Poznávání světa stálo mnoho lidských životů. Někteří objevitelé na svých cestách po neznámých krajích zahynuli a jejich osud se podařilo objasnit až po letech. Jiní zmizeli beze stopy a do dnešních dnů není známo, co je vlastně potkalo.

Cestovatelům minulosti sice nechyběla odvaha, ale mnohdy i to nejzákladnější vybavení. Své zdraví a životy riskovali na rozlehlých pláních neznámých oceánů, ve vlhkých tropických pralesích plných jedovatých hadů a nepřátelských domorodců, na žhavých pouštích bez vody a stínu nebo v mrazivých ledových pustinách.
Zpočátku je hnaly především dobyvatelské choutky nebo potřeba hlásat pravou víru, v pozdějších dobách tyto pohnutky převážila touha poznávat neznámé kraje, jejich přírodu, obyvatele a mravy. Přinášeli o nich svědectví, řešili zeměpisné hádanky a zaplňovali bílá místa na mapách. Ať už byly pohnutky cestovatelů a objevitelů jakékoliv, riziko podstupovali všichni stejné. Věděli, že se ze svých cest nemusí vrátit. A mnozí se skutečně nevrátili!

S koupací vanou napříč Afrikou

Málokdo udělal pro poznání afrického vnitrozemí tolik jako skotský cestovatel David Livingstone.

Do jižní Afriky přišel David Livingstone roku 1840 jako misionář, ale daleko více se proslavil jako odvážný a schopný badatel, velký humanista a přítel Afričanů. Naučil se s nimi žít a mluvit jejich jazykem, a tak pro něj nebyl problém pohybovat se neznámými končinami s poměrně malou skupinou průvodců.
Prozkoumal nehostinnou poušť Kalahari a během řady let také postupně zmapoval tok řeky Zambezi od pramene až k jejímu ústí. Přitom jako první Evropan spatřil „hřímající kouř“, slavné Viktoriiny vodopády, ve kterých padá voda z výšky 128 m, tedy 40 pater. Objevil také velké jezero Njasa, nazývané dnes Malawi. Jeho cesty byly mimořádně přínosné z hlediska geografického i přírodovědného a Livingstone si jimi získal světovou proslulost.
V roce 1866 byl David Livingstone vyslán britskou Královskou zeměpisnou společností do Afriky znovu. Měl velký plán, chtěl najít prameny Nilu. Domníval se, že tento africký veletok pramení západně nebo severozápadně od jezera Njasa, v oblastech tehdy neprobádaných. Na cestu se vydal z Mikindani v dnešní Tanzanii. Pak se po něm slehla zem!

Živý, či mrtvý?
Uběhly tři roky a o Livingstoneovi nepřicházely žádné zprávy. Veřejnost se však o jeho osud stále živě zajímala, především díky novinářům, kteří za Livingstoneovým mlčením tušili nějaký napínavý příběh. Aby však tento příběh mohli napsat a uveřejnit, potřebovali najít důvěryhodného informátora nebo ještě lépe samotného Davida Livingstonea. Cesta „za informací“ měla vést do nebezpečné a málo prozkoumané střední Afriky, a proto si žádala nejen zkušeného a schopného reportéra, ale zároveň světaznalého cestovatele a odvážného chlapíka v jedné osobě. Takový člověk rozhodně nebývá v každé redakci.
Jeden z největších tiskových magnátů té doby, vydavatel New York Heraldu James Gordon Bennett, ve svém týmu podobného muže měl. Byl to Brit a jmenoval se Henry Morton Stanley. Procestoval Přední východ, navštívil Etiopii, Persii a také Indii a byl světově uznávaným reportérem. V říjnu roku 1869 ho Bennett pověřil obtížným úkolem – najít Livingstonea, pomoci mu, bude-li v nesnázích a získat od něj pro New York Herald co nejvíce zpráv. Pokud by Livingstone už nežil, měl Stanley přinést hodnověrné důkazy o jeho smrti.
Stanleyho nabídka překvapila, přijal ji však jako výzvu a hlavně jako svou další velkou šanci. Přípravy na expedici mu zabraly více než rok. Ještě v březnu roku 1871, kdy Stanleyho výprava vyrazila, však nebylo po Livingstoneovi ani vidu, ani slechu.

První stopa
Stanleyho cesta začala v přístavním městě Bagamoyu v dnešní Tanzanii. Jeho zásoby rozhodně nebyly skromné. Sedmadvacet oslů a dvě stovky nosičů nesli tisíce metrů látek k výměnnému obchodu s domorodci, přebohaté zásoby, ale také spoustu vybavení, sloužícího především k osobnímu pohodlí cestovatele – koberce, jídelní servisy a dokonce i koupací vanu!
Ani to však nepomohlo Stanleymu proti horečnatému onemocnění, které si protrpěl v pobřežních nížinách. Musel také řešit neustálé spory se vzpurnými nosiči. Při jednání s domorodci spoléhal na zcela odlišné prostředky než Livingstone. Byl tvrdý, někdy i krutý a neváhal při prosazování své vůle použít i zbraně.
Už po několika měsících cesty na západ věděl, že jeho pochod není marný. Jeden z arabských kupců, s nimiž se setkal, mu prozradil, že Livingstonea nedávno viděl. Žije prý v Udžidži, vesnici na východním břehu jezera Tanganjika. Stanleyho karavana tam doputovala po osmiměsíčním trmácení v listopadu roku 1871.

