Kdo byl největším známým predátorem, který kdy na této planetě žil? Odpověď na tuto otázku paleontologové celého světa stále hledají a s novými objevy se stále mění. Nejnovější objevy však ukazují, že největší predátory planety Země nenajdeme na souši, ale v oceánu.
Po celou dobu druhohor (před 250 miliony – 65 miliony let) vládli oceánům gigantičtí dravci. Pro ně by byl suchozemský tyrannosaurus, největších z masožravých dinosaurů (délka 12 m, váha 6,5 tuny, lebka 1,5 m, zuby přes 30 cm), kdyby náhodou uvízl na mořské mělčině, vítaným zpestřením jídelníčku. Problém byl ovšem v tom, že tito oceánští giganti žili dávno předtím, než se na naší planetě tyrannosaurus objevil. Vezměme to však po pořádku.
Dinosauři tehdy nebyli větší než kuna
Nejstaršími mořskými obry byli ichthyosauři. Byli to mořští plazi, jejichž tělesné proporce v mnohém po mnoha milionech let okopírovali savci v podobě delfínů. Jejich největším dosud známým představitelem byl Shonisaurus sikanniensis. Ten dosahoval délky 23 metrů a šířil hrůzu mezi mořskými tvory v období triasu před 220 miliony let. V té době se teprve začali objevovat první dinosauři, kteří tehdy ovšem nebyli větší než naše dnešní kuna.
Shonisaurus byl vůbec největším tehdejším živočichem na Zemi. Měl dlouhou úzkou tlamu, svědčící o tom, že jeho kořistí byly především velké ryby, krakatice, případně i velcí ammoniti (mořští měkýši, hlavonožci), a protáhlý, rybám podobný ocas. Jen pro představu časových souvislostí, například tyrannosauři se objevili na naší planetě teprve až po 155 milionech let. Časová vzdálenost k dnešku, od doby kdy žili, je tedy méně než polovinou jejich časového odstupu k éře shonisaurů.
Obrovití mořští plazi
Zkamenělou (fosilizovanou) kostru tohoto obrovitého mořského plaza objevili kanadští paleontologové v roce 1999 v Britské Kolumbii poblíž Fort St. John, vzdáleného asi osm set kilometrů od Vancouveru. Od té doby zde bylo nalezeno několik dalších. Dokazuje to, že se tito pravěcí obři pohybovali ve skupinách, podobně jako dnešní delfíni.
V době, kdy shonisaurus žil, byli ichthyosauři bezesporu vládci světových oceánu. Největším obrem této skupiny byl temnodontosaurus, dosahující délky asi patnácti metrů, který zřejmě lovil, podobně jako shonisaurus, velké ryby, krakatice a ammonity.
Gigantické formy ichthyosaurů ale v době jurské zcela vymřely, objevily se však jiné skupiny obrovitých mořských plazů. Světlo světa tak spatřili plesiosauři, oživující světové oceány ve dvou morfologicky (tvarově) zcela odlišných, přesto však blízce spřízněných typech.
Ohromující nálezy v Norsku
V polovině října 2006 proběhla světovým i naším tiskem zpráva, že norští paleontologové z Muzea přírodních věd v Oslo objevili rozsáhlou lokalitu s pozůstatky mnoha mořských plazů, kteří zde žili v době před 150 miliony let. Fosílie byly nalezeny v pásmu arktických ostrůvků Svalbard, především na Špicberkách, největším ostrově tohoto souostroví, zhruba v polovině vzdálenosti mezi norskou pevninou a severním pólem. Na vědce zde čekalo překvapení v podobě ichthyosaurů a dlouhokrkých i krátkokrkých plesiosaurů.
Největší mezi krátkokrkými plesiosaury z tohoto naleziště dostal pro své gigantické rozměry přezdívku monster, monstrum. Byla objevena jeho téměř kompletní kostra. Její délku odhadují odborníci na více než osm metrů, lebka měří tři metry a krční obratle dosahují velikosti talířů. Nová lokalita je mimořádně bohatá a výkopové práce zde nejsou ještě ani zdaleka skončeny. Jorn Harald Hurum, jeden z objevitelů, prohlásil: „Nemůžeme ujít sto metrů, aniž bychom tu nenarazili na kostru.“
Svědectví krutých lovů
Paleontologové zde také našli svědectví o vzájemných neúprosných bojích mezi těmito obrovskými mořskými plazy. Dokládá to velký zub ichthyosaura, který zůstal zaseknut do krčního obratle plesiosaura rodu Kimmerosaurus.
