Domů     Historie
Ve válce Severu proti Jihu bojovali i Češi!
21.stoleti 19.4.2007

V americké občanské válce bojovalo na obou stranách i mnoho Čechoameričanů. Jedni dobrovolně, jiní z donucení. O jejich válečných činech a pocitech se dochovalo i množství dobových dokumentů.V americké občanské válce bojovalo na obou stranách i mnoho Čechoameričanů. Jedni dobrovolně, jiní z donucení. O jejich válečných činech a pocitech se dochovalo i množství dobových dokumentů.

Dlouhodobá rozepře mezi severními průmyslovými a jižními plantážnicko-otrokářskými státy USA, jež se navenek jevila jako konflikt o otroctví, vyvrcholila v listopadu 1860, kdy byl prezidentem zvolen odpůrce otroctví a zastánce jednoty Unie velký demokrat Abraham Lincoln.
Ve snaze udržet svůj otrokářský systém a v reakci na Lincolnovo zvolení se jižanské státy odtrhly od Unie. Prvním z nich byla Jižní Karolína (20. prosince 1860) a do začátku února 1861 následovaly Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana a Texas. Posléze se k nim ještě přidaly další státy – Virgínie, Arkansas, Severní Karolína a Tennessee.
V Montgomery (Alabama) byla 4. února 1861 vyhlášena separatistická Konfederace amerických států v čele s prezidentem Jeffersonem Davisem. Útokem jižanských vojsk na pevnost Fort Sumter v Jižní Karolíně (12. dubna 1861) začaly boje občanské války. Byl to těžký a čtyři roky trvající konflikt, při kterém přišlo o život asi 650 000 Američanů a byly způsobeny nesmírné materiální škody. Zvítězila vojska prezidenta Lincolna, jenž se však sám stal na konci války (15. dubna 1865) obětí atentátu jižanského fanatika. Vláda otrokářů na Jihu byla svržena, černošští otroci byli osvobozeni a hlavní vliv v zemi se přenesl do rukou průmyslového kapitálu na Severu.

Emigranti z Rakouska-Uherska
Občanská válka v USA (1861-1865) dopadla tvrdě i na přistěhovalce z Čech a Moravy. Těsně před jejím vypuknutím a ještě i v jejím průběhu se z tehdejšího Rakouska-Uherska za oceán vystěhovalo několik desítek tisíc lidí. Odejít z tehdejšího habsburského impéria však nebylo nikterak snadné. Vždyť jen za pas bylo třeba zaplatit 50 zlatých, což byla tehdy například hodnota několika ovcí. 
Někdy se přitom vyskytly, jak dokládají dobové dokumenty, i kuriózní situace. K jedné z nich došlo v roce 1847 na říšské pevnosti v Mohuči, když odtud dezertovalo (až do Ameriky) najednou 39 Čechů od známého plzeňského 35. pěšího pluku, který zde byl tehdy dočasně posádkou. V roce 1849 zas uprchl od útvaru horských myslivců ve Frankfurtu nad Mohanem účetní Toužimský a dostal se rovněž do Severní Ameriky.
Svízelně se do Ameriky prokousával i Karel Jonáš, jenž pocházel se staré českobratrské rodiny z Malešova u Kutné Hory. Jako studentský agitátor byl po protirakouských demonstracích v květnu 1860 uvězněn a pak deportován do svého rodiště se zákazem vzdálit se. Ale podařilo se mu tajně odejít a přes Brémy a Londýn se nakonec dostat až do Ameriky, kde pak vydával časopis Slávie, jenž se posléze stal nejoblíbenějším magazínem Čechoameričanů. I jeho zásluhou se pak mohli tamější čeští čtenáři dočíst o dění ve Spojených státech a o samotné občanské válce.

Za štěstím do Ameriky
Podle oficiálních statistických údajů se těsně před vypuknutím války Severu proti Jihu a ještě i v jejím průběhu v letech 1850 až 1868 vystěhovalo z tehdejšího Rakouska-Uherska celkem 57 726 osob, z toho 43 645 pocházelo z českých zemí. O tom, odkud přicházeli, si lze udělat obrázek ze zachovalých přehledů. Tak například v roce 1853 se jich vystěhovalo z plzeňského kraje 1 311, z budějovického 1 386 a z pardubického 1 068. V roce 1855, kdy již bylo provedeno rozdělení Čech do 13 menších krajů, se do Ameriky vystěhovalo 649 osob z táborského kraje, 499 z chrudimského kraje a z chebského a plzeňského po 426 osobách.

Čechoameričané jdou do války
Ke cti Čechů, kteří přišli do Ameriky ještě před občanskou válkou jistě patří, že se ve své drtivé většině od samého počátku stavěli za pokrokového prezidenta Abrahama Lincolna. A to nejen ve volbách, nýbrž i přímou účastí v ozbrojených silách Unie.
Tak například v Chicagu byla „Slovanská setnina“, původně složená z Čechů, vůbec první jednotkou dobrovolníků, vyslanou na frontu. Ve 22. pluku v Iowě sloužila též česká jednotka. A česká setnina byla vytvořena i v sestavě 36. pluku ve státě Wisconin. Pod prapory Unie se hlásili čeští dobrovolníci z Detroitu a Saginawu v Michiganu, z New Yorku, Baltimore, Clevelandu a z dalších míst USA.

