Ve vědecko-fantastické literatuře se cestuje časem vcelku běžně. Kdy se takto bláznivé sny stanou realitou, podobně jako tomu bylo například s pláštěm neviditelnosti, ovládáním předmětů pouhou myšlenkou či verneovským letem na Měsíc?
Každý z nás si někdy přál změnit to, co už se nedalo vrátit. Například rozhodnutí, které nás stálo statisíce korun, partnera, nebo třeba jen dobré zažívání.
Nebo vsadit minulý týden čísla ve Sportce nebo v Eurojackpotu podle toho, co jsme viděli tento víkend v posledním tahu.
Každý přeci ví, že něco takového není možné. Nebo snad ano?
Navyknuté vnímání času nám značně ztěžuje připouštění retrokauzality, tedy skutečnosti, že současnost může ovlivňovat minulost a budoucnost může ovlivňovat přítomnost. Nicméně desítky let filozofických debat a bádání na poli kvantové fyziky ukazují, že něco takového není v rozporu s žádnými přírodními zákony. Jediným problémem je, že zatím nikdo nic podobného v reálném světě neprokázal. Ale ani tento problém nás už nebude trápit dlouho.
Vědci z Washingtonské univerzity v Seattlu (USA) jsou na samém konci experimentu, který si kladl za cíl poslat signál do minulosti. A co víc, nepotřebují k tomu černé díry, červí díry, ani žádné jiné exotické stavy hlubin vesmíru. Stačí jim k tomu pár optických filtrů, krystalů a jednoduchých triků s kvantovými částicemi.
20. století
Vědecké úvahy o tom, že naše vnímání času nemusí odpovídat skutečnému fungování vesmíru, nejsou žádnou novinkou. Již na počátku 20. století vyslovil Einstein teorii, že historie, tak jak ji známe (považujeme ji za nezměnitelnou), je pouhou iluzí, způsobenou nedostatkem rozhledu. Podle něj je čas jen čtvrtou dimenzí prostoru a budoucnost, přítomnost i minulost tedy existují v neměnném vesmíru. „V takovém případě není důvod, proč by budoucnost nemohla ovlivňovat minulost,“ říká k tomu David Miller z Centra pro čas na Univerzitě v australském Sydney.
Ve 20. letech minulého století se s rozvojem kvantové mechaniky a relativního časování částic stala „nedotknutelnost“ minulosti ještě diskutabilnější. Fotony se totiž chovají v relacích zákonů makrosvěta dost netradičně, a tak se za určitých okolností dají jejich vlastnosti změnit zásahy z budoucnosti (i když se ta budoucnost počítá na pouhé mikrosekundy).
Do 10 let
John Cramer z Washingtonské univerzity pracuje nyní na experimentu s tzv. zapletenými fotony. To jsou fotony, které mají stejné vlastnosti a cokoli se stane s jedním, stane se i s druhým. Prohnal laserový paprsek krystalem, který jej rozdělil na dva – v každém z nich se nacházely fotony zapletené s částicemi ve zbývajícím paprsku. Pak fotony z jednoho paprsku nechal projít několika filtry a 10 km dlouhou spirálou optického vlákna. Tím jejich dráhu zpomalil dostatečně na to, aby do svého cíle dorazily až po několika mikrosekundách.
Na konci dlouhé poutě je čekal detektor, který nejen zjišťuje, jestli už fotony dorazily, ale může také měnit jejich vlastnosti. V jedné poloze způsobí, že se chovají jako vlna, ve druhé jako samostatné částice. Fotony z druhého paprsku jdou přes filtry přímo do svého detektoru, takže se v něm ocitnou mnohem dříve než fotony z prvního paprsku. Přesto se změna na dvoupolohovém detektoru prvního paprsku projeví na vlastnostech z druhého paprsku, a tedy i na tom, co zaznamená jeho detektor. Rozhodnutí tedy přichází několik mikrosekund po jeho důsledku v podobě určení vlastnosti druhého z páru zapletených fotonů.
Vědce teď čeká ještě několik let ověřování i v dalších pokusech, nicméně pokud se výsledky potvrdí, bude se jednat o jasný důkaz existence retrokauzality na kvantové úrovni.
Do 50 let
John Cramer se však nebrání ani mnohem odvážnějším úvahám. „Jestli fyzikové dojdou ke stejným závěrům i v dalších experimentech, nebude už existovat žádná překážka, proč princip retrokauzality nepřenést i do makrosvěta,“ říká k tomu.
Další vědci jsou však k problému dost skeptičtí. Jedna věc jsou výsledky pokusu a druhá jejich interpretace. Z jednoho typu experimentu mohou být jakékoli obecné závěry značně spekulativní. Je proto nutné provést mnoho dalších, aby bylo k dispozici více úhlů pohledu. Cramer s tímto postojem souhlasí, přesto zůstává optimistou: „Zatím jsem nepřišel na žádnou překážku, která by retrokauzalitu obecně znemožňovala.“
Pokud se Cramerovy závěry potvrdí, v příštích 50 letech by se věda měla od fotonů přesunout ke změnám na hmotných částicích, kdy vědci budou schopni ovlivňovat minulost celých atomů. Retrokauzalita dokáže protáhnout své prsty až do řádů desetin sekundy a lidstvo pak začne trápit řada časových paradoxů. Problém, jak se vyrovnat se skutečností, že nic není definitivní a každé rozhodnutí se může vrátit, začne nabírat reálných rozměrů.
Do 200 let
Projekt retrokauzality v makrosvětě upadne na veřejnosti v zapomnění. Žádná vláda na světě nedovolí, aby ovlivňování minulosti bylo běžně dostupnou možností pro kohokoli. Postup, jak z přítomnosti tahat za nitky minulosti, se nejspíš stane nejpřísněji střeženým tajemstvích tajných služeb, i když ještě dlouhou dobu nenajde praktického využití.
Ovlivňovat vlastnosti jasně definovaných látek v laboratoři je jedna věc a cíleně zasahovat do minulosti s obrovským množstvím různých faktorů je věc druhá. Abychom mohli přistoupit k takovým pokusům, musíme se nejprve dobrat přesného složení a fungování veškerých zúčastněných objektů, stejně jako přesných historických okolností jevu, který budeme chtít ovlivnit. A to rozhodně není úkol, který bychom dokázali zvládnout v řádech několika desítek let.
Poznání na poli retrokauzality dospěje do takového stupně, že zodpoví několik filozofických otázek, což jen rozšíří důvod pro jeho přísné utajení. Například rozhodnutím v přítomnosti patrně můžeme ovlivnit minulost.
Lze však změnit proces, který už jednou proběhl? Phil Dowe z Queenslandské univerzity (Austrálie) takovou nesrovnalost zavrhuje. „Pokud bychom ovlivňovali minulost, ale nemohli měnit již jednou dané, nemohli bychom na stejném principu měnit ani budoucnost.“ Otázkou ovšem je, jestli schopnost měnit budoucnost také není pouhou iluzí.