Celkem bylo zatím na této lokalitě objeveno 21 dlouhokrkých plesiosaurů, 1 plesiosaurus krátkokrký a 6 ichthyosaurů. Všechny nálezy představují spojené kostry, tedy nikoli jen jednotlivé nálezy rozptýlených kostí, jak tomu bývá na jiných nalezištích.
V létě 2007 budou vykopávky na této lokalitě pokračovat a odborníci zde očekávají mnoho dalších pozoruhodných nálezů.
Příšery z děsivých snů
Aniž by se tím nějak snižovala mimořádnost výše zmíněného objevu norských paleontologů, jejich osmimetrový krátkokrký plesiosaurus, označený velikášskou přezdívkou monstrum, by si spíše zasloužil přezdívku whipper-snapper, mrňous. Ve stejné době, tedy koncem doby jurské asi před 150 miliony let, žily totiž v oceánech naší planety příšery, které bychom si ani v nejděsivějších snech nedokázali představit. Byli to obři dosahující délky až 25 metrů s pětimetrovou tlamou. Až donedávné doby však věda neměla o jejich existenci ani tušení.
Vládci pravěkých oceánů
Plesiosauři byli mimořádně úspěšnými mořskými plazy, ovládajícími světové oceány po dobu 145 milionů let. Byli tu od počátku doby jurské, zhruba před 210 miliony let, a pravděpodobně zmizeli koncem svrchní křídy před 65 miliony let, i když některé indicie nasvědčují, že mohli přežít i mnohem déle.
Představovali dvě vzhledově zcela odlišné skupiny. Do první patří ti s dlouhým krkem a malou hlavou, živící se převážně rybami. Těm se populárně říká dlouhokrcí plesiosauři. Nejdelší krk, tvořený jedenasedmdesáti obratli, měl asi patnáct metrů dlouhý Elasmosaurus snowi ze svrchní křídy Severní Ameriky, který je také až dosud nejdelším známým dlouhokrkým plesiosaurem.
Druhou skupinu pak tvoří mohutní krátkokrcí plesiosauři, zvaní pliosauři. Jejich obrovským představitelem byl Kronosaurus queenslandicus z australské spodní křídy, dosahující délky zhruba 16 metrů. Tento obr s lebkou dlouhou okolo čtyř metrů se živil především jinými menšími mořskými plazy a zřejmě i velkými hlavonožci, podobně jako dnešní vorvani. Menší druhy pliosaurů se živily rybami a různými druhy hlavonožců. Napadali i ty, kteří byli chráněni vápenitými lasturami, jako například ammoniti. Jejich skořápky bez potíží rozdrtili ve svých děsivě silných čelistech. Na některých zkamenělých skořápkách těchto hlavonožců byly nalezeny zřetelné otvory právě po zubech pliosaurů.
Kdo je největší?
Šestnáctimetrový kronosaurus držel dlouho světový rekord ve velikosti mezi predátory druhohorních oceánů. Byl popsán v roce 1930 na základě části spodní čelisti s několika zuby a ojedinělých úlomků kostí. Autor popisu, britský zoolog a paleontolog Heber Longman, byl na základě velikosti zubů přesvědčen, že má před sebou největšího plaza, který kdy v oceánu žil. Nedovedl však odhadnout, jak vypadal.
V letech 1931 a 1932 ale pracovala v australském Queenslandu expedice Hravardovy univerzity a objevila zde další dva exempláře – menší, byl považován za mládě. I jeho kosterní pozůstatky byly velmi zlomkovité (přední část horní čelisti a dolní čelist).
Asi 56 kilometrů jižně od Richmondu byl však přímo na povrchu nalezen druhý obrovitý jedinec, jehož kostra byla navíc téměř kompletní. Byla však pevně uvězněna v tvrdé vápencové hornině. K tomu, aby z ní fosílii vůbec dostali, museli vědci použít dokonce i dynamitu. Konečně se jim však podařilo oddělit zhruba čtyřtunový balvan se zkamenělou kostrou gigantického plaza a ten posléze odeslat do USA.