Lincolnova setnina
Zachoval se zápis, jehož autor, český krajan Zdrůbek z Chicaga, sice kostrbatě, ale nicméně původně a zajímavě líčí tyto události:
„Právě, když se jednalo už doopravdy o založení časopisu a když práce předběžné byly už téměř hotové, založili Čechové chicažští Slovanskou setninu ku cvičení vojenskému a to hlavně působením vojensky vychovaného důstojníka, rodem Slováka, Géza Mihaloczy zvaného, jenž byl jaksi komorníkem u doktora Valenty, i posluhou jeho a s Čechy čítal se k jedné národnosti. První schůze k založení setniny konala se dne 16. října 1860, od kteréž doby se členové prozatímně cvičili, a pravidelnou ustavující schůzi měli pak dne 22. února 1861…“
Za velmi zajímavý nutno pokládat fakt, že tito chicagští krajané poslali dopis prezidentu Abrahamu Lincolnovi obsahující žádost, aby souhlasil s pojmenováním jejich jednotky „Lincolnova setnina“. Na schůzi výboru, která se konala 9. února 1861, jak uvádí Zdrůbek, „předložil setník Mihaloczy odpověď od prezidenta A. Lincolna z Washingtonu, jenž na žádost sboru dovolil mu, aby směl jeho jméno nésti.“

Zapomenuté osudy
Tato jednotka, která se tedy s prezidentovým svolením nazývala „Slovanská Lincolnova střelecká rota“, byla do frontové linie nasazena 21. dubna 1861. Zvlášť se vyznamenali kapitán Géza Mihaloczy, poručíci Antonín Kováč a Filip Ferdinand, seržanti Alois Uher a Eduard Kafka a vojíni Josef Neuman, František Kouba, František Kukla, Josef Dvořáček, Josef Bláha, Prokop Hudek, Adolf Chládek, František Smola, Josef Novák a Václav Jurka. Jsou to sice dnes již nic neříkající jména, ale o jejich statečnosti se dochovaly historické záznamy.
Za pozornost jistě stojí velitel roty, kapitán Mihaloczy. Byl to zkušený voják, který působil jako rytmistr v uherské armádě, ale pak musel, kvůli svým vystoupením proti vídeňské politice, uprchnout do Ameriky.
V průběhu americké občanské války byl postupně povyšován až do hodnosti podplukovníka. A právě v této vysoké hodnosti také padl. Stalo se to v bitvě u Buzzard Roost a 11. dubna 1862 byl s vojenskými poctami pohřben ve městě Chattanooga ve státě Tennessee.
     
Vyberte si nejlepšího koně!
O tom, s jakým zápalem vstupovali Čechoameričané pod Lincolnův bojový prapor, jistě nejlépe svědčí vzpomínka Jana Toupelita. Tento voják jezdeckého pluku, jenž pocházel z jihočeského Tábora a do Ameriky připlul jako osmnáctiletý v roce 1854, o svém vstupu do vojska Unie vyprávěl:
 „Když vypukla občanská válka, byl jsem zaměstnán v Madisonu ve státě Illinois u farmáře jménem Black. Oba jeho synové již dříve byli k vojsku přistoupili. Jednoho večera pravím k svému zaměstnavateli: Dnes posledně spolu večeříme. On žádá vysvětlení, načež já mu sdělil, že chci bojovat pro svoji novou vlast. Black odpověděl: Nebudu vám zabraňovat, mám dva syny, které jsem již vlasti obětoval – jděte i vy, buďte udatným a vlast vám bude vděčna. Dříve ale musíme spolu učiniti pořádnost. Dobíral jsem tedy ještě 275 dolarů a když jsem odcházel, zavolal mne můj zaměstnavatel do stáje, řka: Vyberte si toho nejlepšího koně. Učinil jsem tak a odejel do Saint Louis, kde přihlásil jsem se k 2. pluku illinoiskému na 3 roky.“

Davis nebo Lincoln?
Jestliže Čechoameričné v Illinois, Wisconsinu, Michiganu, Iowě, New Yorku a v dalších „typicky“ severních státech měli možnost bezproblémového nasazení do prvních bojů za Unii, pak na druhé straně fronty to bylo složitější. Mnozí Češi totiž žili i v místech, například ve státě Misssouri, kde obyvatelé venkova šli za Konfederací, přičemž největší město Saint Louis bylo napůl pro Davise a napůl už pro Lincolna.
První česká setnina v tomto městě byla založena z podnětu Jana Boreckého, jenž se uvedl jako velmi rázovitá postava českého přistěhovalectví do Ameriky. Město v roce 1861 žilo ve velkém napětí. Jeho arzenál zbraní se nacházel pod kontrolou Unie, ale vojenský tábor Jackson v Lindell Grove na jihozápadní straně města byl obsazen jižanskou posádkou.

Rebelové se vzdali
Když  došlo 10. května 1861 k útoku  Unionistů na jižanský tábor Jackson v Lindell Grove, v první linii postupovalo také 46 Čechoameričanů. Byla to důležitá akce,  která v předstihu znemožnila Jižanům přepad městské zbrojnice. Jan Borecký, účastník tohoto zásahu, ve svých vzpomínkách uvádí:
„Dán rozkaz k nabíjení a v malé chvilce s nabitou zbraní a nasazenými bodáky dal se celý pluk na pochod. Hluboké ticho panovalo mezi družstvem, každý něco tušil, ale nikdo nevěděl, kam jdeme a co se má díti. Šli jsme, kde to mohlo býti, úžlabinami a když jsme se některému návrší vyhnouti nemohli, šlo to klusem. To bylo nám nápadné. Byli jsme přísně napomenuti podplukovníkem, aby jsme zachovali co možno největší ticho. ´My jdeme do boje!´ ´My jdeme do ohně!´ pošeptávali jsme sobě. Kapitán Hildebrandt a poručík Vodvárka kráčeli při nás tak tiše jako pěna. Ale první seržant Hovorka pravil nám určitě: ´Jdeme do boje!´
Když jsme dorazili na naše určité stanovisko, viděli jsme tu již státi v řadách domácí gardisty. Doplnili jsme kruh a Camp Jackson byl obklíčen. Hluboké ticho panovalo všude a s napnutím čekal každý, co se bude dále díti. Na to vyslal kapitán Lyon vyjednavatele do tábora, aby se vzdali. S napnutím čekal každý, jak to dopadne, ale za malou chvíli se objevil nad táborem bílý praporec a vzduchem rozlehalo se hlučné ´hurrah!´ ´Rebelové se vzdali!´“
     