„Předpokládám, že jste Livingstone“
Stanley nechal před příchodem do Udžidži vypálit salvu z pušek, aby na sebe upozornil. V davu, který se kolem karavany srotil, byl jediný muž, ovládající angličtinu, Livingstoneův sluha Suzi. Ten zavedl Stanleyho k Livingstonoevě chýši, kde se odehrála slavná scéna jako vystřižená z románu.
Stanley prošel zástupem lidí, který před ním pomalu ustupoval, až stanul před bledým unaveným mužem s bradkou, oblečeným do vesty s červenými rukávy a šedých flanelových kalhot. Smekl a zeptal se ho: „Dr. Livingstone, I presume? – Předpokládám, že jste doktor Livingstone?“ I bledý muž smekl a odpověděl stručně: „Ano, to jsem.“ Pak si oba Evropané stiskli ruce. Během následujících čtyř měsíců se stali společníky a Livingstone Stanleymu vypověděl vše o své poslední cestě.
Ta jej zavedla do nebezpečné oblasti západně od jezer Njasa a Tanganjika, která tehdy sloužila jako „loviště“ otrokářům a obchodníkům se slonovinou. Livingstone musel neustále čelit jejich odporu, utekli mu nosiči, přišel o výměnné zboží a léky, nakonec mu došly i potraviny. Přesto učinil řadu významných zeměpisných objevů. Objevil například jezera Mweru a Bangweulu nebo řeku Lualabu, o níž soudil, že je nejspíše přítokem Konga. Prameny Nilu však nenašel. Zcela vyčerpán se vrátil do Udžidži, které při svých cestách používal jako základnu a místo k zotavení. Bylo to jen pár dní před Stanleyho příchodem.

Společná výprava
Jakmile se Livingstone i díky Stanleymu trochu zotavil, vydali se na společnou výpravu. Obepluli severní cíp jezera Tanganjika, kde hledali nějaký odtok, který by mohl být kýženým počátkem Nilu, žádný však neobjevili.
Pak se Livingstone vrátil do Udžidži a Stanley nastoupil zpáteční cestu. Přesvědčit Livingstonea k návratu do evropské civilizace se mu ale nepodařilo. Příliš miloval Afriku a nechtěl ji opustit.
Zemřel na další výpravě, 1. května 1873, ve vesnici Čitambo, jižně od jezera Bangweulu na území dnešní Zambie.

Pocty pro cestovatele
Úspěšné nalezení zmizelého badatele přineslo Henrymu Mortonu Stanleymu slávu a uznání. V dalších letech byl vyslán do Afriky ještě na tři výpravy, při nichž mimo jiné obeplul a zmapoval Viktoriino jezero (zvané též Ukerewe), které je velké skoro jako Irsko.
Za cenu mnoha bitev s domorodci a řady obětí na životech splul řeku Lualabu, aby zjistil, že se opravdu vlévá do Konga. Procestoval celou oblast jeho dolního toku, prozkoumal řeky Aruwumi a Ituri a objevil pohoří Ruwenzori. To vše za těžkých bojů, s velkou zarputilostí a značnou porcí bezohlednosti.
V roce 1899 se stal Stanley členem britského parlamentu a byl povýšen na sira. Žádný z jeho úspěchů však nedokázal zastínit slávu prostého setkání dvou mužů, kteří se do té doby neznali a neviděli, na břehu jezera Tanganjika.

Smolná výprava kapitána Lapérouse

1. srpna 1785 vypluly z francouzského Brestu dvě lodi výzkumné expedice do Tichomoří, kterým velel námořní důstojník Jean François de Galaup, hrabě de Lapérouse.

Vrátil se jediný
Cílem korábů Boussole a Astrolabe bylo zmapovat co nejvíce neznámých pobřeží. Lapérouse se vydal přes Atlantik, kolem mysu Horn do chilského Conceptiónu a pak už do Pacifiku. Postupně navštívil Velikonoční ostrov a Sandwichovy (nyní Havajské) ostrovy, plul podél západního pobřeží Severní Ameriky a pak přes oceán do portugalského Macaa na jihu Číny. Odtud Francouzi pokračovali na sever do Japonského moře, mapovali ostrovy i východoasijské pobřeží a roku 1787 přistáli v Petropavlovsku na ruské Kamčatce.
Tady se od výpravy odpojil Lapérousův průvodce Barthélémy de Lesseps a vydal se s mapami a deníky po souši do Paříže. Byl to nakonec jediný člen Lapérousovy výpravy, který se vrátil domů!

