Většina vědních disciplin má postuláty, tvrzení, o kterých není radno pochybovat. Přesto se údajná tabu někdy zbortí jak domeček z karet, když odvážlivci prokážou, že to byl omyl a pravda je jiná. Některá pochybení se podaří odhalit vzápětí, u jiných to trvá až desítky let – často i za cenu různých obětí. 
Dokážete se představit, že se Evropa může proměnit v obrovskou plovoucí loď? Každý z nás se tak stává pasažérem monstrózního plavidla unášeného po hladinách oceánu. Samozřejmě ani další kontinenty nestojí bez hnutí na jediném místě. Všechny světadíly pohánějí nepředstavitelné síly tryskající neustále z nitra naší planety. Takto na lodi pojmenované Evropa každý rok uplaveme asi 15 centimetrů. Zásluhu na takovém poznání má německý vědec Alfred Lothar Wegener, narozený roku 1880. Po studiích byl vysokoškolským učitelem, geofyzikem a klimatologem a tato profesní kombinace mu umožnila podstatně širší pohled na zkoumané jevy.
Země je plovoucí deska?
Základem Wegenerovy tzv. driftové hypotézy z let 1910 – 1912, je tvrzení, že se kontinenty pomalu posunují (driftují). Podle něj se části pevniny před 260 miliony léty k sobě postupně přibližovaly, aby se nakonec spojily do jediného superkontinentu Pangea. (Z tohoto období u nás mj. pocházejí pískovce a slepence mezi Trutnovem a Lomnicí nad Popelkou.)
Jako zásadní se ukázalo zjištění, že díky superkontinentu se stejné rozmanité druhy flóry a fauny rozšířily do v současnosti zcela oddělených lokalit světa. Proto bez znalosti Wegenerovy hypotézy nemohli vědci pochopit, když například Brazílii objevili mnohé živočichy a rostliny, které dosud znali jen z Afriky.
Pangea se pak časem (někdy před 250 – 208 miliony roky) znovu rozdělila na jednotlivé kontinenty. Zpočátku to byla jen severní část Laurasie a jižní Gondwana, mezi nimiž se vlnilo středozemní moře zvané Tethys, a nové světadíly driftovaly rychlostí několik mm ročně.
Většina učenců teorii driftujících kontinentů považovala za fantasmagorii, protože v té době geologové věřili, že slupka Země, která je přece kamenná, se nemůže chovat jako kapalina.
Připomíná obrovskou skládačku
Podle Wegenera, v místech kde se jednotlivé kontinenty srazily, vznikla horská pásma. Oponenti však tvrdili, že všechno bylo jinak. Podle nich kdysi horký tekutý zemský povrch postupně vychládal a jeho rozloha se přitom zmenšovala a tak se pevnina srážela.
Wegener ale trval na tom, že kontinenty pluly jako ledovce v moři, srážely se, odtrhovaly. Tím vznikaly dnešní tvary kontinentů , které do sebe zapadají jako puzzle. Tak roku 1914 rozborem mapy světa odhalil shodu tvaru a geologického složení atlantského pohoří Afriky a Jižní Ameriky. Pochybovači sice uznávali, že vše opravdu připomíná dětskou skládačku, ale považovali to jen za náhodu.
Wegenerův argument, že na různých kontinentech se nacházejí zkameněliny shodných organismů zdůvodňovali existencí pevninských mostů, které jednotlivé kontinenty spojovaly jako dnešní Střední Amerika spojuje obě části amerického světadílu.
Zemská rotace ho zklamala
Rozhodující otázkou bylo, jak se ohromné světadíly vůbec mohou pohybovat. Wegener se domníval, že je tvoří pevný materiál – sial. Kloužou po oceánském dnu, které představuje hustší, ale méně stabilní materiál – sima. Jenže jaká síla uvádí kontinenty do pohybu? Wegener na základě meteorologických znalostí preferoval rotaci Země, odpůrci však přesvědčivě dokázali, že na takovou zátěž je zemská rotace slabá. Jejich teorie srážející se země podobné slabiny neměla, a tudíž Wegenerovu teorii kontinentálního driftu označili za pouhou nepodloženou spekulaci. Posměšky Wegenera doprovázely až do náhlého konce jeho života v roce 1930 při expedici v Grónsku. Nedožil se tak četných objevů fosilií stejných živočichů v různých koutech zeměkoule.
Ještě pádnějším důkazem bylo prozkoumání mořského dna. Po druhé světové válce se o to zasloužily specializované výzkumné lodě vybavené ozvěnovými hloubkoměry (echoloty). Na rovinách v temných hlubinách objevily ukrytá obrovská pohoří a horské hřbety dlouhé tisíce kilometrů.
Správnost hypotézy Alfreda Wegenera, jenž předběhl svou dobu o desítky let, v současnosti potvrzují i kosmické sondy. Stal se průkopníkem deskové tektoniky a jeho jméno dnes nesou prestižní vědecké instituce, například Německý institut výzkumu Arktidy a Antarktidy.
Čeho se týká desková tektonika?
Desková tektonika je převažující názor, vysvětlující geologické jevy na celém světě.
Zemská kůra – nejsvrchnější obal zemského tělesa se dělí na kontinentální (mocnost 30 – 80 km) a oceánskou (kolem 10 km).
Zatímco Wegener uváděl, že se pohybují – „jako list po vodě“ – jen světadíly, moderní technika dokázala, že zemský povrch tvoří čtrnáct velkých a devět malých litosférických desek (zemských ker). Ty se oproti sobě různě posunují, čímž dochází i k driftu kontinentů.
Jádra kontinentů, základ kontinentální kůry, představují tzv. štíty. Zemská kůra vzniká
v oblastech tzv. riftů. Ty se vyskytují jak na dně oceánů v podobě středo-oceánských hřbetů, tak na kontinentech. (jako prolomy a prolákliny – např. africké jezero Tanganika). V oblasti těchto struktur je zemská kůra silně zúžena a magma vystupuje na povrch (erupce vulkánů).
Místa, kde se o sebe zemské kry třou, nejsou promazávána. Tím dochází k pnutí, které nedokáže hornina již zvládnout. Tak se podloží láme a vzniká zemětřesení.
Tak se rodila teorie kontinentálního driftu
Téměř 400 let trvalo, než svět definitivně ovládla teorie kontinentálního driftu, za kterou bojoval Alfred Wegener.
1596 – vlámský kartograf Abraham Ortelius upozorňuje, že Afrika a
Amerika do sebe přesně zapadají svými tvary.
1620 – anglický učenec Francis Bacon si všímá pozoruhodné shody tvaru
jednotlivých kontinentů.
1858 – francouzský geograf Antonio Snider-Pellegrini sestavuje mapu jediného superkontinentu Pangea.
1908 – americký geolog Frank Taylor navrhuje kolizi kontinentů jako
příčinu vzniku pohoří.
1912 – německý meteorolog Alfred Wegener poprvé přednáší svou teorii
kontinentálního driftu.
1927 – Britský geolog Arthur Holmes informuje o tzv. konvekčních proudech vznikajících při teplotních rozdílech. (Jako když sledujeme co se děje při zahřívání konvice s vodou.)
50. léta 20. století – studie dna Atlantského oceánu vedou k závěru, že mořské
dno se rozpíná. Byla tu odhalena široká síť hřbetů, zlomů a příkopů.
1960 – Harry Hess z univerzity Princeton formuluje teorii rozpínajícího se mořského dna.
90. léta – laserové měření satelity a GPS ukazují, že kontinenty urazí asi 15 centimetrů za rok
(S využitím časopisu FOCUS)