Raději dezertovat
Nesrovnatelně horší potíže čekaly Čechoameričany v jižních, otrokářských státech. Od samého začátku zde museli čelit dilematu. Mají se připojit k politickému zápasu mezi Severem a Jihem, nebo nikoli? A když ano, tak na čí straně? V srdci a mysli byli proti otrokářství, ale zároveň žili tam, kde celé oblasti nebo dokonce státy jako celek propadly demagogii jižanského prezidenta Davise a dalších konfederačních politiků.
Je vcelku logické, že Čechoameričané například v Texasu, kde jich žilo v prvním roce občanské války pouze 700, nemohli otevřeně vystoupit proti jižanské hystérii. Zaujímali proto asi takový postoj, že se dobrovolně do vojenského konfliktu proti Severu nehrnuli a když už nastoupili, tak jedině z donucení.
Snad právě proto nikdo z nich, narozdíl od Čechoameričanů ze Severu, nevykonal žádný v dochovaných dokladech zaznamenaný „hrdinský čin“. Spíše naopak, Čechoameričané ve službě Jihu utíkali a schovávali se před povoláním do zbraně. A když už byli donuceni k jižanské uniformě, tak využívali každé příležitosti k dezertování.

Při první příležitosti…
Vypráví o tom Jan Kroulík, jenž s rodiči přijel do Texasu v roce 1855. Usadili se s rodinou Skřivánků z moravských Želechovic a ještě s dalšími krajany na farmě v okrese Washington:“My, Čechoslované, zde usazení, cítili jsme se stranou severní a nevěřili jsme, že budeme k službě vojenské nuceni,“ uvádí Jan Kroulík.
„Jednoho dne však zaslechl jsem, že Jihané chytají schopné muže a násilím je donucují k službě a záhy na to spatřil jsem tlupu jezdců cválati k mému stavení. Schoval jsem se v lese sedm dní, neb jsem nechtěl zvednouti zbraně proti Unii, ale když oni stále přicházeli a moji matku ustavičně znepokojovali, odhodlal jsem se posléze přistoupiti k vojsku a vřaděn jsem byl do pluku Texas Wolt´s Legion, k setnině D. Při setnině této bylo patnáct Čechů, při celém pluku dvacet tři.
Vydali jsme se na dlouhý a strastiplný pochod. První večer jsme ulehli, ale nespali,  neboť čtyři naši krajané pomýšleli na útěk a čekali na příležitou chvíli. Byli to bratři Lešikarové, Karel a Vincenc, (synové známého vlastence J. K. Lešikara) a dva bratři Votypkové. Podařilo se jim v noci prchnouti a ač tlupa jezdců byla za nimi vyslána, čeští uprchlíci jako když zmizí z povrchu země, nebyli k nalezení.“

Příliš opatrní generálové
Z počátku války se vojskům Unie nevedlo. Dvě porážky vojsk Severu v bitvě u říčky Bull Run ve Virgínii (v létě 1861 a o rok později ještě jednou) vlastně už jen pečetily sérii velkých vojenských neúspěchů Unie.
Jestliže ještě v červnu 1862 stál generál McClellan před Richmondem, tři silné federální armády měly pod kontrolou celé údolí Shenandoah a západní Virgínie byla v rukách Seveřanů, pak na konci srpna téhož roku všechny tyto strategické výhody přišly vniveč. A tak jedinými vojenskými osobami v uniformách Unie, které se nacházely v okruhu 100 kilometrů od Richmondu, byli váleční zajatci a ti, kteří ustupovali na Sever.
Prezident Lincoln byl zdrcen. Zklamal ho generál McClellan a také generál Henry Halleck kvůli své opatrnosti.

Odvolávám, co jsem odvolal!
Zklamání prezidentovi přivodil i mladý generál John Pope, jenž se neustále vychloubal, že jeho velitelské stanoviště se nachází „v sedle koně“ a že jedině odtud lze vést muže k útoku. Ale pak je sám, ze stejného sedla na stejném koni zavedl do obranných zákopů, i když byla šance k úspěšnému úderu proti oslabenému Jacksonovi. Lincoln neměl jinou možnost, než tohoto velitele odvolat.
Dva dny po Popeho porážce, tedy 1. září 1862, překvapila právě snídajícího generála McClellana nečekaná návštěva. V jeho stanu se objevil sám prezident Lincoln. Bylo to již podruhé během krátké doby. Za ním stál generál Henry Halleck. Prezident přijel proto, aby se osobně přesvědčil o situaci a aby opětovně jmenoval McClellana do role velícího generála federální armády na východní frontě. „Ačkoli připouštím, že McClellan nevítězí,“ odpověděl Lincoln na kritiku, že ho opětovně jmenoval velitelem seveřanského kontingentu, zvaného Potomacká armáda (podle řeky Potomac), „pak současně potvrzuji, že k tomu umí dokonale připravit druhé.“
A právě mezi příslušníky Potomacké armády projevovali velkou statečnost rovněž vojáci českého původu.

