americký politik Thomas Jefferson. Sally byla totiž jednou z 200 černochů, kteří pracovali na jeho zděděné plantáži. Vzal ji dokonce sebou do Paříže, kde tehdy působil jako americký vyslanec, nechal ji oblékat do drahých šatů a učit francouzsky. Po návratu do Spojených států mu Sally vedla domácnost. Postupně měla s Jeffersonem šest dětí, z nichž zejména první – chlapec Tom – měl takřka světlou pleť a byl otci velice podobný.
Jefferson svůj vztah s otrokyní pečlivě tajil, přesto se nakonec nevyhnul skandálu. V září 1802, více než rok po té, co byl zvolen třetím prezidentem Spojených států amerických, vyrukovaly s touto senzací noviny Richmod Recorder: „Muž, který se těší přízni mnoha občanů, má už mnoho let jako konkubínu jednu ze svých otrokyň…“ Jednalo o první veřejných útok na prezidenta v historii USA. Jefferson však přesto svoji černou milenku neopustil a aféra nakonec utichla. Sally zůstala přitom i nadále otrokyní a teprve v roce 1828, dva roky po Jeffersonovy smrti, jí jeho manželská dcera Martha jako dědička plantáže darovala svobodu.
Lola Montezová
Narodila se asi v roce 1820 ve Skotsku jako dcera britského důstojníka Gilberta a kreolky Porrisové. Díky tomuto původu se z ní stala předčasně vyzrálá mimořádně půvabná dívka snědé pletí a vlasů černých jako uhel. Jako sedmnáctiletá se provdala za britského důstojníka Jamese a odjela s ním do Indie. Brzy ho však opustila, vrátila se do Evropy a živila jako tanečnice pod uměleckým jménem Lola Montez. Vystupovala v Londýně, Paříži, Miláně i Petrohradu až nakonec získala v roce 1846 stále angažmá jako sólistka královského baletu v Mnichově. Zde si ji povšiml bavorský král Ludvík I., o němž bylo známo, že má velký zájem o umění a ještě větší o krásné ženy. Věnoval jí přepychový palác, zahrnul jí drahými toaletami, šperky a dalšími dary a dokonce z ní udělal hraběnku Landsfeldovou.
Lola si však pro své výstřednosti nadělala mezi Mnichovany spoustu nepřátel. Když si na počátku revolučního roku 1848 nasadila červenou čapku studentského hnutí Palatia, vzali to někteří studenti jako zneuctění. V Mnichově vypukly demonstrace proti králově milence a Lola, vědoma si své moci, nařídila uzavřít univerzitu. Okamžitě tím vyvolala pouliční nepokoje, před nimiž musela z Mnichova uprchnout. Rozzuřený dav zatím zdemoloval její palác. Král Ludvík I. byl nakonec donucen vzdát se trůnu, kdežto Lola odcestovala do Spojených států. Provdala se pak ještě dvakrát, ale štěstí už jí nepřálo a v necelých čtyřiceti letech zemřela v New Yorku v bídě a zcela opuštěná.
Kateřina Schrattová
Narodila se v roce 1853 v rodině zámožného obchodníka v Badenu u Vídně. Navštěvovala soukromou hereckou školu a v osmnácti nastoupila do prvního angažmá ve Dvorním divadle v Berlíně. Ale už po roce odtud odešla do vídeňského Městského divadla. V roce 1879 se provdala za uherského šlechtice Nikolause Kisse von Ittebe, ale když zjistila, že její manžel je těžce zadlužen, zase ho opustila. O čtyři roky později nastoupila do Dvorního divadla ve Vídni, kde svým komediálním talentem upoutala samotného císaře Františka Josefa I. Manželova zájmu o půvabnou herečku si všimla i císařovna Alžběta. V květnu 1886 objednala u tehdy módního malíře Heinricha von Angeliho portrét Schrattové a v jeho ateliéru zinscenovala setkání císaře s herečkou. Vzhledem k tomu, že Alžběta se svým mužem prakticky nežila, opatřila mu tak za sebe náhradu. Oficiálně však Schrattová vystupovala jako „přítelkyně císařovny“.
František Josef I. koupil své milence vilu v blízkosti zámku Schönbrunn, uhradil za ní dluhy a velice rád se zdržoval v její společnosti. U povahou jednoduché a dobrosrdečné Schrattové nacházel to, co se mu se mu nedostávalo v rodinném životě, tedy porozumění a klidnou pohodu. Herečka přitom nikdy nezneužívala svého postavení, nijak se nepletla do politiky a zůstávala pouze císařovou „milou, dobrou přítelkyní“, jak jí sám oslovoval ve svých dopisech.
