Jed není jediným nebezpečím v houbách!

Zdálo by se, že o houbách víme všechno, ale opak je pravdou. Nejnovější výzkumy odhalují stále mnoho nového z jejich života. Vášnivé diskuse mezi vědci se nyní rozpoutaly i kolem jejich vědeckého zařazení. Jsou to rostliny, nebo jsou geneticky blíže živočichům?Zdálo by se, že o houbách víme všechno, ale opak je pravdou. Nejnovější výzkumy odhalují stále mnoho nového z jejich života. Vášnivé diskuse mezi vědci se nyní rozpoutaly i kolem jejich vědeckého zařazení. Jsou to rostliny, nebo jsou geneticky blíže živočichům?

Na Zemi se houby objevily asi před 413 miliony lety. Pravděpodobně se vyvinuly z primitivních bičíkovců. Dlouho je odborníci řadili mezi rostliny, poté jim dopřáli specifické postavení jako zvláštní říši (dnes už jen podříši). Ovšem nyní se ukazuje, že geneticky bližší jsou spíš živočichům. Hledáme a sbíráme v lese a pak s chutí pojídáme živočichy, navíc nepohyblivé?
Odkaz na živočichy se však spíše vztahuje k mikroskopickým houbám. Někteří experti tvrdí, že v přírodě se nachází až milion druhů hub, většina se však shoduje na cifře kolem 100 000! Ovšem přibližně dvě třetiny představují tzv. nižší či malé houby, mikromycety. Žijí v různých biotopech –  v lese, v půdě na loukách či v zahradách, ve vodě, na rostlinách i na živočiších (třeba v podobě plísňových onemocnění). Patří mezi ně i prospěšné kvasinky, bez kterých bychom neměli chléb, pečivo, kynuté knedlíky, pivo, víno, kysané mléko… Zvláštní skupinu reprezentují mořské houby a lišejníky.
Mykologové dosud dokázali popsat 40 000 druhů hub různých velikostí. Ovšem každoročně se objeví několik stovek nových. 

Proděraví i asfalt!

Bez hub by neexistoval život na Zemi. Jejich hlavním posláním je zabezpečovat koloběh látek v přírodě.

Energii potřebnou ke svým životním funkcím získávají houby z makromolekul organických látek, přičemž organickou hmotu bez ustání rozkládají až na nejjednodušší složky – dusík, uhlík a anorganické prvky. Ty zase potřebují pro svůj vývoj rostliny.

Od boha, nebo od ďábla?
Zvláštní tvary a pestrá mozaika zbarvení plodnic, hojný výskyt jen na určitých místech, záhady kolem rozmnožování a další nejasnosti po celou historii vědy jitřily pozornost i fantazii botaniků. Nevěděli, zda houby jsou rostliny, živočichové či zvláštní minerály. Výskyt hub přisuzovali úderu blesku, rose, výparům hnijících organických látek. Jindy je označovali za hříčku přírody nebo je nazývali „dětmi bohů, neboť se rodí bez semen, nikoli tak jak ostatní.”
Francouzský botanik Vaillant roku 1727 naopak varoval: „Houby jsou produktem ďábla, vymyšleným jen proto, aby narušoval harmonii ostatní přírody, přiváděl do rozpaků a zoufalství botaniky.“
Slavný švédský přírodovědec, lékař a botanik Carl Linné (1707–1778), v roce 1735  houby zařadil mezi rostliny – konkrétně tajnosnubné, které jsou bez květů a vytvářejí výtrusy.

Pohltily by nás tlející odpadky?
Houby (v nejširším slova smyslu) spolu s bakteriemi vytvářejí půdu a humus. Bez účasti hub by se těla odumřelých rostlin a živočichů nerozkládala, ale hrozivě hromadila na zemském povrchu. Životní cyklus by se proto postupně, ale nenávratně zastavil.
Podle oficiálních informací se tak v současnosti na zeměkouli každodenně syntetizuje téměř 200 miliard tun organických látek. To je obrovské množství, kterým houby přispívají ke koloběhu látek v přírodě,  srovnatelné například s celkovou váhou 16,5 milionů televizních věží na pražském Žižkově.

