Mnoho říší v průběhu starověku zaniklo, ovšem Řím zůstával po celou dobu silným, až do jeho prudkého úpadku. Mnoho historiků se snažilo přijít na to, co stálo za pádem tak velké a mocné říše, nová teorie přichází s kontroverzními důvody. Skutečně k tomu přispěly pandemie a klima?.

Kolaps Říma byl připisován vnitřní korupci i nepřiměřené velikosti říše, stejně jako přílišnému spoléhání se na otrockou práci. K pádu slavné říše zřejmě přispěla i velikost jejího byrokratického aparátu a armády.

Náklady na jejich udržování dusily ekonomiku Říma a přinesly s sebou zvýšení daní, stejně jako vážnou vnitřní korupci. Svoji roli jistě sehrály i probíhající vojenské konflikty a občanské války, ke kterým docházelo zejména od 3. století.

Ty oslabily ústřední autoritu a vedly k tříštění obrovské říše, které ji učinilo zranitelnější vůči vnějším hrozbám.

Vliv změn klimatu a epidemií?

Nejnovější teorie však zdůrazňují vliv klimatických změn a epidemií. V práci publikované v roce 2017 nabízí Kyle Harper, profesor klasických věd na Oklahomské univerzitě, ambiciózní syntézu příčin úpadku říše, v níž tvrdí, že „osud Říma měli na svědomí císaři a barbaři, senátoři a generálové, vojáci a otroci.

Stejně tak o něm ale rozhodly bakterie a viry, sopky a sluneční cykly. Je to příběh, ve kterém lidstvo a životní prostředí nelze oddělit.“ Klimatologická a epidemiologická data z dob starověkého Říma otevřela nové cesty ke zkoumání toho, proč říše nakonec zanikla.

Římská říše prosperovala nejvíce v období, kterému odborníci říkají římské klimatické optimum. To trvalo zhruba od roku 550 př. n. l. do roku 150 n. l. Charakteristickým pro něj byly mírné, stabilní klimatické podmínky ve velké části Středozemí, které podporovaly zemědělský, ekonomický i populační růst říše.

Ve svých spisech zmiňuje římský spisovatel a agronom Columella (4–70), že v prvním století našeho letopočtu byly srážky ve střední a jižní Itálii častější než dnes. Jiné zdroje zase uvádějí, že orná půda pokrývala i rozsáhlé oblasti severní Afriky, které se později proměnily v poušť.

Proměnlivé klima narušilo prosperitu Říma

Od poloviny třetího století se klima stalo proměnlivějším, což se projevilo ochlazováním a vyprahlostí půdy ve Středomoří. Podle Harpera a jeho kolegů za tím stály drobné změny v náklonu Země, které snižovaly množství sluneční energie pronikající do atmosféry.

To mělo negativní dopad na zemědělskou produkci, což sehrálo významnou roli v mnoha krizích, kterými si Římská říše v tomto období prošla. K tomu se přidaly epidemie nejrůznějších nemocí, k jejichž šíření přispěla expanze Římské říše.

Během římského klimatického optima zažíval Řím pozoruhodný hospodářský i demografický růst, což mělo za následek vznik sítě hustě osídlených měst. Právě v jejich ulicích našly nakažlivé nemoci ideální podmínky pro své rychlé šíření.

„Hustota osídlení měst, transformace krajiny a propojení celé říše přispěly k vytvoření unikátního mikrobiálního prostředí,“ domnívá se Harper. Zatímco některá onemocnění, jako lepra, malárie či tuberkulóza, se v Římské říší šířila spíše omezeně, jiné nakažlivé nemoci postupně přerostly do velkých epidemií, například Cypriánův či Augustiniánský mor.

Epidemie oslabily mocnou říši

Nedostatek pracovních sil i vojáků, v důsledku těchto pandemií, vedl podle Kylea Harpera ke krizi třetího století. Ta však naštěstí neznamenala konec Římské říše, neboť ta se dokázala v průběhu 4. století ze všech těchto ran a nepřízní osudu vzpamatovat.

Oživení bývá spojováno s vlivem silných císařů, jako byli Konstantin I. (306–337) či Theodosius I. (37379–395). Harper se ale domnívá, že nemalou zásluhu na tom měly i příznivé klimatické změny, ke kterým v průběhu 4. století došlo.

Jednalo se o tak zvanou severoatlantickou oscilaci neboli kolísání mezi oblastmi vysokého a nízkého atmosférického tlaku, které mělo za následek výrazný nárůst srážek na kontinentu. Na druhou stranu se počasí stalo proměnlivějším, což zvýšilo četnost hladomorů a období sucha v oblasti Středomoří.

Sucha panovala napříč euroasijskou stepí, od maďarských plání až po Mongolsko, a přímo ovlivnila životy kočovných pastevců. Z Hunů se jejich vlivem stali, dle slov Harpera, klimatičtí uprchlíci hledající nové pastviny. Pod vedení Attily nakonec vpadli i do Říma.

Vliv přírody na osud civilizace

Římský císař Valentinianus III. (419–455) vyslal za Attilou delegaci vedenou papežem Lvem I. Velikým (400–461), jejímž úkolem bylo zabránit vůdci Hunů v drancování Říma. Attila údajně nařídil svým vojskům ustoupit, neboť na něj zapůsobila papežova slova.

Skutečným důvodem jeho ústupu však mohla být spíše nemoc, pravděpodobně malárie, která se tehdy endemicky šířila v rovinách severní Itálie. Ta představovala stejné nebezpečí pro Římany jako pro Huny. K definitivnímu pádu Západořímské říše pak došlo v roce 476 n.

l. Podle Harpera je úpadek Římské říše krásným příkladem vlivu „neuvěřitelné síly přírody na osud civilizace“.

Více se dočtete v časopise 21. století číslo 11/2025, které vyšlo 16. října 2025.

Zdroj: National Geographic