Uvězněný mořský gigant
Získávání fosílie z vápencové horniny však bylo neobyčejně obtížné a nákladné. Téměř čtyřmetrovou lebku se vědcům podařilo očistit teprve až po třech letech. Další práce však byly pro nedostatek finančních prostředků zastaveny a svět tak stále nevěděl, jak vlastně vypadal jeden z největších mořských plazů, ačkoliv měl jeho téměř kompletní kostru v rukou. Teprve až v roce 1959 byla namáhavá mravenčí práce dokončena a celá kostra kronosaura představena světové veřejnosti.
Existovaly však i jiné obrovité druhy pliosaurů, které se kronosaurovi velikostí vyrovnaly, jako například Stretosaurus macromerus z anglické spodní křídy. Na největšího obra této skupiny si však paleontologové ještě museli pár roků počkat.
Netvor s pětimetrovou hlavou
Obr mezi obry, délka 25 metrů, hmotnost 150 tun. To je Liopleurodon ferox z anglické svrchní jury! Největší pliosaurus, nejstrašnější monstrum světových oceánů všech dob!
Narozdíl od zhruba stejně velkého ichthyosaura Shonisaurus sikkaniensis z triasu byl mnohem robustněji stavěný, měl krátký ocas a děsivou pětimetrovou tlamu plnou jak břitva ostrých zubů. Netvor, před nímž si nemohl být žádný živý tvor jist životem. Živil se jinými mořskými plazy, zřejmě menšími plesiosaury, dlouhokrkými i krátkokrkými.
Původně bylo nalezeno jen několik jeho zlomkových zkamenělin. Velikost tedy byla propočtena v relaci k fosíliím blízce příbuzného kronosaura. Britská BBC ho v těchto rozměrech představila v jednom pokračování svého seriálu Putování s dinosaury, někteří paleontologové však tuto prezentaci napadali jako přehnanou. Odmítali uvěřit, že taková příšera mohla vůbec kdy existovat. Domnívali se, že tento mořský plaz byl dlouhý nanejvýš 14 metrů.
Monstrum z Aramberri
V roce 2002 byl ale spor definitivně rozhodnut. Na lokalitě Aramberri v Mexiku byla mexickými a německými paleontology objevena kompletní kostra liopleurodona, jehož délka přesahuje dvacet metrů. Velikost jeho zubů je bez nadsázky srovnatelná s rozměry mačety.
Tvor, žijící před 150 miliony let, dostal přezdívku Monstrum z Aramberri a narozdíl od „pouze“ osmimetrového pliosaura, objeveného na Špicberkách v roce 2006, si ji plně zaslouží.
Tato mexická lokalita vydala již mnoho fosílií i dalších mořských plazů a vykopávky na ní stále pokračují. Není tedy vůbec vyloučeno, že tam bude objeven i exemplář liopleurodona, který dosažený rekordní rozměr toho současného posune ještě o kus dál.
Bohatý dárce
Po druhé světové válce nabídl jeden z členů bohaté bostonské rodiny Harvardově univerzitě finanční prostředky k tomu, aby ve svém muzeu vystavila jakoukoli mořskou nestvůru, kterou má k dispozici. Ukázalo se, že se tato rodina velmi aktivně angažovala v publicitě při pozorování mořského hada, který v roce 1817 pronikl až do přístavu v Gloucesteru nedaleko Bostonu. Rodina od těch dob nesla černé znamení o nevalné serióznosti.
Pracovníkům univerzity se podařilo přesvědčit dárce, že celý ten rozruch mohl před půldruhým stoletím způsobit právě přežívající kronosaurus, a pokud ne přímo on, tak třeba nějaký z jeho blízkých příbuzných. Vystavení dosud neznámé kostry největšího mořského plaza všech dob se tedy k požadovanému účelu hodilo stejně dobře jako původně požadovaná prezentace nějakého mořského hada.
Proč mají dlouhý krk?
Plesiosauři nám v poslední době připravili další překvapení. Dlouho se v učebnicích paleontologie uvádělo, že se obě skupiny, tj. jak dlouhokrcí, tak i krátkokrcí plesiosauři, úspěšně rozvíjely až do konce svrchní křídy na konci druhohor.
Teprve nedávno přišel americký paleontolog Robert Bakker na základě kosterních analýz na to, že to není pravda. Jurští dlouhokrcí plesiosauři totiž na konci jury beze zbytku vymřeli. Uvolnili tak velmi atraktivní prostor, který se drobní krátkokrcí plesiosauři snažili co nejrychleji zaplnit. Ve velmi krátké době proto vytvořili dlouhokrké formy, na první pohled nerozeznatelné od vyhynulých předchůdců.