Mohou houby kvést?
Od rostlin se houby výrazně odlišují vnějším vzhledem, stavbou těla, chemickým složením a způsobem života – především pokud jde o výživu a rozmnožování. Nemají kořeny (v pravém smyslu) ani listy a nároky na energii neumí uspokojovat s pomocí slunečních paprsků při fotosyntéze jako rostliny. Nemají ani květy, i když některé (zejména tropické a subtropické) něco podobného připomínají.
Živočichové a další organismy, které nedokážou vytvářet chlorofyl (zelené barvivo), zas musejí pro výživu využívat organické látky, vytvořené zelenými rostlinami. 

Chemická továrna
Houby jsou tedy, ač geneticky mají v mnohém blízko k živočichům, dosud samostatnou skupinou organismů. Existují tak, že do okolního prostředí skrze nějakou látku (půda, dřevo aj.) vysílají mikroskopická vlákna. Pokud ta při svém nekončícím pátrání narazí na něco, co lze „pozřít“, naruší buněčně stěny „oběti“ a  využijí chemické látky z buňky jako zdroje potravin a energie. Houby tedy představují dokonale fungující chemickou továrnu!
Vědci například stále nedokážou vysvětlit, jak buňky některých houbových druhů mohou při růstu vyvinout tlak až sedmi atmosfér, což je tlak vzduchu uvnitř pneumatik desetitunového nákladního automobilu. Křehká houba tak proděraví i pevný povrch – asfalt, slabý beton apod. Přitom se jedná o tlak mechanický, nikoli chemické rozleptávání překážky. 

Jak dlouho žijí?
Žádná rostlina na světě neroste tak rychle jako houba. Ovšem jak rychle jejich plodnice dozrají, stejně rychle se rozpadají. Zářným příkladem „jepičího života“ jsou například hnojníky (Coprinum). Některé z nich vyrostou s večerem, prožijí noc a ráno mizí. Klobouk hnojníku obecného (Coprinus comatus) za dva dny po zrodu plodnice černá a rozpadá se na mokrou černou hmotu obsahující výtrusy. 
Z lesní vůně se dlouho netěší ani masité plodnice kloboukatých hub. Do průměrné velikosti dorostou do tří až šest dnů. Od okamžiku, kdy vykouknou nad povrch, do  procesu zahnívání a rozkladu uplyne maximálně 14 dnů. Přesto stačí rozšířit svoje výtrusy, aby se z nich rodily další. 
Velice rozmanitá je životnost podhoubí jednotlivých obyvatel houbové říše – od pár měsíců až po desítky let. Často určité druhy rostou na místech, která znali již naši rodiče či prarodiče. Některé druhy však za nepříznivých podmínek podhoubí přestěhují do kvalitnějšího prostředí, jiné v takové situaci vlastní velké podhoubí rozdělí na více částí, které se pak vyvíjejí samostatně.
Vědci dosud nerozluštili tajemství, za jakých podmínek dochází k přeměně zárodků v budoucí plodová těla, tedy vlastní rozmnožovací orgány.

Může za to žampion?
Houby mají vědecký latinský název Mycota nebo Mycetes. Věda o nich, která se intenzivně rozvíjí zejména od 19. století, se nazývá mykologie. Za vším stojí žampion, jehož starořecký název je mykos. Znal ho již praotec botaniky, řecký učenec Theofrast, ve 3. a  4. stol. př. n. l.
Někdy se můžeme setkat i s dalším latinským názvem hub – Fungi. Pochází z původního latinského podstatného jména fungus = houba (i hřib).

Rekordní václavka
Houby, které jsou součástí lišejníků, se běžně dožívají 600 let. V americkém státu Michigan nedávno na odlehlém místě objevili podhoubí václavky druhu Armillaria bulbosa, která parazituje na živých stromech. Celkovou váhu jejího podhoubí a početných plodnic na patnáctihektarové ploše odborníci odhadli na neuvěřitelných 100 tun (hmotnost největšího živočicha na Zemi – plejtváka obecného) a věk na více než 1500 let!

