Byl to šok, když ředitel římské nemocnice oznámil, že jako první úspěšně naklonoval člověka, přesněji lidské embryo. Jen o málo větší rozruch nyní vzbuzuje možnost, že si rodiče s pomocí vědy mohou předem určit, jaké dítě se jim má narodit. Budou si rodiče tvořit potomky podle genetického vzorkovníku?
Dr. Severino Antinori, jehož mnozí kolegové označují za moderního Fausta, při nedávné návštěvě Prahy 21. STOLETÍ řekl, že experimenty s klonováním nepovažuje za nic nenormálního a nemorálního. Naopak podle něj jde o výrazný pokus jak využít vědu ve prospěch zdokonalení člověka. Na své klinice uměle oplodňuje i starší ženy, daleko po šedesátce.
Za mnohem menší zlo či přímo za humánní čin pokládají odborníci naděje, že rychle se rozvíjející molekulární genetika dovolí zrodit dítě na přání. Jak by to v praxi vypadalo? Nastávající rodiče si z bohaté zásoby genů pro budoucího potomka „ze zkumavky“ vyberou jeho fyzické a duševní vlastnosti. Někteří si dopřejí dlouhovlasého křehkého milovníka hudby, jiní upřednostní špičkového vědce, svalnatého sportovce, královnu krásy…
Svět genů dosud připomíná bludiště. Cestu k východu pomáhá nalézat i světoznámý americký genetik českého původu prof. Jaroslav Červenka. Ten 21. STOLETÍ sdělil: „Člověk dostane od každého ze zploditelů jednu kopii genu. Oba rodiče jsou většinou normální, ale děti mají šanci 1:3, že budou postižené, pokud každý z rodičů nese tajemný recesivní gen s mutací v jedné kopii. Na některých dědičných vlastnostech se účastní mnoho genů – například u inteligence či tělesné výšky.“
A jak je to s přenosem dědičných chorob? Prof. Červenka: „Mnoho znaků, ale i tendencí k různým nemocem, se často objeví až v několikáté generaci. Geny mají tzv. nekompletní expresivitu – u někoho se ten gen expres projeví, u někoho nikoli.“
Uznávaný genetik, předseda Akademie věd ČR prof. RNDr. Václav Pačes, DrSc., 21: STOLETÍ vysvětlil: „Zcela jinak je třeba nahlížet na možnost náhrady vadného genu genem funkčním v zárodečných buňkách organismu. Takový gen by se dále šířil populací a v budoucích generacích by mohl, kromě pozitivního přínosu, mít i negativní účinky. Ty dnes neumíme odhadnout a pokud by skutečně nastaly, byly by již mimo lidskou kontrolu.“
PRO :
Děti na přání vítám
Prof. ing. Jaroslav Petr, DrSc.,
vědecký pracovník Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze
Kdo by nechtěl mít děti s všemi pěti „pé“? Mnozí rodiče upínají naděje k rozvoji molekulární genetiky. Ta nabízí dvě cesty k „dětem na přání“.
Život se rodí ve zkumavce
První spočívá v oplození většího počtu vajíček matky otcovými spermiemi „ve zkumavce“ a následném genetickém testování vzniklých embryí. Pro další vývoj v těle matky se vybere jen embryo nesoucí žádanou kombinaci dědičných vloh. Tento postup, označovaný jako předimplantační genetická diagnostika, se už používá v boji s dědičnými chorobami. Rodičům, v jejichž rodině se vyskytují nemoci, jako je např. cystická fibróza (porucha plic, potních žláz a trávicího systému) nebo hemofilie (porucha srážlivosti krve), vyberou lékaři embryo, které vlohu pro chorobu nezdědilo a narodí se z něj zdravé dítě.
Mohli by tak vybrat i embryo, z kterého vyroste krásný, inteligentní a fyzický zdatný „superman“? Určitě ne! Vlastnosti jako inteligence jsou geny podmíněny jen zčásti a navíc jsou výsledkem souhry mnoha genů, které zatím všechny ani neznáme. Pravděpodobnost, že by se mezi deseti embryi vzniklými oplozením „ve zkumavce“ vyskytl zárodek s ideální kombinací genů, je mizivá.
Narušit dědičnou informaci?
Druhou cestu k „dětem na přání“ slibují cílené zásahy do dědičné informace. Ty se zatím používají jen k experimentální léčbě dědičných chorob (např. poruch imunitní obrany) a neodrostly vlastním „dětským“ nemocem. Provází je riziko vzniku vážných zdravotních poruch (např. leukemie). Časem klesnou rizika na únosnou míru a pak bude moci člověk získávat geny, které mu příroda nedopřála. Naši potomci by se díky tomu mohli těšit z odolnosti k viru HIV či k nádorovému bujení. Mohli by si užívat dokonalejší zrak i sluch. Experimenty na myších naznačují, že bychom tak mohli člověku zvýšit i fyzickou zdatnost nebo inteligenci.
