Některé druhy jihoamerických mravenců používají při lovení hmyzu velmi neobvyklé techniky, které v živočišné říši nemají obdoby. Někdy své oběti doslova „natahují na skřipec“. Potvrzují to nejnovější výzkumy francouzských vědců.
Stromoví mravenci druhu Allomerus decemarticulatus žijí v pralesích severní Amazonie, a to pouze na jediné rostlině, která se nazývá Hirtella physophora. Už tato skutečnost upoutala pozornost vědců z univerzity ve francouzském Toulouse. Při pozorování neobvyklého živočišného druhu je brzy čekalo daleko větší překvapení.
Jak se staví mučidla?
Zmiňovaní mravenci totiž budují důmyslné pasti, do nichž svou kořist lapí jako středověkého provinilce do mučicích nástrojů. Na povrchu své hostitelské rostliny upletou z jejích vláken jakousi uzavřenou komůrku. Celou stavbu zpevní plísní, kterou, jak vědci ke svému úžasu zjistili, si amazonští mravenci ve svých koloniích sami s rozmyslem pěstují, aby ji později mohli použít právě ke konstrukci pastí. Stromy, v nichž mravenci nebydlí, takovou plíseň nikdy nevytvoří.
Po celém obvodu komůrky pak mazaní tvorové provrtají desítky nepatrných dírek, kterými tak akorát prostrčí hlavu. Když je past hotová, ukryjí se v ní stovky mravenců a čekají na kořist – s hlavou u otvorů a s rozevřenými kusadly.
Pomalá smrt na skřipci
Hmyz snadno podlehne dojmu, že usedá přímo na rostlinu. Ve chvíli, kdy se ocitne na nebezpečné ploše, zaútočí na něj krvelační mravenci. Svými kusadly zachytí nešťastnou oběť za končetiny, tykadla nebo křídla, jež proklouznou otvory v pasti, a roztahují ji po celé ploše komůrky, jako na středověkém skřipci. Jakmile je kořist bezbranná, z úkrytu se vyrojí hordy mravenců, kteří do ní začnou intenzivně bodat a kousat, dokud není úplně paralyzovaná. U menšího hmyzu přichází smrt brzy, u většího může pomalé mučení trvat až dvanáct hodin. Mravenci kořist do svého hnízda přenesou, až když je mrtvá, nebo zcela nehybná. Tam ji také naporcují na kousky a hostina může začít.
Troufnou si i na „mamuty“!
Vychytralí mravenci si díky svým stavitelským dovednostem mohou troufnout na kdejakého „mamuta“ z hmyzí říše. „Uloví téměř všechno, co se k pasti přiblíží, a uchvátí, co mohou – končetiny, tykadla, prostě cokoli,“ říká doktor Jérôme Orivel, který se výzkumu amazonských mravenců zúčastnil. Stačí, pokud má potencionální oběť končetiny natolik úzké, aby propadly smrtonosným otvorem v komůrce. Výjimkou tak nebývají například nejrůznější kobylky, které v mravenčí nástraze končí velmi často. Na housenky, jež jsou mnohem tlustší a nemají na svém těle nic, za co by je bylo možné dobře zachytit, si však musejí mravenci nechat zajít chuť a vyřadit je ze svého jídelníčku.
Tak neuvěřitelná spolupráce mezi jedinci určitého druhu mravenců doposud nebyla nikde jinde zkoumána a vědecky popsána. Stejně tak je pozoruhodný a zcela ojedinělý kolektivní podíl těchto mravenců na tvorbě pasti určené pro získání potravy.
Mravenčí závislost na sladkém
V našich podmínkách se mravenci živí převážně hmyzem a jinými drobnými živočichy, mají rádi sladkou šťávu zralých plodů nebo medovici, kterou vylučují mšice. Mravenci si proto nepatrné tvorečky patřičně předcházejí, úzkostlivě o ně pečují, přenášejí je z jedné rostliny na druhou, a přes zimu je dokonce schovávají v útrobách svých mravenišť. Podobně se dokážou starat i o některé housenky, které rovněž ze svých žláz produkují neobvyklou, nasládlou tekutinu, jež na mravence mocně působí, a vykrmují je na úkor královny i larev. Pokud ale housence přísun potravy nestačí, neváhá zhltnout ani svého hostitele.