Stavba těla je stejná
Stavba rozmanitých druhů hub, žijících v půdě, ve vodě, na rostlinách, ale i na různých živočiších, je v podstatě identická.
Jejich tělem je stélka, která může být jednobuněčná anebo mnohobuněčná. V tom případě jde o dlouhá, různě větvená vlákna zvaná hyfy. Tenké stěny hyf, které jsou mnohonásobně tenčí než lidský vlas, přijímají z okolí potřebné látky – buď celým svým povrchem anebo zvláštními přísavkami. Živné látky pak přicházejí jako roztok.

Podhoubí (mycelium): U vyšších hub jemňoučké hyfy (o průměru1 0,001–0,02 mm) vytvářejí jako řidší či hustší pavučině podobné seskupení. Jen u mála druhů hub mají hyfy podobu silnějších nitek, ba i provazců (silných třeba jako tkanička od bot), četných žíní či jakýchsi blan. Za vhodných podmínek se rozrůstá v podkladu (substrátu) nebo na něm, přičemž ho používá jako zdroj výživných látek. Skutečným vegetativním tělem vyšších hub je tedy podhoubí, nikoliv plodnice, jež v podobě různých hub vidíme na povrchu.

Plodnice: většinou je tvoří třeň a na něm klobouk.
Třeň (nožka) může mít rozdílné tvary (štíhlý, silnější atd.).
Klobouk plodnice: nejznámější plodnice má charakteristický klobouk na třeni. Vedle kloboukatých hub známe i plodnice tvaru kulovitého (např. pýchavky), keříčkovitého (kuřátka), miskovitého (ohnivec), kornoutkovitého (stroček trubkovitý), laločnatého či kopytového (ucháče). Některé druhy hub přirůstají bočně k podkladu (choroš), jiné mají trsy laloků (rosolovky). V tropických a subtropických oblastech vypadají mnohé houby jako květiny, mořští živočichové, zaječí uši, poháry apod.

Výtrusy (spory): houby se nepohlavně rozmnožují prostřednictvím výtrusů, které jsou u vodních hub bičíkaté, u suchozemských oblaněné a bez bičíků. U hřibovitých hub tvoří výtrusnice (sporangie) rourky, u lupenatých lupínky, pýchavky na vrchní části. Výtrus má mikroskopickou kapičku tuku (glykogen a olej), zásobní látku pro výživu při prorůstání v podhoubí. Výtrusy ale neobsahují zárodek (embryo) jako semena vyšších rostlin. Každý druh houby může vytvořit víc typů výtrusů, a to nepohlavním i složitým pohlavním způsobem. Podle nejnovějších zjištění houba s plochým kloboukem o průměru 25–30 cm má k dispozici až 30 miliard výtrusů. Ovšem drtivá většina se neuchytí.

Blanitý prstenec: v jeho mládí ho v horní části třenu houby nemůžeme pozorovat, protože se tvoří až po roztržení plachetky, která zakrývá lupeny nebo rourku, u dorostlé houby však zase tenký prstenec často mizí beze stopy. Proto pro bezpečné určení méně známé houby musíme znát její plodnice od mládí přes dospívání až po dospělost.

Pochva (kalich): je ve spodní části třenu mnohých hub, namnoze jedovatých. Třeba u muchomůrky zelené má výstižný přídomek „kalich smrti“. Hrozbou je, že u mladých plodnic často toto poznávací znamení ještě nerozeznáme.

Zbarvení: při určování méně známých hub se nelze spoléhat na jeho porovnání s různými barevnými snímky v atlasech, kde je navíc zobrazeno při plném denním světle, závisí mj. i na tom, zda plodnice vyrůstá na přímém slunci či někde ve stínu.


Co všechno jsou houby?

Většinou nás zajímají takzvané vyšší či velké houby, které sbíráme – na celém světě jich roste asi 15 000 druhů, z toho třetina v Evropě. Vědcům to ale nestačí!