Po smrti císařovny Alžběty svoje privilegované postavení ztratila a dokonce kvůli pomluvám opustila na rok Vídeň. Na scénu Dvorního divadla se už nevrátila a svoji hereckou kariéru uzavřela ve vídeňském Lidovém divadle v roce 1904. Také její styky s císařem nebyly tak intenzivní jako dřív.
Podle rakouského novináře Georga Marcuse se po smrti svého manžela barona Kisse Schrattová tajně provdala za Františka Josefa. Pro tento sňatek však neexistují žádné věrohodné doklady. Po smrti Františka Josefa I. se s ním mohla Schrattová rozloučit jen díky laskavosti nového císaře Karla I. Na pohřbu už však být nesměla. K její cti je třeba říci, že přes mnohá naléhání nenapsala žádné paměti. Zemřela jako sedmaosmdesátiletá opuštěná a zapomenutá stařenka 17. dubna 1940 ve Vídni.
Inessa Armandová
Jako patnáctiletý sirotek přijela v roce 1889 z Francie do Ruska ke své tetě, která byla vychovatelkou v rodině moskevského podnikatele Armanda. O čtyři roky později se tato půvabná a romanticky založená dívka provdala za staršího z Armandových synů Alexandra. Když už s ním měla čtyři děti, zamilovala se do jeho mladšího bratra, politicky radikálního Vladimíra, který se stal otcem jejího pátého dítěte. Právě Vladimír Armand ji nadchl pro socialistické ideje. Inessa se pod jeho vlivem zapojila do ilegální revoluční činnosti, za níž byla na čas vypovězena z Moskvy na daleký sever do Archangelska.
Po Vladimírově předčasné smrti na tuberkulózu v roce 1909 odjela se třemi ze svých dětí do Paříže, kde se seznámila s jedním z předáků ruské socialistické emigrace Uljanovem – Leninem. Takřka od prvního okamžiku k sobě oba vzpláli láskou. Inessa psala Leninovi vášnivé dopisy: „Byla jsem tak šťastná, když jsem Tě mohla nejen poslouchat, ale když jsem se mohla na Tebe dívat, jak mluvíš…“ Leninova manželka Naděžda Krupská se chtě nechtě musela s mnohem hezčí Inessou smířit a žili všichni pohromadě v jakémsi manželském trojúhelníku. Armandová pak Lenina a Krupskou následovala z Paříže do Polska a po té do Švýcarska. Všichni tři se také spolu po únorové revoluci 1917 vrátili do Ruska. Inessa se okamžitě zapojila do politické práce podle Leninových pokynů. Řečnila k proletářským ženám, založila časopis Život dělnice, později se stala členkou moskevské městské dumy.
Po říjnovém převratu se údajně chtěl Vladimír Lenin s Krupskou rozvést a oženit s milovanou Inessou. Politbyro bolševické strany se však postavilo proti tomuto záměru. Krupská prý tehdy dokonce naléhala, aby Armandovou vystěhovali z Moskvy. V roce 1920 odjela fyzicky zcela vyčerpaná Inessa na léčení na Kavkaz, kde se nakazila cholerou a zemřela. Podle některých pověstí byl skutečnou příčinou smrti syfilis. Lenin byl z jejího skonu zcela zdrcen a jeho zdravotní stav se od té doby začal povážlivě zhoršovat. Jako první ženě se Inesse Armandové dostalo té cti, že byla jako zvláště zasloužilá členka strany pohřbena u kremelské zdi na Rudém náměstí v Moskvě.
Claretta Petacciová
Dcera římského lékaře Fraceska Pettaciho se ve dvaceti letech provdala za poručíka letectva Fredericiho. Několik měsíců před svatbou se v září 1933 náhodou setkala s italským diktátorem Benito Mussolinim. Duce si ji všiml z auta, neznámá dívka ho okamžitě zaujala, dal pokyn řidiči, aby zastavil a s Clarettou si krátce promluvil. Domluvili se přitom, že se setkají v Římě. Claretta si se svým mužem brzy přestala rozumět. Rozvést se však nemohli, protože v Itálii byly tehdy rozvody zakázány. Zato si Claretta začala rozumět se sexuálně náruživým Mussolinim, kterého často tajně navštěvovala. Jejich schůzky musely být velmi diskrétní, aby se o nich nedozvěděla veřejnost a především diktátorova choť Rachel.
V roce 1940 zřejmě Claretta s Mussolinim otěhotněla. Diktátor z politických důvodů nemohl připustit, aby se stal otcem nemanželského dítěte. Protože nejen rozvody, ale i potraty byly v Itálii tehdy zakázány, podrobila se jeho milenka tajně interrupci, po níž však musela podstoupit komplikovanou operaci pobřišnice.
