Nová hypotéza tří amerických vědců zpochybňuje mnohaleté úsilí badatelů o rozluštění tajemných znaků, používaných před 5000 lety v povodí řeky Indu. Kdyby se tato hypotéza potvrdila, zásadně to změní náš pohled na tzv. protoindickou civilizaci.
Studie, publikovaná na podzim roku 2004 v odborném internetovém časopise Electronic Journal of Vedic Studies, má skutečně provokativní název – Zhroucení teze o protoindickém písmu: Mýtus harappského písemnictví. Jejími autory jsou tři američtí vědci – srovnávací historik Steve Farmer, počítačový expert Richard Sproat a lingvista a také indolog Michael Witzel.
Bortí se mýty
Záhadné písmo z protoindických pečetí a pečetidel, které se různí badatelé už dlouhá desetiletí snaží rozluštit, podle amerických odborníků žádným písmem není. Tyto znaky prý sice sloužily k zásadním náboženským, politickým a sociálním účelům, ale spíše jen jako mnemotechnická pomůcka k lepšímu zapamatování některých pojmů nebo idejí. Jde prý ve skutečnosti o soustavu magických symbolů, které sice vyjadřují konkrétní mystické představy, označují jména božstev i osob, názvy klanů nebo regionů, ale přitom nezaznamenávají žádný konkrétní jazyk. Podle Farmera, Sproata a Witzela to byla pro vládce Harappy, Mohendžodara a dalších protoindických měst dokonce výhoda – s pomocí obecně srozumitelné soustavy symbolů mohla být kontrolována i velká mnohojazyčná populace. Autoři jsou si dobře vědomi revolučnosti svých myšlenek, když napsali: „Některé politické a akademické instituce se už déle než 130 let pokoušejí udržet mýtus o protoindickém písmu. Naše závěry mění nejen současný pohled na údolí Indu, ale na starověké písemnictví vůbec.“ Nová hypotéza tří Američanů okamžitě vyvolala ostrou debatu na politické i akademické úrovni. Všechny dosavadní představy o velké starověké civilizaci v povodí Indu totiž skutečně boří od základů.
Problém s pečetidly
Protoindická civilizace je tradičně považována za jedno ze čtyř ohnisek starověké literární tradice. A to i přesto, že písemné památky, které po ní zbyly, jsou poněkud diskutabilní povahy. Především se jedná o už zmíněná pečetidla a jejich otisky, kterých je dnes známo hodně přes tři tisícovky. Našly se i nápisy vyryté do měděných tabulek nebo keramických střepů, těch je ale podstatně méně. Problém s pečetidly, zhotovenými z měkkého steatitu (mastku), vytvrzeného vypálením, spočívá zejména v krátkosti nápisů. Pečetidla, jejichž otisky patrně sloužily v obchodním styku jako potvrzení pravosti nebo původu zboží, tedy něco jako dnešní úřední razítko nebo punc na drahých kovech, bývají obdélná nebo čtvercová. Mohou obsahovat až dvacet znaků, na málokterém z pečetidel však jich je víc než pět. Odborníkům se zatím podařilo napočítat 398 různých znaků, které se vyskytují v celkem 1839 variantách. Nápisy na čtvercových pečetidlech doprovázejí vyobrazení zvířat, nejčastěji jednorohých býků, považovaných za pratury, bizonů, zebu, buvolů, koz, slonů, tygrů nebo nosorožců, někdy i lidí. Badatelé během let došli k závěru, že kromě krátkých záznamů musely existovat i rozsáhlejší protoindické písemné památky. Ty však byly psané na materiálech podléhajících zkáze, např. na březové kůře, palmových listech nebo pergamenech, které se už dávno rozpadly v prach. Protoindická civilizace byla postavena na roveň civilizací egyptské, mezopotamské a čínské, jejichž písemné památky byly dobře známé, a vědci se pustili do obtížného boje o rozluštění protoindických záznamů.