Čechoameričané v první linii
Jedním z nich byl S. J. Heřman z Wilberu ve státě Nebraska, jenž se zúčastnil válečného tažení generála McClellana až k Williamsburgu. V jeho deníku se lze setkat i s následujícím zápisem, který velmi plasticky vykresluje podmínky, jakým byli vojáci Unie tehdy vystaveni:
„Po návratu z Manassas, kteréžto místo bylo od kofederátů vyklizeno, byli jsme posláni na poloostrov, kde jsme v polozničeném městečku Hamptonu, vystoupili na břeh. Bylo to právě několik dní po oné památné bitvě na vodě mezi Merrimacem a Monitorem. Posledně jmenovanou loď jsme zde ještě viděli. Odtud táhli jsme s Yorktownu. Měli jsme rebely stále před sebou a každé chvíle strhla se nějaká tuhá srážka. Zde jsme počali dělati zákopy, což dělo se za ustavičné palby. Jelikož cesty byly velice bídné, tak, že vozatajové a dělostřelectvo nemohlo z místa, museli jsme všude klásti klády a tak jsme cesty °vydláždili° v délce 13 mil.
V tu noc, kdy rebelové opustili Yorktown, byla celá polovice našeho pluku na stráži a rebelové udržovali na nás stále prudkou palbu. Ráno někteří z našich odvážili se kupředu a seznali, že opevnění jsou vyklizena. Pustili jsme se hned za nimi a dohonili jsme prchající u Williamsburgu, kde strhla se krvavá bitva.“

Ranění a mrtví
Heřman sám byl po této bitvě zraněn a opustil armádu, zatímco jeho druha, Rudolfa Mendlíka, zasáhla ve střetnutí pod Richmondem nepřátelská střela a na následky tohoto poranění zemřel.
Jejich další kamarád z jednotky, Josef Šenfeld, zase onemocněl na souchotiny, neboť jejich útvar přebýval delší čas v bažinaté krajině, a byl poslán domů, kde stejně záhy skonal. Tažení s Potomackou armádou také prožil a celé prošel i Jakub Dušenes z Prahy, jenž sloužil u 71. pluku státu New York.
Ve významné bitvě u Gettysburgu v Pensylvánii (1.- 3. července 1865), označované za přelom válečných událostí ve prospěch Severu, bojovali rovněž Čechoameričané. O jejich osudech svědčí i dopisy, které po bitvě, zasílali svým nejbližším příbuzným. Mnozí z nich utrpěli natolik těžká zranění, že museli být převáženi do lazaretů.
Jedním z nich byl také Václav Dušek, který již bojoval v září 1862 u říčky Antietam a v listopadu téhož roku u Fredericksburgu. Tento rodák z Milevska se vlastně stal u Gettysburgu válečným veteránem, i když mu bylo teprve 21 let.

Bylo vidět jen jejich klobouky
Dušek byl v bitvě totiž těžce raněn do nohy. Z polní nemocnice Little York pak svým rodičům v dopise datovaném 20. července 1863 napsal:.
„Dne 1. července o třetí hodině ranní, když jsme si byli upravili naši snídani, přišlo nařízení, by vojsko se zaopatřilo náboji a vozy s potravinami byly dopraveny nazpět. Záhy viděti bylo již dělostřelectvo v plném trysku uhánějící kupředu. Tu jsme seznali, že ´něco bude´.
Střelba z děl ozývala se v dáli, což podobalo se hlubokému hřmění. Vydali jsme se na pochod a postavili se rebelům na odpor, neb jsme nechtěli připustit, aby se zmocnili města. Když naší brigádě bylo vykázáno místo, nabili jsme narychlo pušky a očekávali příchod nepřítele.
Nalézali jsme se na levém křídle u pšeničného pole. Stáli jsme asi 10 minut, když k nám přicválal jezdec se zprávou, že rebelové ženou na nás útokem. Za malou chvíli jsme je spatřili, kterak s křikem valí se proti nám. Jakmile však shledali, že na ně čekáme, zarazili se a, jelikož stáli v nížině, mohli jsme vidět jen jejich klobouky.“
V další části dopisu se Václav Dušek zmiňuje o shora uváděném generálovi Johnu F. Reynoldsovi, jenž jak známo z počátku odmítl Lincolnovu nabídku být vrchním velitelem vojsk Unie. V bitvě u Gettysburgu byl velitelem celého levého křídla Potomacké armády. Pod jeho pravomoc spadaly čtyři sbory (I., II., III. a XI.) Reynoldsovi se stalo osudným, že byl pořád v pohybu a prakticky se stále nacházel v přední linii.

Jak zemřel generál?
Reynoldsův konec nebyl dlouho důkladně objasněn, ale vojáci v první linii, včetně Čechoameričana Václava Duška, byli přesvědčeni, že ho zasáhla kulka vypálená jižanským odstřelovačem. Dušek se ostatně ve svém dopise rodičům i o této události zmiňuje vcelku jednoznačně:
„Oni zahájili palbu na nás, při které generál Reynolds byl zabit. My statně odpovídali a posléze učinili jsme útok bodákem. Rebelové nás nevyčkali, ale dali se na útěk…
Odpoledne bylo hůře. Naše setnina byla vyslána kupředu na zvědy, však tu viděli jsme silná oddělení rebelů s ohlušujícím jekem hnáti útokem. Couvli jsme rychle k hlavnímu voji, kde každý již byl připraven na jich uvítání. Těžko popisovat, co nyní následovalo. Kule syčely nad našimi hlavami, nebyli jsme s to učiniti krok kupředu neb nazad, všude leželi nám v cestě ranění neb zabití.
Když ale rebelům podařilo se nás obklíčiti, byli jsme nuceni couvnouti. Jakmile vyšli jsme z našich zákopů, začala palba ještě zuřivěji. V okamžiku, kdy hotovil jsem se k výstřelu, byl jsem zasáhnut kulí do nohy a hned na to národní vojsko počalo prchati k městu. Belhal jsem jak jenom jsem mohl za ostatními. Cestou spatřil jsem jednoho Němce (majora), který měl nohu v kotníku uraženou a ten s pláčem prosil mne, abych jej odtáhl stranou, neboť cestou, na které ležel, valilo se vše do Gettysburgu. Mne samotného již opouštěly síly a rebelové byli za mnou co by kamenem dohodil … V městě naložen jsem byl na vůz a dopraven do polní nemocnice, asi tři míle za Gettysburgem. Odtud dopraveni jsme byli do Yorku.“

