Daleko na severu nebo na antarktickém kontinentu, v oblastech věčného sněhu a ledu, ale i na stěnách himalájských velikánů až v sedmitisícové výšce, se můžeme setkat s rostlinami, které patří k těm nejpodivuhodnějším na světě. Jsou to lišejníky.
Známe je dobře i z našich zeměpisných šířek. Pokrývají vlhké kameny, najdeme je v horách i v nížinách. K životu nepotřebují téměř nic a zdá se, že žijí jen z holého kamene. To je ovšem jen zdání. Vysokohorské lišejníky, i když zdánlivě nemají odkud čerpat živiny, si poradily velmi jednoduše. Spojily se v nich totiž hned dva organismy, které žijí v nerozlučné symbióze, řasy a houby.
Podivné, ale výhodné spojenectví
Na první pohled vidíme lišejník jako tenký povlak v různých barvách, hnědé, žluté či zelené. Jedna ze součástí lišejníku, houba, vylučuje kyseliny rozkládající kámen a tak umožní přichytit se rostlinnému organismu na hladké skále. Zároveň uvolňují minerální látky, které jsou nezbytné pro výživu řas. V neposlední řadě vytvářejí houby oporu pro kolonii v podobě pevného pletiva, v němž jsou propleteny řasy. Na druhé straně řasy zas pomocí fotosyntézy vytvářejí z minerálních látek, vody a vzdušného oxidu uhličitého, organické látky pro vlastní potřebu i pro výživu hub.
Lišejníky tvoří nesmírně bohatou paletu botanických druhů – na světě jich roste na 16 tisíc. Jejich růst je velmi pomalý, zvláště ve vysokohorských podmínkách, kde musí čekat na několik vhodných dnů, kdy mohou o malý kousíček vyrůst. Jeden centimetr skalního porostu tak může vznikat až šedesát let. Pokud ve vysokohorských podmínkách nalezneme větší lišejníkové porosty, velké třeba jako talíře, mohou být staré celé tisíce let.
Řasy jsou všudypřítomné
Ve vysokých horách, Himalájích, Alpách či Andách, ale i v antarktických bílých pláních, se můžeme setkat se zvláštním jevem. Jako zázrakem se před našimi zraky objeví rudé pláně, plochy zářící červení, jako by je někdo polil malinovou šťávou. Není to zrakový klam. Jsou to povlaky zvláštních řas, které dnes zajímají nejen botaniky, ale i vědce, zabývající se kryonikou, tedy chováním živých organismů za teplot hluboko pod bodem mrazu. Tyto řasy totiž obsahují zvláštní látku, jakousi nemrznoucí směs, která je chrání před zmrznutím. Za podobných podmínek by byl totiž každý živý organismus nenávratně poškozen, protože při zmrznutí buněk se zpřetrhá jejich vnitřní pletivo a rostlina nebo živočich umírají. Tyto sněžné řasy jsou tak miniaturní, že je můžeme pozorovat pouze pod mikroskopem. Jejich buňky obsahují jak zelené částice, chloroplasty, jejichž prostřednictvím probíhá fotosyntéza, tak i červený pigment, jenž řasu chrání před škodlivými ultrafialovými paprsky. Tyto podivuhodné řasy se mohou pomocí malých bičíků i pohybovat, a tak celé kolonii umožňují nalézt nejpříhodnější místo k dalšímu vývoji. Jsou to snad na výživu nejméně náročné rostliny na světě. Nepotřebují totiž vůbec nic, kromě stopových částic rozpuštěných ve sněhu a trochy slunečního světla.
Některé rostliny si umějí zatopit
Mezi rostlinné obyvatele vysokohorských útesů, ale i polárních oblastí, patří samozřejmě i vyšší rostliny. Jsou to především různé druhy mechů, lomikámenů i horských hořců. Najdeme je zejména v úžlabinách mezi kameny, na místech co nejvíce chráněných před nepřízní počasí. Tyto drobné rostlinky se často shlukují do větších chomáčů a stejně jako lidé se v zimě tisknou k sobě, aby udržely co nejvíce tepla. Zcela kuriózním způsobem si zabezpečují svůj životní prostor některé lomikámeny. Ty dokážou využívat svých zásobních látek ke zvláštnímu chemickému procesu, při kterém vzniká teplo. S jeho pomocí si kolem sebe dokážou dokonce i rozehřát sníh a vytvořit tak plošku tmavší půdy, která snáze přijímá teplo a zajišťuje jim vhodnější podmínky pro další růst.