Ztracená výprava
Boussole a Astrolabe se z Petropavlovsku vydaly na souostroví Samoa a potom pro čerstvé potraviny do Austrálie. Tam se Lapérousova výprava setkala s konvojem anglických lodí, přivážejících k australským břehům trestance. Lapérouse poslal po anglickém komodorovi Phillipovi dopis francouzskému králi, v němž vylíčil průběhu cesty a s popsal další plány. 7. února 1788 zvedly jeho lodě kotvy. Co s nimi bylo dál, zůstalo celých 40 let tajemstvím!
Francouzské veřejnosti nebyl osud Lapérousovy výpravy lhostejný, měla však jiné starosti. Jakmile opadly vlny Francouzské revoluce, schválilo Národní shromáždění vyslání expedice, která měla Lapérousův osud objasnit.
Fregaty Recherche a Espérance, kterým velel viceadmirál Antoine-Raymond-Joseph de Bruni d’Entrecasteaux, vypluly v září roku 1791. Byla to nevydařená výprava, během níž zahynulo několik desítek námořníků včetně samotného viceadmirála. Lodě byly na Molukách zabaveny Holanďany, s nimiž byla Francie ve válce, a námořníci strávili 9 let v zajetí.

Marné volání trosečníků
Nejčernějším dnem výpravy byl však 19. květen 1793, kdy obě lodi málem ztroskotaly u břehů ostrova, který d’Entrecasteaux nazval ostrovem Hledání (Recherche). Zatímco se koráby snažily vyhnout útesům, zpozorovali je ostrované.
Kdyby d’Entrecasteauxovi muži věnovali jen trochu více pozornosti pobřeží vzdálenému pouhé dvě míle, spatřili by mezi domorodci zarostlé tváře bílých mužů, svých krajanů. Kdyby nevál vítr špatným směrem, zaslechli by možná jejich volání a střelbu z pušek.
Právě tady, u ostrova nazývaného domorodci Vanikoro (dnes patří k Šalamounovým ostrovům), se v roce 1788 potopily obě Lapérousovy lodi. Ale to se ve Francii ještě dlouho nikdo nedozvěděl. D’Entrecasteaux dal povel k odplutí a trosečníkům zbyly jen oči pro pláč.

Tajemství na prodej
Ve Francii přišel čas napoleonských válek a doba nebyla vhodná pro zámořské cesty. Ani vůle k dalšímu pátrání po ztracené výpravě nebyla velká. Lapérousovy lodě nepochybně ležely kdesi na mořském dně.
Až v roce 1825 se začala chystat nová výprava, která měla Lapérousův osud objasnit. Podnětem se stala zpráva jakéhosi amerického kapitána, kterému se v Polynésii dostaly od domorodců do rukou francouzské mince, pocházející prý z jakési velké lodi, která před mnoha lety v oblasti ztroskotala. Velením výpravy byl pověřen mladý kapitán Jules-Sébastien-César Dumont d’Urville, který se narodil roku 1790, pět let po vyplutí Lapérousových lodí. Svůj koráb pojmenoval po jedné z hledaných lodí, Astrolabe.
Na jaře 1827 doplul Dumont d’Urville k Přátelským ostrovům (dnešní Tonga), kde se k němu donesly první útržkovité informace. Z nich vyplývalo, že ke ztroskotání Lapérousových lodí muselo dojít někde v oblasti Nových Hebrid. Loď Astrolabe však byla poškozena bouří, a tak musela vyhledat loděnici v tasmanském Hobartu.
Tam se Dumont d’Urville dozvěděl, že místo ztroskotání Lapérousovy výpravy už bylo nalezeno jistým kapitánem Dillonem, který však svůj objev ze zištných důvodů tají, aby ho mohl francouzské vládě výhodně prodat.

Svědectví za pět metrů sukna
Po zralé úvaze dospěl Dumont d’Urville k závěru, že stopy po nešťastné výpravě nemohou být jinde než na ostrově Vanikoro, který nebyl, narozdíl od ostatních ostrovů této oblasti, evropskými koráby pro svou nepřístupnost navštěvován. Jinak by už místo ztroskotání jistě bylo nalezeno!
21. února 1828 přistála d’Urvillova Astrolabe u pobřeží ostrova. Domorodci však připravili Francouzům velmi chladné přijetí. Dary přijímali lhostejně a na dotazy neodpovídali. To ovšem vzbudilo u Dumonta d’Urvilla podezření, které se časem změnilo v jistotu, že je na správné stopě. Zejména poté, kdy námořníci našli na břehu velký mosazný zvon s vyrytým nápisem FREGATA BOUSSOLA 1785.
Brzy zjistili i důvod zarytého mlčení ostrovanů. Kapitán Dillon, který si chtěl pojistit, že zprávu o ztroskotání donese do Francie právě on, totiž namluvil domorodcům, že jejich ostrov brzy navštíví mnoho bělochů, kteří se jim pomstí za smrt svých krajanů. Přesto však nakonec jeden z domorodců promluvil. Starý náčelník Moemb všechno prozradil za pět metrů červeného sukna.
Před mnoha lety, když byl ještě chlapcem, ztroskotala u pobřeží loď. Mnoho mužů se zachránilo, ale ostrované s nimi bojovali a některé z nich snědli. Pak nastal mír a „bílí lidé“ začali z trosek stavět novou loď, na níž asi polovina z nich vyplula na moře a už se nevrátila. Zbylí trosečníci si postavili dřevěnou pevnost. Když jim došly náboje, domorodci je zajali. Poslední z nich zemřel tři roky před příjezdem d’Urvillovy lodi Astrolabe.