O první klasifikaci hub se pokusil římský učenec Plinius starší v 1. stol. n. l. Rozdělil je prostě na dvě skupiny – jedlé a nejedlé. Do nejedlých se ale tehdy dostaly i některé jedovaté…  
Do počátku 19. století botanici zkoumali houby současně s rostlinami, především však jen druhy snadno postřehnutelné. Švédský učenec Carl Linné v díle „Systematika přírody“ z roku 1735 přiznal: „Řád hub je chaotický!“
Dnes se používá rozdělení na hlenky, chytridiomycety, oomycety a eumycety.

HLENKY (Myxomycota) nevytvářejí podhoubí. Tělo tvoří jednojaderná myxoaméba nebo myxomonáda (2 bičíky nestejné délky umístěné vpředu). Živí se pohlcováním bakterií nebo výživu čerpají z odumřelých těl. Množí se dělením. Po pohlavním množení dochází ke splývání plazmy a nakonec i jader. Postupně se vyvinou výtrusnice. Příkladem je nádorovka kapustová.

CHYTRIDIOMYCETY (Chytridiomycota) tvoří trubicovitá a mnohojaderná podhoubí s chitinovými (organická sloučenina podobná celulóze) a glukanovými (polysacharidy) stěnami. Zoospory a gamety (zralé pohlavní buňky) mají jen jeden zadní bičík. Množí se zejména splýváním gamet. Nejčastěji žijí ve vodě, kde získávají organické látky z odumřelých i živých rostlin. Reprezentantem je rakovinovec bramborový.

OOMYCETY (Oomycota) – parazité žijící ve vodě nebo vlhké půdě na rostlinách. Buněčnou stěnu mají z celulózy a glukanu. Zoospory vlastní 2 bičíky. Zástupcem je mj. vřetenatka révová, plíseň bramborovᬅ

EUMYCETY (Eumycota) – jsou to opravdové (neboli vyšší, pravé) houby.
Patří mezi ně:
Zygomycety: houby spájivé, rozmnožují se pohlavně i nepohlavně (např. plíseň hlavičková).
Endomycety: nejčastěji jednobuněčné – hlavním představitelem jsou kvasinky.
Vřeckovýtrusné houby: tvoří asi 60 % všech druhů hub. Rozmnožují se nepohlavně, výtrusy vznikají ve specializovaném jednobuněčném tzv. vřecku. Podhoubí tvoří plodničky (sporangia) nebo nosiče (konidofory). Na nich jsou nepohlavní výtrusy. Sem patří mj. kvasinka pivní, lanýž černý, ale třeba i houba padlí, způsobující zahnívání ovoce.
Stopkovýtrusné houby: rozmnožují se nepohlavně. Tělo se dělí na klobouk, prsten, třeň a pochvu. Náleží sem dobře známé houby (mj. hřib, kozák, muchomůrka, choroš…), rzi (travní) a sněti (u rostlin i živočichů).
Mikroskopické houby, které v říši hub převažují, bývají původci onemocnění nejen rostlin, zvířat, ale často i lidí (například v podobě mykóz – plísňového postižení kůže). Některé nižší houby jsou masožravé, mají různé pasti s trávicími enzymy k lapání kořisti. Např. houba hmyzomorka muší vyžírá svoje oběti zevnitř pomocí lepivých vláken, která rychle klíčí.

Spolupracovníci, nebo příživníci?
Houby se dají dělit i podle toho, jak si zajišťují obživu.  
Saprofyty se živí organickými látkami z odumřelých organismů. Jejich spektrum je velice široké, od těch velkých hub až po ty, které často zjistíme pouze mikroskopem. Pro ně je základním stanovištěm půda – v jediném gramu bylo zjištěno až 80 000 houbových zárodků (výtrusů) a mikroskopických úlomků podhoubí. Saprofytem jsou mj. i četné plísně z rodu Penicilium.
Houby parazitické žijí na úkor organických látek živých organismů. Patří sem houby dřevokazné, které se přiživují na různých podobách dřeva. Mezi nimi najdeme např. choroše či václavku obecnou (Armillariella mellea), která si zasedla na pařezy, ale dokáže se „zakousnout“ i do stromů ještě živých. Podle nejnovějších zjištění před ní není v bezpečí až 240 druhů dřevin. Troufne si i na banánovník a dokonce i brambory. 
Unikátními cizopasníky jsou houby, které bezostyšně zneužívají jiné druhy hub. Hlavou gangu těchto parazitů se stal suchohřib příživný (Xerocomus parasiticus), který se přiživuje výlučně na plodnici pestrče.
Určité dřeviny nebo rostliny žijí s houbami ve spojení. Z tohoto spojení mají užitek oba. Tyto houby například rostou ve vzdálenosti od stromu, kam až sahají jeho kořeny (až 100 metrů od kmene). Přímo čítankovým příkladem je dub, který potřebuje stálou dodávku vody a minerálních látek, hlavně sodíku, dusíku a fosforu. Houby kolem jeho kořenů obtáčejí svoje podhoubí, čímž zvyšují schopnost stromu získávat výživu. Houby tedy pracují pro stromy, které se jim odměňují živinami (cukry, škroby), jež houby potřebují k vlastní výživě.

