Kultura dlouho patřila mezi výsady, jimiž se člověk rád vymezoval vůči zbytku živočišné říše. Jenže moderní výzkum postupně ukazuje, že zvyky, tradice a dokonce i jakési módní trendy nejsou tak výlučně lidské, jak by se zdálo.

Některá zvířata si totiž předávají naučené chování napříč generacemi a vytvářejí tím vlastní, překvapivě pestré kulturní světy..

Představa byla dlouho jednoduchá a uklidňující: člověk tvoří kulturu, zvířata se řídí instinktem. Však také jedna z kulturologických tezí zní, že kultura je souhrn idejí, sociokulturních regulativů a artefaktů, které jsou sdíleny a předávány členy určité společnosti.

Jenže, tahle hranice se v posledních desetiletích začala tak trochu rozplývat. Etologové a biologové stále častěji narážejí na případy, kdy se zvířata nechovají jen podle genetického návodu, ale učí se jeden od druhého, přebírají zvyky a dokonce je dál rozvíjejí.

A tak kosatky lovící různými způsoby podle toho, do jaké skupiny patří, šimpanzi s regionálně odlišnými technologiemi nebo vorvani, kteří si předávají vlastní komunikační vzorce, už nepůsobí jako izolované kuriozity.

Pojem kultura má v antropologii dlouhou a poměrně přesně vymezenou tradici. Už britský antropolog Edward Burnett Tylor ji v 19. století definoval jako „komplexní celek zahrnující znalosti, víru, umění, morálku, právo, zvyky a všechny další schopnosti a návyky, které si člověk osvojil jako člen společnosti.“ Tylorova definice je dodnes citovaná právě proto, že klade důraz na jednu zásadní věc: kultura není vrozená, ale naučená.

Moderní antropologie tento pohled dále rozvíjí. Americký antropolog Clifford Geertz popsal kulturu jako systém sdílených významů, které lidé vytvářejí a v nichž žijí. To znamená, že kultura není jen soubor zvyků, ale i způsob, jakým skupina chápe svět kolem sebe.

Tento důraz na sdílení a přenos zkušeností se později ukázal jako překvapivě použitelný i mimo lidskou společnost.

Právě na této definici stojí i současné biologické pojetí. „Kultura není jen o malbách v jeskyních nebo symfoniích, ale o sdíleném chování, které se učí a předává,“ zdůrazňuje primatolog Frans de Waal.

Tento posun v uvažování otevřel dveře k otázce, zda podobné procesy neprobíhají i u jiných druhů. Nu a zde se začínají objevovat trhliny v tradiční představě výjimečnosti. Pokud je kultura definována jako naučené a sdílené chování, které se přenáší mezi jedinci, pak některé projevy zvířat do tohoto rámce zapadají až podezřele dobře.

Šimpanzi patří mezi nejlépe prozkoumané příklady toho, co se dnes označuje jako zvířecí kultura. Různé skupiny napříč Afrikou používají odlišné nástroje i postupy, a to i tam, kde žijí v podobných podmínkách.

Někde se ořechy rozbíjejí kameny, jinde se využívají větve nebo se k nim přistupuje úplně jinak. Nejde přitom o náhodu ani genetickou výbavu, ale o naučené chování, které se předává v rámci skupiny. „Šimpanzi mají různé způsoby, jak dělat věci, a tyto rozdíly nejsou dány prostředím, ale tradicí,“ zdůrazňuje Frans de Waal.

Vedle podobných, řekněme technologií se u šimpanzů objevují i sociální zvyky, které by se s trochou nadsázky daly označit za módu. Různé komunity mají vlastní způsoby péče o srst, specifická gesta nebo rituály, které se udržují jen proto, že je používají ostatní.

Mláďata je přebírají napodobováním a postupně se učí. Právě tento mechanismus sociálního učení je podle výzkumů zásadní. „Šimpanzi vykazují kulturní rozdíly, které se šíří sociálním učením a mohou se v čase kumulovat,“ podotýká psycholog Andrew Whiten.

Zdá se tedy, že nejde jen o nějaké tupé kopírování, ale o proces, který může vést k postupnému zdokonalování a tedy k něčemu, co už velmi připomíná zárodky skutečné kultury.

Kosatky posouvají celou debatu ještě o krok dál. Různé populace se nechovají jen trochu odlišně, ale v podstatě žijí jiné životní styly. Některé skupiny se při shánění potravy specializují výhradně na ryby, jiné loví savce, a tomu odpovídají i jejich lovecké strategie, které jsou často překvapivě propracované.

Nejde přitom o reakci na prostředí, ale o naučené postupy, které se předávají uvnitř skupiny. „Kulturní tradice u kytovců určují, co jedí a jak žijí, a mohou být důležitější než genetika,“ upozorňuje mořský biolog Hal Whitehead.

Ještě zajímavější je u kosatek komunikace. Jednotlivé skupiny totiž mají vlastní jazyky, či spíše specifické soubory zvuků, podle nichž se navzájem poznávají. Tyto vokální vzorce se učí mláďata od starších jedinců a zůstávají stabilní po generace.

Vznikají tak jakési rodové linie, které drží pohromadě nejen genetika, ale právě sdílený způsob komunikace a chování. „U kosatek tak vidíme kulturní skupiny, které se liší natolik, že fungují téměř jako oddělené společnosti,“ shrnuje behaviorální ekolog Luke Rendell.

Zajímavá je i komunikace u vorvaňů. Jejich komunikace založená na rytmickém klikání, není jen jednoduchým dorozumíváním, ale nese znaky strukturovaného systému. Různé skupiny používají odlišné vzorce klikání, které fungují jako jakési dialekty.

Tyto zvukové signály se nepřenášejí geneticky, ale učením, a zůstávají stabilní po generace.

Jedinci se sdružují podle tohoto dialektu, nikoli jen podle příbuznosti, a i když se různé skupiny potkávají ve stejných vodách, často spolu téměř neinteragují. Sdílené vzorce chování tak vytvářejí hranice, které připomínají kulturní identitu.

„Kulturní rozdíly u vorvanů mohou být natolik silné, že určují, kdo s kým tráví čas,“ dodává Luke Rendell.

To všechno dohromady naznačuje, že hranice mezi člověkem a ostatními druhy není tak ostrá, jak se dlouho zdálo. Pokud kultura znamená sdílené, naučené chování, které se předává mezi jedinci a přetrvává v čase, pak některé druhy tuto podmínku splňují víc než přesvědčivě.

Vědci proto stále častěji mluví o takzvané protokultuře, tedy jakémsi mezistupni, který stojí mezi instinktem a plně rozvinutou lidskou kulturou. A tak se ve vzduchu vznáší teze, že kultura nemusí být výlučný lidský vynález, ale spíš evoluční schopnost, která se u nás jen rozvinula do nebývalé šíře.