Claretta Mussoliniho neopustila ani v jeho posledních dnech, což se jí nakonec stalo osudným. Když se diktátor pokusil v dubnu 1945 uniknout s německým konvojem do Švýcarska, přinutila bratra Marcella, aby jí za ním dovezl. Dostihla ho v lázeňském městečku Como a břehu stejnojmenného jezera. Diktátor ji marně přemlouval, aby v zájmu své bezpečností raději zase odjela. Politicky zcela naivní a zamilovaná Claretta ho za žádnou cenu nechtěla opustit.
Časně ráno 27. dubna zadrželi konvoj italští partyzáni a poznali Mussoliniho převlečeného do uniformy německého vojáka. Tři dny na to zajatého diktátora převzal jistý plukovník Valerio, ve skutečnosti komunistický funkcionář Walter Audisio. Se svými komplici odvezl Mussoliniho a jeho milenku do města Azzano, kde byli oba zastřeleni. Clarettu údajně partyzáni popravit nechtěli, ale vzhledem k tomu, že se od diktátora nechtěla hnout, zemřela i s ním. Jejich mrtvoly pak partyzáni veřejně pověsili za nohy na jednom náměstí v Miláně.
Eva Braunová
Narodila se v roce 1912 jako dcera učitele Friedricha Brauna a jeho ženy, švadleny, Franzisky rozené Kronbergerové v Mnichově. Po absolvování lycea byla přijata jako učnice a prodavačka do fotoateliéru Heinricha Hoffamanna, prominentního člena nacistické strany. Zde se v říjnu 1929 poprvé setkala s Adolfem Hitlerem. Brzy na to začal vůdce této milé a pohledné blondýnce přinášet květiny, bonboniéry a k Vánocům jí daroval svoji fotografii s věnováním. Už počátkem roku 1930 pověřil Martina Bormanna, aby zjistil, zda někdo z předků rodiny Braunových nebyl Žid. Záporné zjištění ho velice potěšilo. K intimnímu sblížení Hitlera a Evy Braunové však došlo až za dva roky. Nacistický vůdce přitom dbal o to, aby jeho poměr zůstal utajený a politika měla u něho před jeho milenkou absolutní přednost. Svému adjutantovi Wiedemannovi se přiznal: „Na lásku si vydržuji jedno děvče v Mnichově.“
Eva se dlouho s Hitlerem vídala jen zřídka a i nadále pracovala v Hoffmannově ateliéru. Na podzim 1932 už déle nemohla vzájemné odloučení snášet a pokusila se o sebevraždu otcovým revolverem. Naštěstí mířila nepřesně a podařilo se jí zachránit.
V roce 1933 se Hitler stal kancléřem, ale na Evině postavení se tím nic nezměnilo. Koncem května 1935 se podruhé pokusila o sebevraždu. Tentokrát se předávkovala prášky na spaní. Vedle sebe nechala ležet svůj deník začínající slovy: „Já, milenka největšího muže Německa a světa…“ A o kus dál následovalo povzdechnutí: „Potřebuje mě jen k určitým účelům.“ Také tentokrát se jí podařilo zachránit. Evin otec pak poslal Hitlerovi vyčítavý dopis, v němž ho žádal, aby upravil svůj poměr k jeho dceři. Führer na to reagoval velmi smířlivě. Dovolil své milence, aby se zúčastnila 7. říšského sjezdu nacistické strany a také jí koupil vilku na okraji Mnichova. V roce 1939 jí k dvacátým sedmým narozeninám věnoval dokonce auto, prototyp budoucího volkswagenu.
V této době se už Eva Braunová stala pevnou součástí Hitlerova života. Pod jejím mnichovským domem dal pro ni zbudovat pohodlný protiletecký kryt a stále častěji ji bral do svého horského sídla v Obersalzbergu. Na veřejnosti ho ovšem oslovovala „můj vůdče“, kdežto on ji říkal „Evchen“ nebo „chuděrko“. Eva Braunová nikdy nebyla členkou nacistické strany, ani se nijak nepletla do politiky. Pouze jednou intervenovala za židovského lékaře z Lince doktora Blocha, který ošetřoval Hitlerovu maminku. Bloch se nakonec vyhnul koncentračnímu táboru, mohl emigrovat, ale nesměl si přitom vzít žádný majetek.
Od roku 1939 měla Eva vlastní byt v Berlíně a to přímo v budově říšského kancléřství. Musela však používat pouze vchod pro personál a měla zakázáno se účastnit všech oficiálních recepcí.