Poslední den bitvy
Naši krajané v řadách unionistických vojáků se nesporně zasloužili o konečné vítězství ve velké gettysburské bitvě. Jeden z nich, domažlický rodák Josef Paidr z 26. wisconsinského pluku, vylíčil poslední den této bitvy takto: „Dne 3. července bylo nám posláno 160 děl z Washingtonu a Baltimore a tato umístěna jsou na Cemetery Hill. Když tyto nástroje započaly svoji hudbu, neviděli jsme pro hustý dým ani slunce a půda se nám třásla pod nohama. V ten den od naší setniny ztratili jsme veškeré důstojnictvo. Vím, že zde od jiných pluků mnoho Čechů padlo, avšak jejich jména si nepamatuji.“
S muži tohoto pluku bojoval, podle dochovaných dokumentů, rovněž František Řezáč, jenž byl raněn do ramene.
Ale se stalo, že i když se jednalo o vítěznou bitvu, přesto do zajetí padli také vojáci Unie a to i ti, kteří byli českého původu. Jedním z nich byl Josef Rozsíval. Jiný Čechoameričan se vyznamenal jako praporečník. Byl těžce raněn a zůstal ležet na bojišti. Když viděl, že kolem něho postupují Jižané, dokázal s vynaložením všech sil ještě strhnout prapor ze žerdě a schovat jej pod kabátem. Po bitvě, když ho odnesli do polního lazaretu, měl jedinou starost, aby se prapor pluku dostal zpět do rukou jeho velitele.

I nemocní musí pracovat!
Unionistický voják českého původu Jan Švec onemocněl pár dní před gettysburskou bitvou ve svých vzpomínkách uvedl, že nemocní museli v okamžiku zahájení bitvy slézti z vozů, které byly používány už jen pro svoz raněných. On zůstal ležet na cestě a když kolem projel povoz, lékař se ho ptal, zda je raněn. Když řekl, že nikoli, vůz odejel dál bez sebemenšího povšimnutí.
Švec se však nevzdával a ze všech sil se nakonec doplazil na jakousi farmu, která se mezitím stala místem, kam zdravotníci sváželi raněné. Ale sotva ho spatřil doktor, který už mu předtím odmítl pomoc, vykřikl: „Spojené státy nyní nemají nemocných mužů, nepřítel je zde a každý musí pracovat!“ A hned vydal Švecovi rozkaz, aby nosil vodu.
Nic nepomohlo, že se Čechoameričan sotva udržel na nohou, protože už několik dní nepozřel ani sousto a oka nemhouřil. Ale rozkaz musel splnit, a tak nosil vodu pro lidi i pro koně. Když nepřátelské kulky zalétaly až k farmě, nastal chaos a všichni se jen s velkou námahou dostali do blízkého lesa. A teprve odtud, až po skončení bitvy, byl naložen na vůz a odvezen do polní nemocnice v Baltimore.
     
Válečný vysloužilec
Mezi českými krajany, kteří bojovali u Gettysburgu, působil rovněž Jakub Dušenes z Prahy, kde se narodil v roce 1836 a do Ameriky připlul v roce 1857. Pracoval v New Yorku a jakmile vypukla občanská válka, hned se přihlásil jako dobrovolník. A tak se v sestavě 71. newyorského pluku dostal i do Potomacké armády, se kterou prošel ohněm všech jejích bitev.
Ale gettysburská byla jeho poslední, neboť byl v jejím průběhu dvakrát raněn. Jedna kulka se mu zaryla do ramene. Druhá do kolene, takže mu museli nohu ještě v polním lazaretu amputovat. O jeho osudu je ještě známo, že se dožil dlouhých let v National Home, což byl domov válečných vysloužilců, s veškerou péčí na tehdejší možné úrovni.

Když není co jíst…
O zdolání dalšího významného objektu, tentokrát na západní frontě, jakou byla pevnost Vicksburg na soutoku řek Mississippi a Yazoo ve státě Mississippi (4. července 1863), se v zasloužili také příslušníci 22. pluku z Iowy. Byl to vlastně útvar, kde vojáci mezi sebou mluvili česky. Naši krajané zde měli za úkol chránit dělostřelecká postavení svého pluku. Jejich zkušenosti z toho, jaké to je, když kolem hlav sviští nepřátelské kulky a jaké další potíže tito mladí muži zažili, vylíčil ve svých vzpomínkách vojín Klíma:
„Byl to bídný život při tomto válčení v okolí Vicksburgu, neboť potravy nebylo žádné, každý měl jenom to, co si byl ulovil. Rebelové na tom nebyli lépe, neb když jsme zajatým otevřeli jejich brašny, nalezli jsme tam jen kousky suchého, kukuřičného chleba. Ale když jsme druhý den obdrželi rozkaz na nepřítele učinit útok, my s hlasitým ´hurá´ hnali se kupředu a podařilo se nám Jihany z jejich postavení vytlačit.
Ve Vicksburgu trpěli jsme hrozný hlad, neboť ku konci dostali jsme každý lžíci rýže na celý den a to byly ještě jen samé slupky a hmyz,“ líčí zase situaci jižanské posádky uvnitř pevnosti František Skřivánek, jenž byl donucen vykonávat vojenskou službu v řadách Konfederace.

