Pěstování kulturních rostlin, zejména obilnin, nezbytných pro zajištění výživy obyvatel Země je v historii lidstva nejvýznamnější zemědělskou činností. Z celkové rozlohy pozemské pevniny 149 milionů km2, se obilniny pěstují na 36 milionech km2, tedy na celé čtvrtině pevné plochy!

Nejvýznamnějšími obilninami jsou kukuřice, rýže a pšenice, jejichž pěstováním se lidstvo začalo zabývat už před tisícovkami let. Obilné produkty mají nesporně celou řadu výhod, pro které se staly základními druhy potravy.

Především je to jejich poměrně snadné pěstování. S výjimkou rýže, která se pěstuje především v tropických a subtropických oblastech, se zbývající dvě, tedy kukuřice a pšenice pěstují na severní polokouli, disponující širokými možnostmi průmyslové velkovýroby i zpracování a dostupnou moderní technikou i chemickými prostředky k udržení vysokých výnosů.

Další významnou výhodou je vysoký obsah živin a velmi dobré možnosti skladování, manipulace a přepravy.

Je oheň v přírodě jen nepřítelem?První zemědělské plochy pro pěstování kulturních rostlin získával člověk tím neprimitivnějším způsobem, žďářením, tedy vypalováním lesů. Pokud si někdo myslí, že žďáření je jen historií, je na velkém omylu.

I současné době je žďáření praktikováno na rozloze 20 000 000 km2 pevninského povrchu Země, a to především na jihoamerickém kontinentě (konkrétně v Amazonii), dále pak v Africe a Asii. Je na něm závislý každý 25 obyvatel planety.

Při žďáření se celé plochy lesů většinou pokácejí a dřevní hmota se namístě spaluje, přičemž popel pak působí po několik let jako dokonalé hnojivo. Užitkové plodiny jako banány, manioky apod. ovšem spotřebují při tomto hospodářství živiny poměrně brzy a po jejich vyčerpání se rolníci přesunou do další části lesa, kterou opět vypalují.

Vědci se dnes přou, zda je žďáření skutečně tak škodlivé. Jeho odpůrci poukazují především na ubývání lesních ploch v tropických a subtropických oblastech, které by mohlo mít katastrofální vliv na rovnováhu krajiny i podnebí na Zemi.

Jeho zastánci naopak tvrdí, že žďáření je jedním z nejméně energeticky náročných způsobů získávání půdy a pěstování kulturních rostlin. Nedochází při něm k téměř žádným investicím do pohonných hmot či agrochemikálií.

Navíc příroda se prý se spálenou a následně využitou plochou velmi rychle vyrovná a po opuštění pole stačí několik desetiletí, aby se navrátila do původního stavu.

Nebezpeční chovatelé dobytkaRýže jako druhá nejdůležitější obilnina světa se dnes pěstuje na 12 000 000 km2, tedy na celé třetině plochy věnované pěstování obilnin. Její historie je stará nejméně 5 000 let a její kolébkou i největším pěstitelem je asijský kontinent.

Protože rýže se pěstuje převážně na plochách zalitých vodou, je velmi náročná na její spotřebu. Pěstování rýže je náročné i na lidskou práci, i když dnes se třeba v průmyslově rozvinutých krajinách její sazenice vysazují nejmodernějším způsobem, z letadel.

Stále se zvětšující plochy, věnované rýži však přinášejí nové nebezpečí, které se dříve příliš nebralo v úvahu. Je to obrovská produkce metanu. Zaplavená rýžová pole jsou dnes jedním z hlavních zdrojů metanu na Zemi a jak víme, metan je jedním z nejnebezpečnějších skleníkových plynů, který se podílí více než 20% na globálním oteplování planety.

Metan vzniká v místech bez přístupu vzdušeného kyslíku a to je právě ve stéblech a koříncích rýže, pěstované na zaplavených polích. Ovšem pěstitelé rýže v tom nejsou sami, protože na paty jim šlapou i chovatelé dobytka.

Obrovská produkce metanu, způsobená plyny, které se vyvíjejí ve střevním traktu pasoucího se dobytka a uvolňují se do ovzduší, způsobuje nemenší obavy.

Vědci na stopě růstových genůVědci jsou od letošního jara zase o krok blíže k poznání jak rostliny vytvářejí vlákna, tvořící jejich buněčné stěny. Až dodnes totiž vědci přesně neznali funkce enzymů, spojujících molekuly cukrů v dlouhá vlákna celulózy buněčných stěn.

Výzkum byl prováděn na rýži. Rostlinné buněčné stěny, jakási ochranná pouzdra udržující u rostlin potřebný tvar a chránící je před nemocemi či dehydratací, zkoumali vědci po celá staletí. Mnohé součásti strukturálních bílkovin a polysacharidů, tvořících buněčné stěny byly popsány a zkatalogizovány.

Nicméně to nestačilo k přesnému poznání funkce enzymů. Nový výzkum uskutečněný nyní vědci z Michiganské univerzity však odhalil celou řadu důležitých genů, které se podílejí na výstavbě buněčných stěn rostlin.

Objev zmíněných genů umožnil nový pohled na rostlinnou fyziologii a vědci to považují za první krok k poznání „výroby“ polysacharidů v rostlinách. Celý výzkum má za cíl zejména vypěstování rostlin se sníženým podílem celulózy, stravitelnějších pro zvířata.