Co domorodci pochytili z francouzštiny?
Už d’Urvillovi námořníci se u pláží Vanikora ponořili pod hladinu, aby našli zbytky vraků Lapérousových lodí. Na mořském dně objevili kotvy, děla, dělové koule a další neklamné stopy ztroskotání.
Až do 60. let 20. století se předpokládalo, že se na stejném místě potopily obě lodi. V roce 1964 však našli členové francouzské expedice trosky vlajkové lodi Boussole jinde, u jihozápadního pobřeží ostrova, skoro dva kilometry hluboko. Loď zřejmě v bouři najela na útes, rozbila se na kusy a potopila i s celou posádkou, včetně kapitána Lapérouse. 
Kromě trosek obou lodí zůstaly na Vanikoru i jiné stopy, zjištěné před dvěma lety zatím poslední francouzskou expedicí. Jejími členy byli i jazykovědci, kteří chtěli zjistit, zda se od Lapérousových námořníků domorodci nepřiučili nějakým slovům. Uspěli. Domorodci z Vanikora například dodnes říkají fazolím „kasulay“. Dost podobně se na francouzském jihu říká pokrmu z fazolí a masa, „cassoulet“. A právě z jižní Francie pocházel i hrabě de Lapérouse, jeden z největších mořeplavců všech dob, i část jeho posádky.

Hrob velitele nebyl nikdy nalezen!

Když byl anglický námořní důstojník John Franklin pověřen velením výpravy, která měla definitivně rozřešit záhadu tzv. Severozápadního průjezdu, bylo mu už skoro 60 let…

John Franklin měl za sebou dvě velké expedice do severní Kanady a musel si tedy být vědom, jak obtížný úkol ho čeká. Musel proplout, pokud je to možné,  věčně zmrzlou ostrovní oblastí severně od amerického kontinentu od Grónska až k Beringovu průlivu.
Výprava vyplula 19. května 1845 z anglického Portsmouthu. Franklin dostal k dispozici dvě lodi se 128 muži posádky, pojmenované strašidelnými jmény Erebus (v antické mytologii bůh věčné tmy, zároveň se tak nazývala i nejtemnější část podsvětí) a Terror. Ty byly naposledy spatřeny o dva měsíce později velrybáři v Melvillově zálivu nedaleko západního pobřeží Grónska. Pak jako by se nad nimi zavřela voda.
O osud výpravy neměl zpočátku nikdo obavy. Vzhledem k obtížným podmínkám, které na dalekém severu panují, se předpokládalo, že se Franklinova expedice protáhne na několik let. Byla proto také dostatečně vybavena zásobami. Když však ani tři roky po vyplutí nepřicházely o Franklinovi žádné zprávy, začínalo být jasné, že se muselo něco stát.

Největší pátrání v dějinách
V té době se ze severní Kanady vrátil skotský polárník John Rae, který prozkoumal západní pobřeží Melvillova poloostrova a zjistil, že tudy cesta na západ nevede. Během svého putování nenarazil ani na jedinou stopu Franklinovy výpravy, což poprvé vzbudilo u britské admirality obavy.
Hned v roce 1848 vyplula z Anglie první záchranná expedice pod velením Jamese Clarka Rosse, objevitele severního magnetického pólu, který tehdy ležel na západním pobřeží poloostrova Boothia Felix v severní Kanadě. Ross se tedy vracel do známých končin. Prozkoumal zejména Somersetův ostrov severně od poloostrova Boothia a jeho okolí, ovšem bezúspěšně.
Po Rossově návratu v roce 1849 pochopila britská admiralita, že jde do tuhého, a vypsala tučnou odměnu 20 000 liber pro toho, kdo najde Franklinovu výpravu a poskytne jí účinnou pomoc (stejnou odměnu vypsala i za vynález šroubového parníku). Polovinu této částky měl dostat ten, kdo do Británie přinese zprávy o osudu výpravy.
V následujících letech se proto vydaly do kanadské Arktidy více než dvě desítky výprav. Většina z nich postupovala z Atlantského oceánu, jiné od Beringova průlivu nebo po souši ze severní Kanady. V roce 1850 bylo „v akci“ dokonce 13 lodí naráz! V srpnu toho roku se konečně jedné z nich podařilo najít alespoň něco.