Pevnost odolala
Vlastní útok na pevnost pak popisuje  unionistický voják českého původu Koubek: „Dne 22. května dostali jsme rozkaz zbavit se všeho nepotřebného a býti připraveni k útoku. My shodili kabáty, vzali jen ručnice a o dvanácté hodině pohybovali jsme se tiše k tvrzi Beauregard. Museli jsme lézti po kolenou, abychom nebyli nepřítelem pozorováni.
Druhý den dostali jsme rozkaz hotovit se k útoku. My ihned sestavili se do bitevního šiku a každý z nás s nedočkavostí třímal v ruce zbraň, čekaje na znamení. Toto jest konečně dáno, prapory naše vztýčeny a my s rykem ženeme se proti tvrzi. Její zdě byly 15 stop vysoké a obehnané příkopem.
 Uvítání naše bylo hrozné, neb jsme se dostali do křížového ohně a vojíni houfně klesali k zemi. Zem granáty vyhazovaná nás téměř oslepovala a my jen slyšeli ten děsný rachot a nářek raněných. Byli jsme donuceni k ústupu, neboť zde celý pluk náš by byl zničen býval.“

Pochvala od slavného generála
O svých zážitcích z bitvy u Vicksburgu vypráví také další Čechoameričan Pavel P. Miller, rovněž příslušník 22. pluku státu Iowa. Popisuje nebezpečnou atmosféru v souvislosti s utajenou přítomností jižanského odstřelovače v blízkosti českého pluku:
„Dne 1. července byl jsem se seržantem Martinem Svidenským na náspech a pozorovali jsme zákopy nepřátelské, odkud vyjde rána. Kuchař nám přinesl snídani, ku které jsem já s chutí zasedl, ale Svidenský pravil, že ještě jednu ránu vypálí. Učinil tak a zadíval se do dálky, aby se přesvědčil, zdali kule neminula se cíle. Já seděl zrovna za ním. Náhle mu vypadla puška z ruky a on skácel se z náspů do příkopu. Přiskočil jsem k němu a seznal, že kule vnikla mu do hlavy nad levým okem. Nešťastník leží v rokli asi tři čtvrtě míle severně od Vicksburgu.“
Když po vítězství u Vicksburgu děkoval generál Grant svým vojákům za jejich přínos k tomuto úspěchu, vyjádřil se pochvalně i o mužích z 22. pluku státu Iowa. Vrchní velitel v této souvislosti doslova řekl, že tomuto pluku náleží zvláštní uznání za udatné počínání.

Nalezený krajan
Od letních měsíců roku 1864 až do března 1865 probíhala další významná akce, která pečetila vítězství Severu. Řeč je o velkém, několik tisíc kilometrů dlouhém tažení armády generála Williama T. Shermana, která v síle 112 000 mužů zahájila pochod od Chattanoogy v Tennnessee napříč nejvýznamnějšími jižanskými státy, Georgií, Jižní a Severní Karolínou, až k jižním hranicímVirgínie.  Důležitou etapou byl určitě zápas o Atlantu, hlavní město Georgie.
Na události kolem bojů o Atlantu vzpomínali Čechoameričané z 26. pluku z Wisconsinu, kteří se zúčastnili tohoto Shermanova tažení. Jeden z nich, František Stejskal, ve svých zápiscích mimo jiné uvádí: „Východně od Atlanty, za městem Decatur, nalezli jsme jednoho Čecha, stařičkého již muže. Jak nám vyprávěl, bydlel zde již asi 40 roků (musel tedy usaditi se zde v letech 1820). On byl horlivý přívrženec Unie, avšak manželka jeho byla Jihanka. Válkou přišel o vše a když jsme jej ve společnosti dvou českých vojínů navštívili a oslovili v naší mateřské řeči, dal se nebožák do usedavého pláče.
Radost jeho, že spatřil ´české Yankee´ neznala mezí. Jeho pohnutí učinilo i na nás hluboký dojem. Vyprávěl nám všechny své zkušenosti a utrpení. Lituji, že nejsem s to udati jeho jméno, neboť moje původní zápisky byly zničeny velkým požárem v Chicagu roku 1871. Starci dostalo se všemožné podpory od vojska národního.“
     
Poslední válečné vánoce

Těsně před vánočními svátky roku 1864, které byly posledními za dobu trvání občanské války, vstoupily Shermanovy oddíly do Savannah. Ale nebylo to úplně bez boje, jak by se snad mohlo z předešlého zdát. Ostatně i účastník této události, Čechoameričan Josef Paidr z 26. pluku z Wisconsinu, ve svých vzpomínkách nenechává nikoho na pochybách, že nešlo o žádnou procházku po bulváru nebo snídani v trávě:
„Před městem Savannah leželi jsme v lese a když rebelové počali mezi nás z těžkých děl pálit, kule přerážely silné větve, které s velikou prudkostí metány byly mezi nás.“
Před vlastním útokem na toto město byly stavy Shermanova vojska doplněny dalšími čerstvými silami. V jednotkách nováčků, které čekal křest ohněm byli rovněž naši krajané František Plaček, Josef Lajprt a Jan Melša z 22. pluku státu Iowa. Tento útvar se pak po odchodu Shermana ujal okupační správy města. Působil zde rovněž Jan Dvořák z 31. pluku státu Wisconsin.
 