Názory na takové „genetické vylepšování“ se různí. Mnozí je odmítají, ačkoli se lidstvo už systematicky vylepšuje. Jen k tomu zatím nepoužívá zásahy do DNA. Za vzpouru proti lidské přirozenosti lze totiž považovat i obyčejné očkování proti tetanu, protože „normální“ a „přirozené“ je, aby se člověk při kontaktu s tetanovým bacilem nakazil a ve většině případů zemřel v křečích, při kterých praskají kosti v těle. Jak vidět, některé vzpoury proti přírodě nám jdou zjevně k duhu.
Osobně je mi blízký názor Arthura Caplana z americké University of Pennsylvania, který patří k předním světovým odborníkům na etické otázky biomedicínského výzkumu. Ten říká: „Nikdo není dokonalý, tak proč nebýt lepší?“
PROTI:
Genetická manipulace je nebezpečnou hrou s ohněm
Mgr. Michal Semín,
ředitel Institutu sv. Josefa v Praze
(katolická vzdělávací a charitativní organizace)
Na základě tvrzení některých vědců získáme v dohledné době schopnost si geneticky programovat potomky. Před tímto pokušením chci důrazně varovat, neboť se jedná o nepřiměřený zásah do přirozeného řádu s nedozírnými následky.
Počáteční fáze lidského života se přenese do umělého světla laboratoří, ve kterém budou ještě nenarozené děti geneticky upravovány, aby vyhovovaly vkusu rodičů. Jakmile bude lidský život spíše vyprojektován než počat, svět už nebude takový, jaký byl dřív. Namísto přirozeného vrůstání do lidské společnosti bude člověk hněten v Petriho misce, jako by se jednalo o pouhý biologický materiál. A pokud se pokus nezdaří, bude nový lidský život odhozen do přistaveného odpadkového koše.
Važme si hodnoty lidského života!
Snad ještě horším účinkem všeobecného přijetí genetické manipulace a selekce bude zánik povědomí o hodnotě lidského života. Nelze ztratit povědomí o jeho jedinečnosti a metafyzické rovnosti všech lidí. Ta platí bez ohledu na pohlaví, věk, etnickou příslušnost, zdraví, krásu či inteligenci.
Genetická selekce přichází z říše eugeniky, tedy z přesvědčení, že hodnota člověka je relativní, závislá na náhodě a z potřeby genetickými zásahy lidství postupně „vylepšovat“. Dnešní eugenici snad nejsou rasisté či antisemité jako jejich ideoví předchůdci, vykazují však stejnou míru pýchy. Profesor Princeton University Lee Silver se těší nadějí, že genetická manipulace vytvoří „zvláštní skupinu rozumových bytostí, které se budou od dnes běžných lidí lišit tak, jako se dnes lidé liší od primitivních červů“
Kde zůstala mravnost?
Ovšem z vysoké inteligence přece nevyplývá mravnost. Mentalita genetické manipulace je zplodinou ducha prométheovské vzpoury proti stvořenému řádu a jako taková zbavuje mravní život smyslu. Může-li člověk „stvořit“ člověka, proč by mu svévolně neurčoval a situačně neměnil mravní obsah jeho života? Ano, genetická selekce je postmoderní verzí faustovského obchodu.
Tvrdí se nám, že prostřednictvím genové manipulace odstraníme ze světa mnohé choroby, překonáme neplodnost či dosáhneme prodloužení průměrného lidského věku. Zároveň však ztratíme povědomí o posvátnosti lidského života a posílíme tendence k nihilistickým představám, že lidský život je pouze nahodilým produktem vývojového procesu organické hmoty, se kterou lze libovolně manipulovat. A to nejen ve fázi prenatální (před narozením), ale i kdykoli po narození.
Jak to vidí 21. STOLETÍ
Aktuální poznatky ukazují, že ani tento ožehavý problém nelze vidět černobíle. Bezpodmínečně musíme odmítat pokusy o „vylepšování” lidské rasy tzv. „pozitivním genovým inženýrstvím”. To chce do organismu vpravit geny, které by nejen kompenzovaly závažné defekty (což je smysluplné), ale upravovaly lidi „na přání”. Podobně kdysi Hitler snil o šlechtění nových Hitlerů či krásných žen.
Naopak nelze asi nic namítat, pokud by se už v zárodku podařilo zažehnat hrozbu, že potomek bude celý život prožívat utrpení v důsledku nějakých dědičných postižení.
Nejlépe to asi shrnují slova, která 21. STOLETÍ řekl prof. Pačes: „Geny jsou základem osobnosti, ale plnohodnotná osobnost se vytvoří až výchovou, vzděláním, zkušenostmi, příležitostmi apod. Většinu našich vlastností stejně jako i náš vzhled geny ovlivňují, o tom nelze pochybovat. Projevy osobnosti jsou však zpravidla určeny nikoli jedním genem, ale hned jejich větším počtem. Důležitá je jejich souhra. Zdá se, že právě tato souhra, spíš než nějaké geny navíc, odlišuje třeba člověka od lidoopů. Proto výměnou nebo úpravou jednotlivých genů budeme snad moci měnit vlastnosti organismu, ale jen velmi omezeně.“