Hroby víc neprozradily
Když velrybářský škuner Advice kapitána Williama Penneyho přistál u pobřeží malého Beecheyho ostrova u Wellingtonova průlivu, upoutaly pozornost námořníků rozvaliny jakési kamenné stavby na břehu. Kolem ní se povalovaly prázdné plechovky a další odpadky. Nedaleko narazili Penneyho muži na označené hroby. Podle nápisů bylo zřejmé, že v nich leží tří muži z Franklinovy výpravy, kteří nepřežili první přezimování. Bohužel, nálezy z ostrova neprozradily vůbec nic o dalším směřování lodí Erebus a Terror poté, co na jaře roku 1846 zvedly kotvy a odpluly ze svého prvního zimoviště.
Léta plynula a žádné další zprávy o Franklinovi nepřicházely. Desítky pátracích výprav však dokonale zmapovaly do té doby prakticky neznámé území kanadského arktického souostroví.
Nakonec se našel i kýžený Severozápadní průjezd. Za jeho objevitele byl označen britský námořní důstojník a polární badatel Robert John Le Mesurier McClure, kapitán lodi Investigator. Ten v letech 1850–1853 částečně proplul a částečně na saních prozkoumal rozsáhlé oblasti mezi ústím řeky Mackenzie a Melvillovým ostrovem. Podařilo se mu prokázat, že tudy skutečně vede vodní cesta, která však není splavná. Za svůj objev obdržel 10 000 liber a řadu vyznamenání. Peníze, určené člověku, který objasní osud Franklinovy výpravy, zůstávaly však stále nevyplaceny. 

Snědli i své zemřelé druhy!
V roce 1854 britská admiralita zastavila pátrání. Bylo příliš nákladné a navíc se i bez důkazů zdálo být jisté, že z Franklinovy expedice nikdo nepřežil.Velitel i jeho muži byli oficiálně prohlášeni za mrtvé. Někteří pátrači se však stále nevzdávali.
Například umíněný Skot John Rae, který se právě roku 1854 na jedné ze svých saňových výprav od Eskymáků dozvěděl, že Franklinovy lodi před lety ztroskotaly u Adelaidina poloostrova a ostrova krále Viléma. Ti, kdo přežili, se prý vydali pěšky na jih. Došli ale jen k ústí Backovy řeky a ostrůvku Montreal, kde podle svědectví Eskymáků všichni postupně pomřeli. Poslední přeživší členové výpravy prý už neměli nic k jídlu, a tak pojídali své zemřelé druhy. Ani to je však nezachránilo.
Svědectví, která John Rae přivezl do Anglie, byla pro britskou admiralitu příliš bolestná a značně nepřijatelná. Protože však Rae pravdivost svého vyprávění doložil některými od Eskymáků získanými předměty, které prokazatelně pocházely z vybavení Franklinovy expedice, vyplatila mu admiralita slíbených 10 000 liber.
John Franklin byl tedy po smrti. Ale kde zemřel a za jakých okolností?

Beznadějně zamrzlé lodi
V roce 1857 se na sever Kanady vypravila poslední záchranná expedice. Jejím velitelem byl Francis Leopold McClintock a náklady tehdy hradila zoufalá lady Franklinová. Parní jachta Fox plula sice dlouho, ale najisto. Na jaře roku 1859 spustila kotvy u ostrova krále Viléma.
Zanedlouho pak jedna z pátracích výprav našla u mysu Victory v malé kamenné mohylce listinu, psanou velitelem lodi Terror, Francisem Rawdonem Crozierem. Z jejího obsahu vyplývá, že obě Franklinovy lodi zamrzly na podzim 1846 u severního cípu ostrova a byly zde nuceny přezimovat. Onu zimu zemřel kapitán John Franklin a velení výpravy převzal právě Crozier.
Během roku 1847 se lodím nepodařilo vymanit z ledu a posádka v nich strávila další zimu, mnozí muži zemřeli.
V dubnu 1848 Crozier se zbývajícími 104 muži posádky opustil beznadějně zamrzlé lodi a vyrazil na jih.

Poslední cesta námořníků
O 11 let později se tedy McClintockovi muži vydali po jejich zavátých stopách.
Byla to hrůzná pouť. Poslední cesta vyčerpaných Franklinových námořníků byla doslova poseta odhozenými a ztracenými předměty a také lidskými kostmi až k ostrůvku Montreal. Zimu 1848–1849 nikdo z nich nepřežil! Zemřeli hladem, zimou, zahubily je nemoci, možná se otrávili zkaženými konzervami. Osud nešťastné výpravy je dodnes plný tajemství.
Ani hrob jejího velitele Johna Franklina nebyl dosud nalezen!

Kde je „Ztracené město“?

V roce 1925 uvěřil anglický kartograf a cestovatel, plukovník Percy Harrison Fawcett, že se někde v pralesích Mato Grossa skrývají trosky starého města, v němž kdysi žili příslušníci jakéhosi nebývale civilizovaného indiánského kmene.

Řeka Xingu, jeden z přítoků Amazonky, pramení ve špatně přístupných končinách brazilského státu Mato Grosso. Rozsáhlé oblasti zdejší vysočiny, do níž by se například Itálie svou rozlohou vešla hned třikrát, byly v první půli 20. století zcela neznámé. Mohlo se tam skrývat úplně všechno.
Své informace čerpal Fawcett z deníku portugalské expedice, která se roku 1743 vydala do brazilského vnitrozemí hledat stříbrné a zlaté doly. Její členové údajně narazili na trosky města na jakési špatně přístupné náhorní planině. Do deníku zakreslili podobu nejvýznamnějších staveb a opsali nesrozumitelné tesané nápisy. Není divu, že Fawcetta tyto informace vzrušily, vždyť uběhlo jen 14 let od objevu inckého města Machu Picchu! I to bylo ukryto v džungli…
Fawcett byl zkušený cestovatel, Jižní Ameriku dobře znal. Byl členem komise, která stanovovala hranice mezi Brazílií, Bolívií a Peru, měl za sebou řadu expedic a věděl, co obnáší život v džungli. Neměl problém vycházet s Indiány. Pro expedici za tajemným městem by se tehdy v Brazílii vhodnější člověk našel jen stěží.