Zpustošené hnízdo vzpoury

Město Savannah se stalo terčem zájmu i již vzpomínaného Františka Stejskala: „Savannah jest překrásné město se širokými ulicemi. Na některých místech bylo až čtvero pořadí košatých stromů, takže ulice taková podobala se více parku. Spatřil jsem zde též krásný pomník Poláka Pulaskiho, který pod generálem Washingtonem bojoval za osvobození osad amerických.“
V dalším vyprávění se potvrzuje, že ani čeští vojáci nebyli žádnými holubičími povahami a že plně sdíleli rozhořčení nad tím kdo a kde rozpoutal vzpouru, jak o tom svědčí další Stejskalova slova: „Odtud vydali jsme se na pochod přes Jižní Karolínu, toto hnízdo revoluce a každý vojín byl žádostiv stát ten co nejcitelněji potrestat. Dostáli jsme slovu, neboť krajiny, kterými jsme táhli, byly úplně zpustošeny.“

Se Shermanem až do konce
A ještě jednou je možno se zmínit o Čechoameričanech, kteří bojovali v Shermanově armádě a prošli s ním celé toto „jižní“ tažení. Vedle již shora zmiňovaných vojáků českého původu ze dvou pluků z Wisconsinu a z Iowy a příslušníků generálovy osobní stráže to byli například:
Josef Khodl a Antonín Chudáček z 2. pluku jízdy z Iowy
František Kapsa z 8. jízdního pluku z Iowy
Josef Trnka od 1. dělostřeleckého pluku z Missouri
Jan Tolda ze 4. pluku jízdy z Missouri
Jakub Kakuška ze setniny C od 9. pluku jízdy z Illinois.
Ke statečným bojovníků českého původu patřil rovněž seržant Augustin Bondi, syn ze známé pražské rodiny, která se původně psala Bondy. Jako aktivní účastník revoluce v roce 1848 byl nucen po jejím potlačení odejít do exilu a zvolil si Spojené státy. Jakmile vypukla občanská válka, vstoupil do vojska Unie jako dobrovolník 5. pluku jízdy z Kansasu, s nímž prošel všechny hlavní bitvy americké občanské války.
Konec občanské války
Po atentátu na Lincolna se automaticky stal prezidentem dosavadní viceprezident Andrew Johnson. S jeho jménem je také spojeno ukončení občanské války. Ještě v létě roku ukončení války (1865) zahájil nový prezident Andrew Johnson první kroky k procesu, který se nazýval „Rekonstrukce“. Šlo o hospodářskou a politickou obnovu poražených států bývalé Konfederace.
Nejdříve se jednalo o jmenování civilních guvernérů, kteří se měli s podporou federální vlády v první řadě věnovat rychlému oživení práce veřejných institucí. Také byla vyhlášena amnestie pro všechny Jižany, kteří projevili ochotu složit slib loajality, jenž byl považován za jistý druh přísahy znovusjednoceným Spojeným státům americkým.
Z tohoto procesu omilostnění byli ovšem vyloučeni vysocí vojenští činitelé, kteří byli nuceni žádat o amnestii osobně. V duchu plánu, na kterém se koncepčně ještě podílel Lincoln, se amnestie nevztahovala ani na osoby, jejichž zdanitelný majetek přesahoval hodnotu 20 000 dolarů. Právě tyto lidi, což byli v drtivé většině nejbohatější plantážníci a byznysmeni, Johnson považoval za hlavní strůjce odtržení Jihu. Nicméně i oni se mohli, samozřejmě zase jednotlivě, obrátit na prezidenta Spojených států se žádostí o prominutí. Mnohým bylo nakonec vyhověno.

Triumfální oslava vítězství
I v těžké situaci, v jaké se země nacházela po téměř pětileté ničivé válce, bylo rozhodnuto vzdát čest vojákům, kteří uchránili jednotu země a vítězství oslavit. K největší události v tomto ohledu došlo ve dnech 23. a 24. května 1865. V rozjásaném Washingtonu byla uspořádána triumfální vojenská přehlídka vítězných armád.
Jako první se nadšenému publiku, v jehož hustých řadách snad nechyběl žádný z obyvatelů hlavního města a jeho okolí, představili vojáci Meadovy armády. Podle dobových zpráv v průběhu krásného slunečného dne vyrazily přehlídkové oddíly v čele s generálem Meadem za doprovodu armádních kapel, hrajících oblíbené pochody, od budovy Kapitolu, aby pak ve vzorných řadách prošly po Pennsylvania Avenue, zastavily se před Bílým domem a vzdaly čest novému prezidentovi Andrewovi Johnsonovi a vrchnímu veliteli generálovi Ulyssesovi Grantovi.
Generál Meade pak sesedl z koně a připojil se k čestným hostům na tribuně. A přehlídkový kontingent v přesně vyřízených dvanáctistupech v celkovém počtu 80 000 mužů se vydal k dalšímu slavnostnímu pochodu. Za nimi následovala jízda, dělostřelectvo a další složky, včetně týlových jednotek.
 Následujícího dne, tedy 24. května 1865, před stejným obecenstvem a po stejné trase se ráno v 9 hodin vydala na slavnostní přehlídku armáda generála Shermana. Jeho vojsko v síle 65 000 mužů defilovalo po dobu šesti hodin a sklízelo velké ovace. Sám Sherman později prohlásil: „Byl to nejšťastnější okamžik mého života, který mi poskytl největší zadostiučinění.“