Starčeky se dokážou i oblékat
Tyto obří rostliny, dosahující i výšky šesti metrů, najdeme jen v Keni na úbočích vysokých hor. Na rozdíl od jiných jejich druhů, nikdy ze svého stvolu neodhazují suché listy, ale schovávají si je na chladná období, kdy je vrstva listů chrání před nočními mrazy jako tlustý svetr. Podobně se chrání i vysokohorské lobelky, které se oblékají do hustě chlupatých šedavých listů, pokrývajících celý stvol od vrcholku až k zemi. Jiné druhy lobelek si našly další chytrý způsob, jak se ochránit před zmrznutím. Těsně u země si vytvoří velké růžice podobné kalichům, které jsou naplněny vodou. Jakmile při nočním mrazu voda v kalichu zmrzne, vytvoří se ledový škraloup, který působí jako izolace pro středový pupen rostliny a chrání jej před zmrznutím. V rovníkové oblasti ale rostlině hrozí, že se jí přes den na prudkém slunci její vodní ochrana odpaří. I tady si dokázaly lobelky poradit. Vylučují do vody poměrně značné množství pektinu, který známe jako rosolotvornou látku při výrobě džemů. Pektin omezí vypařování a lobelka tak má svou vodní ochranu připravenu na další noční mráz.
Polární příroda vytváří i bonsaje
Pěstování bonsají je dnes jedním z oblíbených koníčků. Je však nesmírně náročné na trpělivost a hlavně na čas. Vypěstování miniaturního krasavce do takové podoby, aby připomínal vzrostlý strom, trvá často desítky let. V oblastech permafrostu, například ve věčně zmrzlé půdě Sibiře, však můžeme najít bonsaje staré stovky let, které jsou dílem samotné přírody. Najdeme zde miniaturní několikacentimetrové rostlinky, které známe z našich šířek jako vzrostlé stromy. Jejich pomalý růst je způsoben nepřízní podmínek a rostlinka, která má kmínek jen pár centimetrů v průměru, může být stará i 500 let. Stejně tak zde najdeme i stromy, například arktické vrby, které mají i pětimetrovou korunu větví, ovšem rozloženou vodorovně po zemi. Jejich výška je tedy pouhých pár centimetrů. I takto se vrby chrání před arktickými větry a chladem.
Malý zázrak přírody – borové jehličí
Borovice patří ke stromům, které rostou i v těch nejnepříznivějších podmínkách. Najdeme je vysoko v horách i daleko na severu. Její přežití umožňuje zvláštní konstrukce borového jehličí.
Jehlice severských borovic jsou dlouhé a velmi tenké. Už tato skutečnost znamená, že sníh se na nich neudrží a jehlice se neohýbají. I když jde vlastně o listy, jehlice jsou téměř bez buněčných tekutin, které by v extrémních mrazech mohly zmrznout. Jehlice jsou tmavě zbarvené, a proto také dokážou pohlcovat větší množství tepla i v podmínkách kde je slunečního svitu poskrovnu. Borové jehličí má oproti ostatním listům rostlin i další zvláštnost. Na spodní straně má velmi malé množství průduchů, jimiž přijímá oxid uhličitý a vydává kyslík. Průduchy jsou umístěny ve zvláštní rýze, ve které se drží tenká vrstvička ohřátého vzduchu. Ten působí jako ochrana před tím, aby rostlina „dýchala“ ledový vzduch přímo. Jehlice jsou navíc před nežádoucím odpařováním chráněny silnou krycí vrstvou speciálního rostlinného vosku . A abychom dokonalost borových jehlic uzavřeli, pokud nastanou tak kruté mrazy, že půda zmrzne na kost a zastaví se dodávka vody do kořenů, průduchy v jehlicích se vzduchotěsně uzavřou a strom je tak uchráněn před vyschnutím.
