Vědcům se nedávno podařilo získat první přímé důkazy o tom, že ve volné přírodě používají různé pomocné nástroje nejen vyspělí lidoopi – přímí předchůdci člověka, ale také opice.
Prokazuje se, že zvířata jsou mnohem pokročilejší v chápání souvislostí mezi příčinou a následkem než se dosud soudilo. Tento zásadní objev učinili odborníci z britské Cambridge, kteří po dlouhé období pozorovali opičky malpy kapucínské v brazilském národním parku Serra de Capivara.
S kamenem na ořech
Když oblast zasáhlo období sucha a tím i nedostatek potravy, k jejímu obstarávání začaly malpy využívat nástroje. Zvlášť oblíbenými byly kámeny o hmotnosti od deseti do 625 gramů. „Typicky drží v jedné ruce kámen a třikrát až šestkrát rychle za sebou s ním udeří do země, zatímco druhou rukou zároveň odhrnují zeminu,“ popsali pracovní postup opiček vědci. Tak opičky pronikaly pod suchou vrstvu zeminy, která ukrývala jedlé kořeny a moučnaté hlízy manioku. S pomocí kamene louskají také tvrdá semena. Dovedou rozbít i skořápku své oblíbené lahůdky, kokosového ořechu. Přitom údery vedou velmi šetrně, aby ořech nezničili.
Skvěle dovedou využívat i větví, které zručně zbaví listí. S jejich pomocí hledají vodu, med či hmyz v dutinách stromů a v nejrůznějších otvorech. Vědci popsali 154 podobných případů.
Stonožky slouží jako repelent
Malpy nezaujaly jen v používání nástrojů. Paul Weldon ze Smithsonian Institution ve Front Royal (stát Virginia) tvrdí:„V používání repelentu jsme sto let za opicemi!“
A ví, co říká! Při pozorování malpy kapucínské si všiml, že v době vlhkého počasí, kdy lidi i zvířata sužuje bodavý hmyz, tyto opičky vyhledávají stonožky. Jakmile je objeví, nejdříve je provokují údery rukou, aby je rozdráždily. Chvíli poté je v ruce rozdrtí a potírají si jimi hlavu, ruce i jiné části těla.
Vědec Weldon detailním rozborem zjistil, že stonožky vylučují sloučeniny benzoquinony (česky benzochinony) a tak se chrání před predátory. Nejvíce jedovaté látky stonožky vyloučí právě při podráždění. Chemikálie účinně odpuzuje ptáky a hlodavce, ale i hmyz.
Weldon navíc zjistil, že malpy se v tlupě o „repelentní“ stonožky dělí: Jedna se potře, předá stonožku – přesněji to, co z ní zbylo – další zájemkyni.
Ovšem při počasí, kdy hmyz příliš neobtěžuje, zvířata rituál potírání neprovádějí. Možná nechtějí zbytečné riskovat případné následky spojené s toxicitou benzochinonů, které mohou odstartovat i rakovinné bujení.
Nejde ani tak o napodobování
Zmíněný nejnovější poznatek vysvětluje i některé záhady chování opic mimo divokou přírodu. Například když v cirkuse cvičitel podá opici navoněný ubrousek, zvíře si s ním začne potírat hlavu. Dosud se to považovalo za pouhé napodobování lidí, ovšem nyní se ukazuje, že totéž dělají i volně žijící opice, které to nikdo neučil. Co z toho vyplývá? Jde o činnost, která se předává z generace na generaci prostřednictvím genů
Malpa kapucínská (Cebus capucinus) je menší ploskonosá opice. Patří do podčeledi opic zvané malpy (Cebinae). Dalšími druhy je malpa hnědá, běločelá a plačtivá. Jejich domovinou je především jižní Amerika; hojně se například vyskytují v suchých lesích na severovýchodu Brazílie. Žijí v početných tlupách, které charakterizuje vyvinutý smysl jedinců pro vzájemnou spolupráci.
Vědci oceňují jejich bystrost a vysokou inteligenci. To je důvodem k tomu, že se účastní celé řady výzkumů. Přítulné opičky se dostávají nejen do cirkusů, ale jsou i domácími mazlíčky. V USA se vyškolené malpy osvědčují dokonce jako pomocníci tělesně postižených lidí.