Ryby, hvězdy, bohové
Od roku 1875, kdy Alexandr Cunningham zveřejnil první z nalezených pečetidel, bylo podniknuto více než 50 pokusů o přečtení protoindických nápisů; zejména poté, kdy byla ve 20. a 30. letech 20. století protoindická sídliště podrobena systematickému archeologickému výzkumu. V roce 1924 vyslovil britský archeolog John Marshall názor, že Harappané patřili jazykově k Drávidům, vytlačeným později indoárijskými kočovníky až na jih Indie. O deset let později přišel Piero Meriggi s upřesněním, že by mohlo jít o jazyk severodrávidské skupiny, blízký dodnes živé bráhujštině. O luštění znaků se však nepokusil. Roku 1953 vyšla práce španělského jezuity, který publikoval pod jménem Henry Heras. I on se snažil přinést důkaz potvrzující drávidskou hypotézu, když se zamýšlel nad častým používáním znaku ryby na protoindických pečetích. Drávidské mín podle něj označuje nejen „rybu“, ale také „hvězdu“ nebo „třpytivý objekt“, a proto může být znak ryby zástupným vyobrazením „třpytivého objektu“ – astrálního božstva.
Byly však i jiné teorie.
V roce 1925 připodobňoval tibetolog Waddel znaky protoindického písma ke znakům sumerským a na pečetidlech četl jména sumerských králů a indických vládců. Náš Bedřich Hrozný se ve 30. a 40. letech snažil tajemné znaky dešifrovat s pomocí chetitského hieroglyfického písma. I když „četl“ protoindické nápisy celkem rozumně jako jména bohů, obchodníků nebo velmožů, jeho vývody byly chybné, mj. i proto, že vycházely z nepřesného výkladu chetitských hieroglyfů. Hledaly se i jiné, mnohdy značně fantastické souvislosti a v 60. letech se ke slovu poprvé dostala výpočetní technika.
Počítače nejsou všemocné
Najít nějaké rozumné vodítko v případě tak krátkých nápisů, jako jsou záznamy z protoindických pečetidel, je nesmírně obtížné. O jejich počítačovou analýzu se jako první v roce 1964 pokusil tým ruských vědců z tehdejšího Leningradu, vedený Jurijem Knorozovem, úspěšným luštitelem mayských hieroglyfů. Analýza prokázala, že některé z protoindických znaků jsou pravděpodobně piktogramy – jakési smluvené značky, označující konkrétní věc nebo činnost. Podle Knorozova se také ukázalo, že znaky na pečetidlech bývají poměrně pravidelně řazeny v určitém pořadí; u některých skupin znaků se dokonce předpokládalo, že možná zaznamenávají nějaké blíže neurčitelné gramatické kategorie. Po frekvenční a poziční analýze rozložení znaků v protoindických nápisech nakonec ruští vědci s pomocí počítače usoudili, že písmo skutečně zachycuje jazyk drávidské jazykové skupiny a dokonce snad jakousi formu pradrávidštiny. Nejstarší známé drávidské texty jsou však zhruba o 3000 let mladší, než nálezy z povodí Indu. Přestože byla drávidská hypotéza nadále obecně přijímána, tuto mezeru se žádnému luštiteli nepodařilo překlenout. Překlady Henryho Herase, práce finského týmu kolem Asko Parpoly z let 1969 – 1970 nebo „čtení“ Jurije Knorozova z roku 1981 – to všechno byly pokusy, považované dnes za nesystematické, nedostatečně lingvisticky podložené a tedy nepřesvědčivé. Neschopnost badatelů dojít k nějakému zásadnímu pokroku v luštění nakonec dovedla část vědecké obce k zavržení drávidské teorie.
Víc než kacířský názor
Přestože i Steve Farmer, Richard Sproat a Michael Witzel použili ke své analýze počítač, žádné zákonitosti v nápisech nenašli a jejich názory se od Knorozovových zásadně liší. Diskuse o jejich teorii stále trvá. K nespokojencům patří zejména Asko Parpola, který v minulých letech vykonal velmi záslužnou práci, když vydal první kritickou edici všech protoindických textů. Protesty však přišly i ze samotné Indie. Ozval se archeolog Iravatham Mahadevan, který se výzkumem protoindického písma dlouhá léta zabývá, a také hinduističtí nacionalisté. Zejména pro stoupence hnutí Hindutva je nepřijatelné, aby byla protoindická civilizace označována za negramotnou.