Je rozmnožování jen náhoda?

Jakousi obdobou spermií či vajíček živočichů a semen rostlin jsou pro opravdové (vyšší) houby jejich výtrusy (spory).

Proč mají tolik výtrusů?
Výtrusy jsou malinkatá jedno- i vícebuněčná tělíska, viditelná jen pod mikroskopem. Liší se velikostí (0,003–0,02 mm), tvarem i barvou, která nejčastěji odpovídá zbarvení dospělé plodnice. V jedné plodnici vzniká několik desítek milionů až miliard výtrusů, avšak jen nepatrný zlomek z nich vyklíčí, aby vzniklo prvotní podhoubí (mycelium) s jednojadernými buňkami určitého pohlaví.
U pohlavního rozmnožování vyrostou plodnice jen tehdy, když se předtím pohlavně spojí rozdílná podhoubí. Je však dílem velké náhody (asi proto je jich tolik), že v těsném sousedství spadnou výtrusy stejného druhu houby, ale opačného pohlaví, aby vyklíčily a utvořily ukryté rozsáhlé podhoubí. Při spojení pak splynou protoplazmy buněk v  buňku jedinou, která však má jádra dvě. Jedině tak mohou časem vyrůstat viditelné plodnice.
Nepohlavnímu rozmnožování nepředchází splynutí jader dvou buněk. Nejjednodušší formou je rozpad podhoubí v jednoduché úlomky (fragmenty) nazývané arthrospory. Další způsob pak představuje odškrcování samostatných rozmnožovacích spor (konidií) od zvláštních hyf (větvených vláken, konidioforů).

Bezděční přenašeči
Každý druh vyšší houby chce mít pochopitelně co nejvíc potomků. K rozšiřování výtrusů proto používají nejrozmanitější strategie. Některé vypustí spory jen tak pod sebe a nechají je napospas větru, jiné (např. hadovky) vydávají výrazný zápach hnijícího masa, který láká až na vzdálenost stovek metrů nesčetný hmyz, ba i červy. Ti potom roznášejí spory, které nabízí slizká hmota na klobouku.
Jiné houby naopak dávají přednost příjemné vůni, kterou vábí hlodavce i různá divoká či domácí zvířata. Ta s chutí houbu okoušou a spory pak přenesou ve svých výkalech. Některé houby (např. žijící na zvířecím trusu) vystřelují výtrusy jako dalekonosné střely na okolní rostliny, kde je pak pozře dobytek a prostřednictvím výkalů přenese jinam.
Jindy při rozmnožování poslouží motýli, včely či brouci. Okřídlení přenašeči bohužel nemají mykologické znalosti, takže se dají i zneužít. Třeba čmeláci a včely přenášejí výtrusy mikroskopických hub, vyvolávajících plíseň jetele, z pestíku nemocného květu na zdravý. Podobně hmyz přenáší nákazu žita, námelem.
K rozšiřování výtrusů parazitických chorošů zas poslouží nenasytní kůrovci.