Tábor mrtvého koně
Osmapadesátiletý plukovník Fawcett se do pralesa nevypravil sám, doprovázeli ho jeho syn Jack a mladý americký geolog Raleigh Rimmell. Z Cuiaby, hlavního města státu Mato Grosso, vyrazili v květnu roku 1925 severovýchodním směrem do tehdejší poslední výspy civilizace, stanice Bacairy. Odtud pak pokračovali dále džunglí směrem na náhorní rovinu.
Devět dní po odchodu z Bacaira, 29. května, napsal Fawcett poslední dopis manželce a odeslal jej zpátky s domorodými nosiči. V té době se badatelé nacházeli v Táboře mrtvého koně, jak Fawcett říkal místu, kde tábořil při jedné ze svých předchozích výprav. Dopis cituje ve své knize Mrtvý Indián nepromluví dánský cestovatel Arne Falk-Rønne.
Fawcett si v něm stěžuje na nepříjemný hmyz, projevuje obavy o zdravotní stav Raleigha Rimmella, který má „zavázanou nohu“, a popisuje další plán výpravy: „Počítám s tím, že se za osm až deset dní dostaneme k Indiánům, až přijdeme k onomu proslulému vodopádu.“ A na závěr dodává: „Neměj strach, že by se něco nezdařilo…“
Přesně to se však stalo. Plukovník Fawcett a jeho dva společníci zmizeli beze stopy.

Čí je ta krabice?
Percy Fawcett před odchodem do džungle řekl svým přátelům, aby neměli strach, pokud o něm rok nebo i dva neuslyší. Když se v roce 1927 o Fawcettovy osudy začala zajímat britská vláda, brazilským úřadům se o nich nepodařilo zjistit nic.
O rok později vyslala jedna americká tisková kancelář do Mato Grossa záchrannou výpravu. Vedl ji britský horolezec George Dyott. Šel po Fawcettových stopách k řece Kulisêvu a v jedné vesnici Indiánů kmene Nahukuá objevil kovovou krabici na stejnokroj, která prokazatelně patřila Fawcettovi. Jak se však později ukázalo, do vesnice se dostala při předchozí Fawcettově výpravě. Jiné stopy Dyott nenašel.

Ztracení hledači
Roku 1932 vyprávěl švýcarský lovec a hledač diamantů Stefan Rattin, že v jedné indiánské vesnici viděl bílého zajatce, který by snad mohl být Fawcettem. Nikdo mu nevěřil, a tak se vypravil znovu do džungle, aby zajatce přivedl. Už se však nevrátil.
Ve stejném roce se k řece Xingu vydal i americký novinář Albert de Winton, který se rozhodl vyřešit Fawcettovu záhadu na vlastní pěst. I on ale beze stopy zmizel.
Fawcettův osud se v průběhu let snažilo objasnit minimálně 13 výprav, během nichž zmizelo nebo zemřelo kolem stovky lidí.
Tajemné město v džungli a spousta ztracených hledačů, to je dodnes tučné sousto pro všechny fantasty a snílky! Přitom je už od roku 1960 známá i jedna poměrně střízlivá verze událostí. Falkovi-Rønnemu ji vyprávěl brazilský aktivista a ochránce Indiánů Orlando Villas Boas.

Posedlí ďáblem nemoci
Percy Harrison Fawcett, jeho syn Jack a Raleigh Rimmell byli podle Boase zabiti Indiány kmene Kalapálo několik týdnů po opuštění Tábora mrtvého koně. Domorodci se prý Boasovi k vraždě tří cestovatelů sami přiznali. Co přesně se Fawcettovi a jeho průvodcům stalo?
Při sjíždění řeky Kulisêvu prý utopili v peřejích většinu darů, které vezli Indiánům. Pak si prosekávali cestu džunglí a na území Kalapálů se dostali zcela vyčerpáni. Kalapálové byli v té době ve válce se sousedními kmeny Šavantů a Žarunů. Nedlouho před příchodem Fawcetta prošli kolem jejich osady dva bílí sběrači kaučuku a vzápětí byla vesnice napadena Šavanty. Byla to náhoda, ale Kalapálové v tom cítili souvislost. Měli strach, že s Fawcettem opět přijde smrt. Navíc bílí lidé nepřinesli náčelníkovi žádné dary a dokonce ani nechtěli přespat v jeho obydlí. To už, podle Kalapálů, jasně svědčilo o tom, že muži jsou posedlí „ďáblem nemoci“, kterým je naočkovali Šavantové. Druhý den dopoledne je proto zabili. Mrtvoly obou mladíků hodili do řeky, staršího Fawcetta, kterého považovali za náčelníka, zakopali do země.
Když se o tři roky později ve vesnici objevil Dyott, Kalapálové ze strachu před pomstou o Fawcettovi mlčeli. Jazyk jim údajně rozvázalo až přátelství s Orlandem Villasem Boasem. V roce 1951 mu dokonce ukázali místo, kde ležely Fawcettovy kosti.

