Lovec natáhne tětivu a pečlivě zamíří. Stojí proti větru, takže ho jelen nemůže zavětřit. O chvíli později luk zadrnčí a vystřelí šíp. Ten po krátkém letu jelena za sáhne – ne úplně ideálně. Lovec ale ví, že díky jedu, kterým šíp potřel, kořist před smrtí neunikne.

Otrávené šípy či šipky bývají často spojovány s původními obyvateli Jižní Ameriky. Ostatně v těchto končinách žijí obávané pralesničky – žáby, jejichž silný jed byl na hroty střel využíván. Tato lovecká či válečnická strategie však našla uplatnění i v jiných částech světa a někde je aplikována dodnes.

Vědci ze Švédska a Jihoafrické republiky navíc v rámci nedávné studie uvedli, že otrávené šípy byly v „kurzu“ už před desítkami tisíc let, a to v oblasti na jihu Afriky. Nebyli přitom první, kdo s takovýmto tvrzením přišel.

Hroty namočil do žluče hydry

První písemné zmínky o šípech s „příchutí“ jedu se objevují ve starověkých pramenech. Není bez zajímavosti, že slovo toxin, označující jed produkovaný živými organismy, pochází z řeckého výrazu tóxon, v překladu luk.

V řecké mytologii není o otrávené střely nouze. Stačí vzpomenout na nejslavnějšího z hrdinů, Herkula. Ten zvýšil smrtící potenciál svých šípů tím, že je namočil ve žluči hydry – nestvůry, již předtím skolil.

Následně jedním z nich usmrtil třeba kentaura Nessa, který mu chtěl unést manželku. Jedovaté projektily jsou rovněž zmiňovány v souvislosti s trojskou válkou.

Keltové to s luky uměli!

Vraťme se ale od mýtů k realitě. V díle, jehož autorství bylo v minulosti připisováno známému antickému učenci Aristotelovi (384–322 př. n. l.), se píše o zvěstech, které kolovaly mezi lidmi a podle nichž znali Keltové extrémně toxickou látku.

Prý dosahovala takové účinnosti, že lovci po zasažení kořisti, jelena nebo jiného zvířete, k umírajícímu tvorovi rychle utíkali, aby odřízli maso dřív, než bude znehodnoceno. Právě Keltové, příslušníci mýty opředeného národa, obývajícího kdysi i území České republiky, bývají často uváděni jako ti, kdo měli otrávené šípy ve svém arzenálu.

Někdy jsou rovněž označováni za barbary, jejichž rituály mohly vyžadovat lidské oběti. Byla by ovšem chyba vnímat je jen jako nějaké krvežíznivé zabijáky. Rozhodně šlo o zdatné lovce a válečníky, ale i o šikovné řemeslníky, zemědělce, obchodníky či stavitele.

Jedovaté uvítání pro Alexandra Velikého

Mezi Kelty patřili rovněž Galové, žijící v oblastech dnešní Francie a dalších přilehlých států. Kdekdo je zná hlavně díky populárním příběhům o Asterixovi a Obelixovi – smyšlených hrdinech z jediné galské vesnice, která s pomocí kouzelného elixíru, vařeného druidem Panoramixem, dokáže vzdorovat římským dobyvatelům.

Ve skutečnosti Galové pochopitelně zázračným nápojem nedisponovali, otrávenými šípy ale ano. Stejně tak si své střely „kořenili“ i jiní lovci a válečníci, například Skythové, kočovný asijský národ, jež doputoval až do oblasti Černomoří.

Pozadu údajně nezůstali ani germánští Frankové, kteří otrávenými šípy zasypali z barikád tvořených masivními kmeny nepřátelské římské vojáky. To ovšem bylo až ve 4. století našeho letopočtu. Dávní historikové však zaznamenali i mnohem starší bitvy, při nichž došlo na jedovaté střely.

Narazit na ně měl například i legendární Alexandr Veliký (356–323 př. n. l.) při své výpravě do Indie.

Více se dočtete v čísle 4/2026