V červenci roku 1990 nabídla americká televizní stanice CNN svým divákům v diskusním pořadu „Crossfire“ skutečnou „přestřelku“ emotivních argumentů, ostrých obvinění a snových i hororových vizí. U stolu ve studiu usedli proti sobě lékař William French Anderson a aktivista Jeremy Rifkin. Předmětem jejich sporu se stala první pacientka vyléčená genem.
První velký úspěch
Byl to právě French Anderson kdo uvedl do života medicínský obor genové terapie („léčby genem“) a pokusil se vyléčit čtyřletou Ashanti DeSilvaovou. Dívka trpěla defektem genu pro bílkovinu zvanou aminodeamináza. Výsledkem tohoto dědičného postižení je porucha imunitního systému. Tělo pacienta se nedokáže bránit ani banální infekci. Střet s virem nebo bakterií, který jiné dítě zvládne za týden proležený v posteli, ohrožoval Ashanti na životě. Nemocnému lze ulevit podáváním aminodeaminázy – enzymu, který v jeho těle v důsledku poškození genu chybí. French Anderson se však pokusil dědičné poškození malé Ashanti opravit. Odebral jí buňky kostní dřeně, vpravil do nich nenarušený gen pro aminodeaminázu a buňky vrátil do těla pacientky. Současně s genovou léčbou pokračovala i léčba bílkovinou. Zdravotní stav malé Ashanti se díky tomu normalizoval. Dnes je z ní mladá dáma a žije normálním životem. Stále ještě užívá lék, ale na jejím dobrém zdravotním stavu se významně podílí i výsledky 15 let staré léčby nenarušeným genem.
Úspěchy střídá s průšvihy
V televizní debatě plné vášní předvídal French Anderson genové terapii skvělou budoucnost. Rifkin předestíral před diváky vize světa, v němž budou lidé formovat svou dědičnou informaci podle potřeby jako plastelínu. S odstupem půldruhého desetiletí je jasné, že se jeho obavy nenaplnily. Daleko k realizaci mají ale i optimistické vize Frenche Andersona. Léčba genem se chová jako nezvedené geniální dítě – úspěchy střídá s průšvihy. První velká prohra potkala genovou terapii na podzim roku 1999, když na kliniku při University of Pennsylvania nastoupil osmnáctiletý mladík Jesse Gelsinger. Spolu s dalšími 11 dobrovolníky se zúčastnil testu, při němž měla být prověřena bezpečnost viru upraveného pro potřeby genové terapie. Virus měl vnášet do těla pacientů léčebné geny.
Smrt Jesseho Gelsingera
Gelsinger trpěl dědičným onemocněním jater. Denně polykal 40 tablet různých léků a držel přísnou dietu. Jen tak mohl s chorobou žít. To byl také důvod, proč se přihlásil jako dobrovolník ke zkouškám viru. Doufal, že jednou pomůže podobný geneticky upravený virus jemu a dalším stejně postiženým k návratu do života bez pilulek a bez diety.
Naděje Jesseho Gelsingera pohasly dřív, než se mohly naplnit. Po podání viru se u něj projevily vážné komplikace. Imunitní systém odpověděl na přítomnost viru zběsilou reakcí. Mladík dostal vysokou horečku, virus mu zaplavil tělo. Nemocná játra ten nápor nevydržela a Jesse třetí den zemřel. Nikdo nikdy pořádně nezjistil, co se vlastně stalo. Žádný ze zbývajících dobrovolníků neměl po podání viru sebemenší potíže.
Jesseho tragedie zasadila genové terapii těžký úder v době, kdy toto rodící se odvětví medicíny beztak začínalo skomírat na finanční úbytě. Slibný počin vyléčení Ashanti daSilvaové a několika dalších podobně postižených dětí nenásledovaly další úspěchy. Velké farmaceutické koncerny začaly obracet každý dolar, který měly na vývoj genové terapie vynaložit a „léčba genem“ pomalu upadala do krize. Skrz prsty se na ni začínala dívat i veřejnost. Zdálo se, že Jeremy Rifkin měl pravdu.
Krize léčby genem
Genová terapie nevykročila za rámec obvyklý pro nově se rozvíjející medicínské obory. Všechny jsou v počátcích pronásledovány dětskými nemocemi. Příkladem mohou být transplantace srdce. Ty měly zpočátku velmi nízkou účinnost a pacienti umírali záhy po operaci. Přesto veřejnost neztrácela naději a transplantační chirurgové se těšili obecné důvěře. Proč stejný osud nepotkal i genovou terapii? Důvodů je hned několik. Transplantaci srdce si každý dokáže celkem dobře představit. Pro mnohé z nás je to jen analogie opravy auta nebo jiného stroje, kdy se porouchaná součástka vymění za novou. Genetika, genové inženýrství a genová terapie jsou na představu o poznání náročnější. Důvěra v to, co si neumíme dost dobře představit, se získává jen obtížně. K malé důvěře v genové terapie přispěli i samotní lékaři. Transplantační chirurgové byli ve slibech veřejnosti opatrní. Zastánci genové terapie sliby naopak nešetřili a vzbudili tak v laické veřejnosti obrovská očekávání. První neúspěchy genové terapie pak logicky vyvolaly u veřejnosti těžkou deziluzi.