Záhada Fawcettových kostí
Fawcettovy ostatky odeslal Boas do Londýna jeho synovi Brianovi, zásilka se však vrátila zpátky, jako by o ni rodina neměla zájem. Boas proto odeslal kosti do Anglie ještě jednou a nechal je odborně prozkoumat lékaři.
Ti došli k závěru, že nemůže být pochyb o tom, komu patří. Boas znovu kontaktoval Fawcettova syna, ale nepřišla mu žádná odpověď. Boas pro to měl jednoduché vysvětlení – Brian Fawcett podle něj vydělával spoustu peněz na knihách o tajemném zmizení svého otce a příliš se mu nehodilo, aby pravda vyšla najevo.
V roce 1998 náčelník Kalapálů Vajuvi popřel, že by kosti vykopané Villasem Boasem patřily Fawcettovi. Jeho kmen prý neměl se zmizením cestovatele nic společného.
V tomtéž roce vystoupil anglický cestovatel a dobrodruh Benedict Allen s tvrzením, že skutečné Fawcettovy ostatky našel on. Kde je ale pravda, to nikdo neví.

Útěk z civilizace?
V roce 2004 zveřejnil britský list The Guardian hypotézu televizního režiséra Mishy Williamse. Ten při studiu Fawcettovy pozůstalosti dospěl k závěru, že plukovník zmizel v brazilském vnitrozemí záměrně. Měl prý v plánu založit v džungli komunu, postavenou na teosofických principech.
Teosofické hnutí vzniklo v 19. století a soustřeďovalo se mimo jiné na hledání a rozvíjení „božských psychických sil“ uvnitř člověka, a to za pomoci zkoumání přírodních zákonů, starověkých náboženství, filozofií a věd. Dalším jeho cílem bylo budování „univerzálního lidského bratrstva“. Brazilská džungle mohla být pro podobný experiment přímo ideální laboratoří, kdyby to všechno byla pravda.
Ani tato, ani žádná jiná z hypotéz o Fawcettově osudu dodnes není podepřena opravdu přesvědčivými důkazy. Ani hlavní tajemství, které stálo na počátku Fawcettovy historie, dosud nikdo neobjasnil. Husté lesy brazilských vysočin stále ještě nejsou zcela probádané. Třeba se v nich opravdu skrývají ruiny nějakého velkého města, které dávno upadlo v zapomnění. 
 
Více se dozvíte:
Hermann Schreiber: Mořeplavci, cestovatelé, objevitelé. Praha 1966.
Arne Falk-Rønne: Mrtvý Indián nepromluví. Praha 1974.
Henry Morton Stanley: Jak jsem našel Livingstonea. Praha 1978.
Ivan Hrbek: ABC cestovatelů, mořeplavců, objevitelů. Praha 1979.
Aleš Skřivan, Petr Křivský: Moře, objevy, staletí. Praha 1980.
Scott Cookman: Ice blink. The Tragic Fate of Sir John Franklin’s Lost Polar Expedition. New York, 2000.
http://www.operationlaperouse2005.com
http://www.rozhlas.cz/sever/planetarium/_zprava/172899
http://www.severskelisty.cz/dobrodr/dobr0012.htm
http://en.wikipedia.org/wiki/John_Franklin
http://en.wikipedia.org/wiki/Percy_Fawcett
http://www.phfawcettsweb.org

Neobjasněné osudy

Roald Amundsen
Slavný norský polárník se roku 1928 vydal na pomoc trosečníkům z Nobileho vzducholodi Italia. 18. června odstartoval hydroplán Latham 47 s Amundsenem a pěti jeho druhy z norského Tromsø. Směřoval na Špicberky, nikdy tam však nedoletěl. Zmizel v mlze kdesi u Medvědího ostrova.
Téměř 300 lodí řadu dní marně pročesávalo celou oblast od Tromsø po Špicberky. Až v srpnu byl u norského Torsvågu nalezen poškozený plovák Lathamu a v říjnu u Namsosu prázdný barel od benzinu, nouzově zazátkovaný kusem dřeva. Příčiny tragédie se nikdy nepodařilo objasnit.

Georgij Lvovič Brusilov
Tento ruský důstojník měl v plánu proplout z Barentsova moře severní cestou do Tichého oceánu. Jeho loď Sv. Anna zamrzla roku 1912 u Jamalského poloostrova a zcela neovladatelná byla hnána mořskými proudy na sever. Na jaře 1914 poslal Brusilov 11 mužů s lodním deníkem a zprávou o plavbě na jih, sám se 13 dalšími muži zůstal na palubě. Nikdo už o nich neslyšel.

Jan Vilém Helfer
Český lékař a přírodopisec, který cestoval po Předním východě, Indii a Barmě, byl v roce 1839 údajně zabit domorodci na tehdy ještě neprozkoumaných Andamanských ostrovech. Okolnosti jeho smrti nejsou známy, jeho mrtvola nebyla nikdy nalezena.

