V předposledním díle našeho seriálu, který vzbudil mezi čtenáři 21. STOLETÍ velký ohlas, se tentokrát podíváme na omyly, jež provázely výzkum stresu. Ukážeme si, jak i dobrá vědecká myšlenka může být v odborných kruzích zatracována, pokud se vědec nechová podle vžitých norem.
Podle nejčerstvější zprávy Evropské agentury pro bezpečnost a zdraví při práci trpí v zemích EU stresem každý třetí pracující člověk! Stresové situace však znali už lidé doby kamenné, kteří v ohrožení buď bojovali nebo se dali na útěk. To my třeba na pracovišti většinou udělat nemůžeme. Navíc moderní věda dnes už ví, že stres nutně není jen příčinou ohrožení. Může i pomáhat a přinášet potěšení!
Proč se lidé mění?
Až do třicátých let 20. století neexistovala žádná definice stresu. Lidé sice takové stavy dlouho znali, ale nedokázali je pojmenovat. Pak si však vědci všimli nápadné shody podivného chování jinak psychicky normálních lidí, kteří se ocitli v náročné životní situaci. Reagovali neadekvátně, projevovali výrazný neklid a nechybělo ani psychické zhroucení, fyzický kolaps z neznámých příčin… Prostě nevysvětlitelné chování!
Bylo tedy třeba zjistit, proč k těmto stavům, které se začaly stávat celospolečenským problémem, dochází a jak jim lze zabránit. První výzkumy v této oblasti lidského prožívání provedl kanadský lékař, endokrinolog Hans Selye. Dospěl k závěru, že je to vinou stresu. Ten podle něj mívá rozmanitou podobu – poranění, fyzické ohrožení, bakteriální infekci, ale i problémy ve škole, v zaměstnání, v manželství, strach z určitého nebezpečí… Podle toho může mít stres i různé obecné účinky.
Rozhořčení je špatný rádce
Selye definoval stres jako „určitý stav těla a mysli, který se projevuje řadou objektivně zjistitelných chemických a fyziologických dějů v orgánech těla.“
Své nálezy a představy publikoval v odborném lékařském tisku, bohužel bez valné kladné odezvy odborníků. To přimělo rozhořčeného vědce k napsání populární knihy The Story of Adaptation Syndrome (Historie adaptačního syndromu), která vyšla roku 1952 a měla značný ohlas u laických čtenářů. Ti v popisovaných příznacích shledávali mnohé pocity a zážitky, vystihující jejich osobní zkušenosti. Selye pak napsal další podobné knihy, například „Stres bez distresu“ (1974). V nich popsal i distres jako myšlenou formu stresu, která nás výrazně ohrožuje, protože jeho intenzita již překračuje hranici zvládnutelnosti, tělo je vyčerpáno, stres vede k nemocem, celkovému vyčerpání organismu a může dojít až ke smrti. Protipólem pak je eustres, který velmi kladně prospívá rozvoji organismu, kdy ve stavu nabuzení (třeba v zamilovanosti) podáváme daleko lepší výkony než obvykle.
V nemilosti vědců
Selye pak mezi laiky opět velmi zabodoval, když vyjmenoval širokou škálu tzv. stresorů, tedy všeho co vyvolá nadměrnou reakci organismu. Za zvlášť silný stresor považoval frustraci. Tvrdil, že lidé jsou živočichy usilujícími o své cíle, a proto nesnášejí, aby jejich plány zkřížily jakékoliv potíže.
Knihy s takovými myšlenkami vycházejí obvykle v dost velkých nákladech, a možná i zde je jedna z příčin, proč jejich autor měl tak malou podporu kolegů lékařů. Ti mu mj. zazlívali, že se jeho názory dostaly k laické veřejnosti dřív, než je podle vědeckých zvyklostí a tradice měli možnost posoudit a zkritizovat odborníci.
Lékařští vědci zdůrazňovali, že stres je nedílnou součástí života, tedy zcela normálním jevem. V některých naléhavých situacích lidé dokonce dokážou prokázat ohromnou sílu a hbitost, což by u nich bez stresu nebylo možné. Někteří lidé navíc stres sami vyhledávají, třeba při tzv. adrenalinových sportech. Trochu burcujícího stresu pro lepší výkon potřebují i umělci, chirurgové a některé jiné profese.