Abychom k nim nebyli nespravedliví – přehnaně optimističtí lékaři a genetici nebyli zdaleka jediní, kdo genovým terapiím „mydlil schody“. Vydatně se činili odpůrci jakýchkoli biotechnologií. Medvědí službu poskytli genovým terapiím i sdělovací prostředky, když zprávy o „hrubém přečtení“ lidské dědičné informace, které se prohnaly světem 26. června 2000, interpretovaly tvrzeními, že teď už lékařům nic nebrání v tom, aby vyléčili všechny choroby vyvolané poškozením genů. To všechno v situaci, kdy genetici ještě zdaleka neznali všechny lidské geny a u drtivé většiny známých genů neměli tušení, k čemu všemu slouží.
„Potřebujeme úspěch!“ toužebně si přáli odborníci pracující v oboru genové terapie.
Bublinové děti
Zdálo se, že zlom v rozpačitém startu genových terapií nastal v roce 2000 s první úspěšnou léčbou tzv. bublinových dětí. Nositelé tohoto dědičného defektu imunitní obrany tráví většinu života po nemocnicích. O vzácných chvílích trávených doma s rodiči jsou odsouzeni k pobytu ve sterilním prostředí. Podobně jako Ashanti DaSilvaová se i oni narodili s poškozením genu, které jejich tělíčku nedovolí vyrábět plnohodnotné bílé krvinky a nefunguje jim proto imunitní obrana. Bohužel, v jejich případě není k dispozici lék, který by jim od potíží ulevil. Pravděpodobnost narození bublinového dítěte je 1 : 100 000 a na světě jsou tady tímto defektem postiženy tisíce dětí.
Zřejmě nejznámějším „bublinovým dítětem“ se stal v sedmdesátých letech David Vetter. Odborníci z americké kosmické agentury NASA mu vyrobili zvláštní skafandr. V téhle průhledné bublině se dalo udržovat sterilní prostředí a David v ní mohl chodit ven. Stal se ve Spojených státech populární díky dokumentárnímu filmu, který o jeho „životě v bublině“ natočila jedna televizní společnost. Životní sen projít se bosý po trávníku však bublina splnit nemohla. To by dokázala jen transplantace kostní dřeně, při níž jsou do pacientova těla přeneseny krvetvorné buňky zdravého člověka. Pokud vše dopadne dobře, začne tělo vyrábět ze „zdravých“ krvetvorných buněk dosud chybějící bílé krvinky a dítě se uzdraví. Jenže pro mnoho bublinových dětí se nedaří najít vhodného dárce kostní dřeně a transplantace nejednou končí tragickými komplikacemi. Tento osud potkal i Davida Vettera. Hoch, díky němuž se dostal termín „bublinové dítě“ do obecného povědomí, zemřel na komplikace spojené s neúspěšnou transplantací kostní dřeně..
Pašování genů
Francouzský lékař Alain Fischer se rozhodl pomoci „bublinovým dětem“ genovou terapií. Odebral z kostní dřeně malých pacientů buňky s poškozeným genem a v laboratoři na ně pustí virus upravený genovými inženýry. Virus je mistr v pašování genů do dědičné informace napadených buněk. Lékaři jej proto využívají jako „trojského koně“. Genoví inženýři nejdříve „vykuchají“ z viru jeho nebezpečné geny a místo nich podstrčí zdravý lidský gen, který pacientovi chybí. Virus je spolehlivý poslíček a svěřený genetický náklad doručí do dědičné informace pěstovaných buněk kostní dřeně. Lékaři vyberou ty buňky, na kterých virus uspěl, namnoží je a vrátí je pacientovi do těla. S pomocí „zdravého“ genu pacientův imunitní systém rychle dožene, co zmeškal. Obrní „bublinové dítě“ proti infekcím a umožní mu užívat radostí běžného života.
Úspěch nebo fiasko?
Tým francouzských lékařů vedený Alainem Fischerem oznámil úspěšné vyléčení 11 bublinových dětí v roce 2000. Jejich metoda se rychle ujala a začaly se s ní léčit bublinové děti po celém světě. O to větší šok si všichni zúčastnění – lékaři, pacienti i jejich rodiny – prožili v létě roku 2002. Tehdy Alain Fischer vyslal do světa naléhavou zprávu, že jeden z vyléčených „bublinových“ hochů onemocněl leukémií. Netajil se důvodným podezřením, že zhoubné bujení je důsledkem virové léčby.