Hrdí, že pomohli…
Podobně smýšleli i prostí vojáci, pro které to vlastně byla vůbec poslední akce v uniformách Unie. V průběhu následujícího týdne byly obě armády Unie rozpuštěny. Do svých domovů se rozjeli muži, kteří měli právo být hrdí, že pomohli k jednotě země a smyli hanbu, jakou představoval otrokářský systém na velké části jejich vlasti. Mezi nimi samozřejmě byli i Američané českého původu. Ti, kteří pochodovali se Shermanem i ti, kteří byli roztroušeni na různých místech a vraceli se postupně domů.
„Z Baltimore jeli jsme po dráze a v Pittsburgu (stát Pensylvánie) byli jsme slavnostně uvítáni a s hudbou vedeni do prostorné síně, kde uspořádána velká hostina,“ popisuje válečný veterán Jan Klíma cestu Čechoameričanů z 22. pluku státu Iowa, kteří vypluli 25. července 1865 lodí Fairbank ze Savannah do Baltimore, protože železniční tratě z Jihu na Sever byly zničené. „Odtud nastoupena další cesta a dne 27. července ocitli jsme se opět na půdě našeho státu Iowa. Blíže Davenportu jsme se utábořili a čekali do 5. srpna na své propuštění. V Iowa City jsme též byli uvítáni nadšeně, neb paní a dívky vystrojily pro nás skvělou hostinu. Dne 11. srpna byli všichni vojínové od našeho pluku pozváni občany města Iowy k společné hostině, při kteréž příležitosti provedli jsme též krátké cvičení se zbraní.“
 
Moji čeští hoši!
Zkušený bojovník z řad vojáků Unie českého původu, Jan Klíma, pak ještě na závěr svého vyprávění o ukončení vojenské činnosti krajanů přidává následující a jistě nikoli nezajímavou poznámku:
„Naší setnině velel z počátku John San Francisco, který však v Cedar Creek byl raněn a musel být ze služby propuštěn. On byl k nám Čechům velice laskavý a říkal, že jest na nás hrdý. S velikou oblibou naslouchal, když jsme v táboře české písně pěli, zejména ´Hej Slované´ a ´Kde domov můj?´ San Francisco často říkával: ´Moji čeští hoši (Bohemian Boys) jsou ti nejlepší vojíni. Jsou statní, zdraví a spořádaní.´ Když dne 22. a 23. září roku 1866 měl náš pluk sjezd, jakmile bodrý San Francisco vystoupil na nádraží z vlaku, první jeho otázka byla po českých vojínech.“

Konali svoji povinnost
„Ze všeho vysvítá, že Čechové američtí na svůj skrovný počet vyslali značný počet synů svých do boje, čímž podali nejjasnější důkaz, že i oni, coby občané této svobodné republiky, konali svoji povinnost, začež národ americký jim vždy bude vděčným a my zachovejme vojínům těm čestnou vzpomínku!“
Tato slova Josefa Čermáka, významného publicisty a aktivního činitele české národní menšiny v Chicagu, vyřčena již v roce 1889, jistě nepotřebují žádný další komentář.

Související články
Historie Ostatní 22.11.2024
Ve starověké pohřební jámě v Grotte des Pigeons neboli Jeskyni holubů v severovýchodním Maroku objevili vědci semenné bobule chvojníku (Ephedra). Ty obsahují stimulant efedrin, který mohl pozůstalé uvést do stavu euforie s přítomností halucinací. Jedná se o důkaz dávného využívání rostlin jako léčiv či k nastolení transu. Chvojníky jsou bohatě rozvětvené keře připomínající přesličku. První […]
Historie Ostatní 9.11.2024
Archeologové objevili důkazy o raných křesťanských pohřebních zvyklostech ze čtvrtého století díky bazilice uprostřed egyptské pouště, která i přes nánosy dvou tisíciletí zůstala neuvěřitelně zachovaná. V této bazilice odborníci nalezli více než deset hrobů, z nichž značná část překvapivě patřila ženám a dětem. Při typických křesťanských pohřbech ze čtvrtého století byli duchovní jako kněží nebo […]
Historie 8.11.2024
Forenzní patologové zanalyzovali slavnou fresku Michelangela Buonarrotiho s názvem Potopa, která se nachází v Sixtinské kapli. Podle všeho je na ní zachycena mladá žena s příznaky rakoviny prsu. Výsledky svého zkoumání zveřejnili v odborném časopise The Brest. Odhalené ženská ňadra jsou ve výtvarném umění velmi častým motivem, zpravidla v souvislosti s mateřstvím či erotikou. Mohou […]
Architektura Historie 31.10.2024
Ke konci života už byl zcela slepý, přesto stále úspěšně velel husitským vojskům. Jeho muži ho respektovali jako geniálního stratéga, stejně jako nepřítel. Kontroverze budil už za svého života a rozdílné názory přetrvávají po celých 600 let. Přesně tolik uplynulo od jeho smrti. Co o Žižkovi (ne)víme? Jméno Jan Žižka z Trocnova (1360–1424) si většina […]
Historie 29.10.2024
Myši domácí se poprvé objevily zhruba před 500 tisíci lety, a to na indicko-pákistánském subkontinentu nebo íránské náhorní plošině, později se rozdělily do několika poddruhů. K lidským společnostem se připojily asi před 12 000 let a spolu s nimi se šířily po světě. Jak a kdy si podmanily Evropu? Mezi lidmi a myšmi panuje už […]
reklama
Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
reklama
Copyright © RF-Hobby.cz
Provozovatel: RF HOBBY, s. r. o., Bohdalecká 6/1420, 101 00 Praha 10, IČO: 26155672, tel.: 420 281 090 611, e-mail: sekretariat@rf-hobby.cz