Podle těch, kteří Selyemu nefandili, pozorované skutečnosti nedokazují, že by stres neodvratně vedl k srdečním i mozkovým mrtvicím, vředům či dokonce k nádorům. Stresory samy o sobě nestresují, v tom se Selye mýlil. Stres je z tohoto pohledu jen pocit, tedy zcela subjektivní zážitek.
Stres číhá na každém kroku
Vznikly tak dva rozdílné názorové tábory. Selye ale roku 1982 zemřel, aniž se dočkal toho, že by vědecká medicína – narozdíl od široké veřejnosti – jeho názory podpořila.
Jak se dnes ukazuje, reakce na stres není závislá na intenzitě stresoru, ale přímo úměrně souvisí se schopností jednotlivce se s takovou zátěžovou situací vyrovnat. Americký vědecký výzkum zjistil, že moderní člověk žijící v západní civilizaci zažívá v každodenně setkání s mnoha z téměř 400 000 rozmanitých stresorů! Je to asi tisíckrát víc, než prožívali naši předkové před 100 lety. Většinu stresorů si ani neuvědomujeme, ovšem náš organismus je pečlivě zaznamenává, vyhodnocuje a reaguje na ně.
Hans Sayle ale nebádal o stresu nadarmo. Bohužel, asi kvůli tomu, že svou myšlenku popularizoval dříve než by se dočkala vědeckého prozkoumání, nedostalo se mu patřičného vědeckého ocenění. Mýlili se však ti, kteří zatracovali jeho myšlenku jako celek.
Stres dnes patří k životu jako vzduch a dýchání. Samozřejmě ani to se nesmí přehánět. Hans Selye měl přece jen stoprocentní pravdu, když říkával: „Existuje jediný způsob, jak se stresu vyhnout – zemřít!“
Více se dozvíte:
Vědecké omyly, bludy a podvrhy, H+ H, 2004
http.//neviditelny pes.cz/veda/clanky/6659_41_0_0_.html
http://www.skolskeodbory.cz/bozp/6.htm
Flight or fight! – Uteč – nebo bojuj!
Stres Selye považoval za nespecifickou reakci na fyzické, mentální a chemické reakce těla. Stresovou reakci označoval za generalizovaný adaptační syndrom (GAS), který na stresovou situaci reaguje vylučováním adrenalinu a noradrenalinu. Tyto hormony vyvolávají celkový stav nabuzení, zvyšují krevní tlak a dechovou frekvenci, zrychlují srdeční činnost a metabolismus. Tělo je pak celkově připraveno k akci. V době, kdy mohl člověk reagovat na stresovou situaci útokem či útěkem, plnil tento systém svůj účel. V moderní době je ale tato reakce vlivem sociálního prostředí potlačována a nevyužité chemické změny se hromadí v organismu a mohou jej poškodit.
Seyle prvotní situaci Bojuj – nebo uteč! nazval poplachová reakce. Po ní následuje stadium adaptace, kdy si tělo postupně zvyká na „ poplachy“ a stává se proti nim do značné míry odolné. Ovšem jestliže stresové situace stále přetrvávají, dostává se živočich (tedy i člověk) do třetí fáze – adaptačního syndromu, fáze vyčerpání. Tehdy lidi často ohrožují žaludeční vředy, onemocnění srdce, cukrovka či jiná nemoc, ke které mají genetické dispozici.
Jak šel János do světa
Jeho původní křestní jméno znělo János. Hanse Seyle se totiž narodil roku 1907 v Komárně, které tehdy ještě patřilo do Rakousko–Uherska. Bystrý mladík studoval medicínu v Praze, Paříži a v Římě. Jeho životní badatelskou základnou se stala věhlasná McGill University v kanadském Montrealu.
Už jako studenta medicíny ho zaujal biologický stres. Když uvažoval o příčinách nemocí, zdálo se mu, že musí existovat něco, co mají všichni nemocní společného. Ač je trápily rozmanité choroby, všichni se cítili stejně špatně. Nemůže na ně působit nějaký obecný vliv?
K odpovědi se dopídil po deseti letech činnosti na univerzitě. Za senzační objev považoval zkušenost s potkany, které vystavoval nepříjemnostem, třeba injekcím mírně jedovatých látek, pobytu v klecích na mrazu apod. Zjistil, že takovým zvířatům se zvětšily endokrinní žlázy produkující hormony adrenalin a kortizon. Hlavní roli však hrají nadledviny. Ovšem ještě víc ho zaujalo, že nemálo potkanů postihly žaludeční vředy, a to při různých stresových vlivech. Domníval se, že zvětšení nadledvin může být společným znakem všech nemocných lidí.