Nová hypotéza amerických vědců se tak stala i žhavou politickou kauzou. Farmer, Sproat a Witzel celkem logicky poukazují na to, že se nenašly žádné archeologické doklady, které by o nějaké rukopisné tradici vypovídaly. Nejsou známá žádná vyobrazení písařů, knih nebo listin, nenašly se žádné kalamáře, rydla ani jiné nástroje, používané při psaní nebo výrobě knih. Jak ale mohla tak obrovská civilizace vést účetnictví a hospodářské záznamy, pokud byla negramotná? Podle některých vědců se možná nejednalo o jednotný útvar, ale spíše o volný konglomerát městských států, které přijímaly určité společné hodnoty – používaly stejné magické symboly, jednotný systém měr a vah, „normované“ rozměry cihel a podobně. Diskuse, rozpoutaná americkými badateli, představuje zásadní průlom do klidných až stojatých vod bádání o protoindické civilizaci. Snad se i díky ní podaří poodhalit roušku, která dodnes halí největší tajemství v povodí řeky Indu.
Protoindická civilizace
(označuje se též jako harappská, podle nalezišť kolem řečiště vyschlé řeky Sarasvatí nověji i jako kultura povodí Indu a Sarasvatí, anglicky Indus and Saraswati culture)
Civilizace v povodí řeky Indu, v dnešním Pákistánu a na území indického státu Rádžasthán. Její největší rozkvět spadá mezi léta 3250 – 2750 př.n.l.
Roku 1831 byly u řeky Ráví, v místě zvaném Harappa, objeveny trosky velkého sídliště z pálených cihel. V průběhu let odkryli archeologové i další protoindická města –Mohendžodaro, Lóthal nebo Kálíbangan. Pro tato opevněná sídla byla typická pravoúhlá zástavba, které vévodila vyvýšená citadela. Stály v nich paláce, chrámy, lázně, sýpky i obytné domy s vodovody a kanalizací. Zánik civilizace bývá spojován s nájezdy indoárijských kočovníků, pravděpodobněji ho však způsobila ekologická katastrofa. Tu patrně zavinili sami Harappané, když odváděli vodu z řek do zavlažovacích kanálů a káceli stromy pro potřeby cihlářské výroby.
Po stopách protoindického písma
Pečetidla a jejich otisky nebo keramické střepy se znaky protoindického písma se našly na mnoha místech, často značně vzdálených od údolí Indu, což svědčí o rozsáhlých obchodních stycích Harappanů. Jejich obchodníci zřejmě nejraději cestovali do Mezopotámie, za Sumery nebo Akkaďany – do Uru, Lagaše, Nippuru, Kiše a dalších míst na jihu i severu dnešního Iráku. Nálezy protoindického písma však pocházejí i z území Kuvajtu, Bahrajnu a Ománu, z Íránu, Afghánistánu, Turkmenistánu nebo Tádžikistánu.
Nejstarší indické písmo?
Pomineme-li písmo protoindické, stane se nejstarším známým indickým písmem bráhmí, jehož první doklady pocházejí z 2. poloviny 4. století př.n.l. Tímto písmem jsou tesány nápisy krále Ašóky ze 3. století př.n.l. Původ písma bráhmí je dodnes velkou záhadou. Snad bylo odvozeno z foinického písma, jsou však i jiné teorie. Znalost písma bráhmí byla zapomenuta a znovu ho rozluštil až v 19. století Angličan James Prinsep. Jak lze soudit z různých náznaků, v Indii se před naším letopočtem používala i další písma, z nichž se však nedochovala ani čárka.
Více se dozvíte:
Mortimer Wheeler: Dávná civilizace v údolí Indu, Praha 1973
Steve Farmer, Richard Sproat, Michael Witzel: The Collapse of the Indus-Script Thesis: The Myth of a Literate Harappan Civilization. Electronic Journal of Vedic Studies, 11 – 2 (2004), s. 19–57 – http://users.primushost.com/~india/ejvs/ejvs1102/ejvs1102article.pdf
http://groups.yahoo.com/group/Indo-Eurasian_research (probíhající diskuse k nové hypotéze)
http://www.harappa.com
http://www.rozhlas.cz/planetarium (rozhovory s indologem Janem Filipským)