Henry Hudson
Anglický mořeplavec a cestovatel v severním Atlantiku na své čtvrté cestě (1610–1611) pronikl při hledání Severozápadního průjezdu do velkého zálivu, který dnes nese jeho jméno. Výprava tam přezimovala. Když chtěl Hudson v červnu 1611 nastoupit zpáteční cestu, posádka lodi se vzbouřila a vysadila Hudsona, jeho syna a 7 věrných námořníků do malého člunu s nevelkými zásobami a chatrnou výzbrojí. Jejich další osud není znám.

Ludwig Leichhardt
Německý přírodopisec a zkušený cestovatel po Austrálii se v prosinci 1847 vydal na výpravu. Během ní měl v plánu přejít nejmenší kontinent od východu na západ. Poslední zprávu odeslal od řeky Cogun. Jeho cesta měla trvat tři roky, první pátrací výpravy vyrazily až v roce 1852. Bezvýsledně! Nenašla se ani stopa.

Vladimir Alexandrovič Rusanov
Ruský geolog a polárník v roce 1912 hledal na Špicberkách nová ložiska uhlí a poté se vydal k Nové Zemi. Odtud poslal zprávu, že se pokusí proplout severně od Sibiře do Tichého oceánu. Jeho loď Gerkules s celou posádkou však v severních mořích beze stopy zmizela. Ve 30. letech byly na ostrůvcích u západního pobřeží poloostrova Tajmyr nalezeny zbytky tábořiště Rusanovovy výpravy. Její další osud zůstal nevyjasněn.

Eduard Vasiljevič Toll
Ruský geolog a polární badatel vedl roku 1900 expedici lodi Zarja, která měla pátrat po tajemné „Sannikovově zemi“. Po přezimování na Novosibiřských ostrovech se na jaře roku 1902 Toll s dalšími třemi muži vydal na saních a člunech na Bennettův ostrov, kam za nimi měla Zarja doplout během léta, až se uvolní ledy. K tomu však nedošlo. Pomocná výprava, která dorazila na ostrov na jaře 1903, našla jen opuštěný tábor a dopis, podle něhož se Toll se svými muži vydal 8. listopadu 1902 na jih. Pátrání po něm bylo neúspěšné.

Objasněná zmizení

Salomon August Andrée
Tento švédský inženýr se spolu se dvěma přáteli pokusil dosáhnout v balonu Örnen severního pólu. Ze Špicberk vzlétli 11. července 1897. Jejich další osudy nebyly známy až do roku 1930, kdy byly pozůstatky členů výpravy, jejich nouzové obydlí a deníky nalezeny na Bílém ostrově (Hvitøa) severovýchodně od Špicberk, kam je po nouzovém přistání na ledu zanesly mořské proudy. Vzduchoplavci zemřeli patrně mrazem nebo na otravu medvědími játry.

Moritz von Beurmann
Německý cestovatel po Africe, jenž v 60. letech 19. století cestoval po Nilu, prošel Nubijskou poušť a navštívil také Etiopii. V letech 1862–1863 se nadvakrát pokoušel dostat do Wadaje, domorodé říše na území dnešního Čadu, aby zjistil osud nezvěstného cestovatele Eduarda Vogela. Ze své druhé výpravy se však nevrátil. V roce 1873 se německému vojenskému lékaři Gustavu Nachtigalovi podařilo zjistit, že byl Beurmann v únoru roku 1863 nedaleko wadajských hranic zavražděn.

Karl Klaus von der Decken
Německý důstojník a cestovatel po východní Africe se roku 1865 vydal na dvou parnících po somálské řece Džubě (Webi Ganane). Jedna z lodí hned ztroskotala, druhá se dostala k Bardeře (Baardheere), kde musela pro poruchu přistát. Výprava byla na břehu přepadena a pobita Somálci, jen čtyři členové si zachránili život v člunu. Decken odešel o několik dní dříve pro zásoby do Bardery a už se nevrátil. Uvažovalo se o únosu, ale Deckenův druh Brenner později zjistil, že cestovatel byl ve městě zavražděn.

Ludwig Mylius-Erichsen
Dánský spisovatel a polárník, cestovatel po Grónsku se v létě roku 1907 spolu se dvěma dalšími muži vydal na sever, zkoumat grónské pobřeží, už se ale nevrátil.
Záchranné výpravy byly bezúspěšné. Až na jaře roku 1908 byla na Lambertově ostrově nalezena mrtvola jednoho z členů výpravy, Jørgena Brønlunda, spolu s deníky a zápisy, z nichž vyplynulo, že muži přecenili své síly a zahynuli vyčerpáním, hladem a zimou.

Eduard Vogel
Německý astronom a cestovatel se roku 1856 vydal do afrického Wadaje, kam do té doby nevkročila noha Evropana, a už se nevrátil. Hledalo ho několik cestovatelů. Až v roce 1873 se podařilo zjistit Gustavu Nachtigalovi, že Vogel byl v únoru roku 1856 zabit na příkaz wadajského sultána kdesi u města Wara. Vzbudil totiž podezření, že je turecký zvěd.

Autor: Frederik Velinský