Začátek roku 1945 ji sice zastihl v Mnichově, ale koncem března se autem vydala napříč rozbombardovaným Německem do Berlína a po několika dnech dorazila do vůdcova bunkru pod říšským kancléřstvím. „Jsem velice šťastná, že právě teď jsem mu nablízku,“ napsala v jednom z dopisů, které odtud stačila poslat přátelům a příbuzným. Hitler její oddanost ocenil tím, že se s ní 28. dubna těsně před půlnocí přímo v bunkru oženil. Dva dny na to spáchali oba společnou sebevraždu.
Marilyn Monroeová
Narodila se v roce 1926 v Los Angeles a jmenovala se původně Norma Jeane Mortensonová. Její otec Martin Edward Mortenson se dva roky na to zabil na motocyklu a tak zůstala jen s matkou Gladys Pearl Monroeovou, která jí však brzy odložila do sirotčince. Poprvé se provdala už jako šestnáctiletá a krátce na to zahájila kariéru modelky, příležitostné prostitutky na telefon a posléze také filmové herečky. V roce 1953 už byla počítána mezi deset nejpopulárnějších hollywoodských hvězd.
O dva roky později se krátce po rozvodu s baseballovým hráčem DiMaggiem seznámila na jednom večírku s Johnem Fitzgeraldem Kennedym. Mladý senátor byl sice tehdy šťastně ženatý s okouzlující Jacquelinou rozenou Bouvierovou, ale do slavné filmové hvězdy se okamžitě doslova zbláznil. S Marilyn setkávali v Kalifornii buď v domě herce Petera Lawforda nebo v různých zapadlých motelech, v New Yorku pak v hotelu Carlyle.
Marilyn se aktivně účastnila i Kennedyho volební kampaně a scházeli se i v době, když už byl prezidentem. Na cesty jeho soukromým nebo vojenským letadlem si brávala hnědou paruku a sluneční brýle a předstírala, že je jeho sekretářkou. Prezidentovi přitom nijak nevadilo, když se po jeho boku objevovala i na soukromých večírcích. Začátkem roku 1962 se Marilyn dokonce přátelům chlubila, že se s ní Jack, jak přátelé Johnu Kennedymu říkali, po skončení svého volebního období ožení.
Marilyn každé delší nucené odloučení od prezidenta těžko snášela. Brala přemíru prášků, zapíjela je šampaňským a už dopoledne bývala lehce opilá. Zároveň se také sblížila s prezidentovým bratrem, ministrem spravedlnosti Robertem Kennedym. 19. května 1962 přiletěla Marilyn na oslavu prezidentových narozenin v newyorské Madison Square Garden. Měla na sobě róbu tělové barvy pošitou napodobeninami drahokamů a oblečenou na holé tělo, která stála 5000 dolarů. Johnova choť Jacquelina dala před touto velkolepou narozeninovou party přednost vyjížďkám na koni ve Virginii. Její manželství s prezidentem právě procházelo těžkou krizí.
Marilyn po oslavě vypravovala, že Kennedy za ní v létě přijede do Kalifornie. Ve skutečnosti se už nikdy nesetkali. Jedna z nejkrásnější žen 20. století zemřela 4. srpna 1962 údajně na předávkování prášky na spaní. Několik dní před svou smrtí se svěřila přátelům, že je v jiném stavů. Údajně měl být otcem některý z bratrů Kennedyů.
Více se dozvíte:
J. Bauer: Dějiny psal sex, Nakladatelství Otakar II., Praha 2000
J. Bauer: Poslední hodiny velkých imperátorů, Formát, Praha 2001
J. Bauer: Sex v dějinách, Akcent, Třebíč 2003
J. Čechura, M. Hlavačka, E. Maur: Ženy a milenky českých králů, Akropolis, Praha 1994
B. Hamannová: „Moje milá, dobrá přítelkyně!“, Brána – Knižní klub, Praha 2002
Li Čchi-suj: Soukromý život předsedy Maa, Nakladatelství ETC, Praha 1996
Morus: Světové dějiny sexuality, Horizont, Praha 1969
J. Ridley: Mussolini, Thmeis, Praha 2002
H. Schreiber: Nekorunované milenky, Epocha, Praha 2002
A. M. Sigmundová: Ženy nacistů, Brána, Praha 2000
M. J. Sulivan: Milostné aféry amerických prezidentů, Nakladatelství Ivo Železný, Praha 1996
M. R. Šárecká: Milenky královské, Dekon, Praha 1993
L. Vasilijevová: Ženy v Kremlu, Mladá fronta, Praha 1996