Když gen neposlouchá
Virus vnáší geny na náhodné místo dědičné informace. Může tedy nešťastnou shodou okolností zasáhnout i pacientovy geny a poškodit je. Šance je malá. Geny zaujímají necelá 2 % ze tří miliard písmen genetického kódu lidské dědičné informace. Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. U jednoho z Fischerových pacientů uložil virus léčebný gen do blízkosti genu LMO2, který zodpovídá během vývoje lidského plodu za množení krvinek. Po narození člověka gen LMO2 natrvalo „usíná“, ale léčebný virus spící gen zřejmě probudil. Gen začal plnit své úlohy v naprosto nevhodnou dobu. V těle malého pacienta se pod jeho vlivem zběsile množily bílé krvinky a lékaři zvládali jejich záplavu jen s pomocí silných cytostatik. Nad genovou léčbou vyvstal velký otazník. Je bezpečná? Neměla by se zakázat?
„Bublinové“ děti se uzdravily po léčbě geneticky upravenými viry v Německu, Británii, Nizozemí, Spojených státech a dalších zemích. Řada odborníků poukazovala na fakt, že k vážné komplikaci došlo jen v jednom jediném případě. Lékaři řešili nelehké dilema. Pokračovat v riskantní léčbě nebo odmítat malé pacienty, kterým by mohli zachránit život? Němečtí lékaři genovou léčbu virem zastavili, francouzští se vzdali některých typů virových „trojských koní“. V Británii a Spojených státech pokusy pokračovaly, i když možné riziko nikdo nebral na lehkou váhu.
Naděje se hroutí
Dramatický zvrat nastal v polovině ledna 2003, když přišla od Alaina Fischera další šokující zpráva. Leukémií onemocněl druhý pacient. V té chvíli začalo být nad slunce jasnější, že to vše není jen slepá náhoda. Potvrdily to i výzkumy virologů, kteří zjistili, že virus nevkládá vlastní geny do dědičné informace napadené buňky náhodně. Geny viru zjevně tíhnou do sousedství hostitelových genů, jejichž funkce můžou významně ovlivnit. Protože je třeba buňky zasažené léčebným virem namnožit, dostávají se do zjevné výhody ty buňky, v jejichž dědičné informaci „přidaly plyn“ geny zodpovědné na množení buněk. Bohužel, ty v nadměrném množení neustanou ani po přenosu do těla pacienta, což může v případě bílých krvinek vyústit až v leukémii.
Genová terapie využívající geneticky upravených virů byla zastavena i v USA. Po zprávě o onemocnění druhého Fischerova pacienta tu bylo s okamžitou platností ukončeno 30 klinických zkoušek. Rodiny dětí, které tak přišly o poslední naději na uzdravení, se bouřily. Pro mnohé rodiče bylo časově vzdálenější riziko leukémie menším zlem než téměř jistá smrt spojená s fatálními peripetiemi života bublinového dítěte.
I proto vědci usilovně hledali způsob jak vzniku leukémie zabránit. Přijali striktní pravidla. Léčbě podrobí jen děti starší než 6 měsíců, jež nejsou ke vzniku leukémie tak náchylné. Z bezpečnostních důvodů bude omezena dávka léčebných genů. Malí pacienti budou neustále pod důkladným lékařským dohledem, který odhalí jakékoli nežádoucí vedlejší účinky léčby v samém počátku, kdy se dají komplikace ještě relativně snadno zvládnout.
Pokračovat se musí!
Na znovuzahájení léčby pomocí genu se čekalo déle než rok. Teprve v létě roku 2004 se léčba bublinových dětí znovu rozběhla na klinikách ve Francii, Británii, Itálii a USA. Zdálo se, že genová terapie má jeden z nejtěžších momentů své relativně krátké existence zdárně za sebou.
Jenže počátkem roku 2005 přišla zpráva o třetím „bublinovém dítěti“, které po genové terapii onemocnělo leukémií. Zároveň Alain Fischer oznámil, že jeden z pacientů leukémii podlehl. Ani v této situaci ale vědci a lékaři neuvažují o tom, že by genovou terapii definitivně zastavili. Je zřejmé, že bezpečnostní opatření budou muset být ještě důkladnější. Na nějakou dobu se zastaví zřejmě jen léčba „bublinových dětí“. Genová terapie jiných dědičných chorob bude pokračovat. „Léčba genem“ slibuje příliš mnoho, než aby se jí mohli lékaři vzdát.