Nebojí se výšek
Díky moderní technice vědci nedávno zjistili, že výtrusy se někdy pohybují až ve výšce 11 km, tedy ve výškách, kde létají dopravní letadla. Znamená to, že výtrusy odolávají i sluneční radiaci a nízkým teplotám, které tam panují. Tím se vysvětluje, proč výtrusy překonávají i oceán, zemské póly, vysoká pohoří i jiné přírodní překážky.
Badatelé se nyní na tento přesun soustřeďují, neboť se zdá, že souvisí i s nečekanými alergiemi a napadením některých zemědělských plodin škodlivými plísněmi, které jsou jinak charakteristické pro oblasti velmi vzdálené.

Co spojuje houby se živými tvory?
Zdaleka nejsou prozkoumány všechny druhy hub, každoročně se objevují stovky nových. Při výzkumu jejich látkové výměny se často díky moderní technice ukazuje, že houby mají řadu zvláštností, kterými se podobají živočichům.
Vědci například poukazují na to, že obsah chitinu buněčné bláně hub je srovnatelný s chitinem hmyzu. Společně mají mj. i biologicky aktivní látku serotonin, která se u zvířat obvykle hromadí v játrech.

Považuje houby za živočichy!
Značný rozruch mezi vědci vyvolala bioložka Kerstin Voigtová z Univerzity Friedricha Schillera v německé Jeně, která považuje houby za živočichy. Tvrdí, že k sexu se jako první živí tvorové už dávno uchýlily houby. Navzájem si tak vyměňují vhodný genetický materiál, aby žily co nejdéle. Badatelka argumentuje jejich schopností přiživovat se v zájmu přežití nejen na rostlinách, zvířatech, ale i na lidech (různé plísně apod.). Ostatní živočichové se prý od hub jen přiučili.  

Zaplavil by Japonsko!
Vatovec obrovský (Langermannia gigantea) je bílá kulatá houba, připomínající meloun. Z jediné plodnice vytvoří asi 7,5 trilionu výtrusů, což se rovná celkové zásobě spor ve 400 žampionech (pečárkách). Kdyby teoreticky každá ze spor vyklíčila a na každém metru čtverečním vyrostlo 20 takových plodnic, dočista by pokryly celé Japonsko (téměř 378 000 km2). 
Mykologové však šli v prognózách ještě dál. Kdyby vyklíčily i všechny výtrusy takové generace, objem plodových těl třetího pokolení vatovců by byl 800krát větší než objem naší zeměkoule. Takové houbovité záplavy se ale nemusíme obávat, protože z neuvěřitelného množství výtrusů se podaří uspět jen malému počtu.
Podle nejnovějších zjištění má houba s plochým kloboukem o průměru 25–30 cm k dispozici až 30 miliard výtrusů.


Kdy chodit na houby?

V nenarušeném prostředí vyroste za jednu sezónu na hektarové ploše asi 4000 jedlých hub. Obecně platí, že houby rostou po celý rok. Houbařské žně ale přicházejí s podzimem, většinou s teplým zářím.

U nás se za první etapu růstu hub považuje čas od poloviny května do poloviny července. Poté nastává několikatýdenní útlum. Houbařské košíky se znovu plní od konce srpna do poloviny října.

Nejotužilejší je hlíva ústřičná! 
Většina hub je velmi citlivá na životní podmínky, proto v narušeném prostředí výtrusy neplní svoje rozmnožovací poslání, plodnice se nevytvoří.
Za nejdůležitější faktor růstu považují vědci teplotu. „Nejotužilejší“ je  hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus), které postačí jen 4 °C .Většina hub ale zastavuje růst, když teplota vzduchu a zejména půdy klesá pod 12 °C. Hřiby si libují při teplotách 15–20 °C. Nutná je i dostatečná vlhkost vzduchu (pro hřiby je optimum 80 %) i půdy. Odborníci tvrdí, že houby rostou nejrychleji v čase, kdy jsou denní a noční teploty téměř v rovnováze.
Významná je i tzv.výživnost substrátu, na kterém plodnice rostou. Nejlepší jsou vápencové půdy, které se rychle prohřívají. Úspěch mají i listnaté lesy, kde tlející hrabanka (spadané listí apod.) působí jako pařeniště. 

Měsíc nepomůže!
Velký vliv má složení ovzduší, průběh chemických procesů a zejména osvětlení. Některé houby (třeba žampiony) ale osvětlení nepotřebují, jiné naopak reagují na délku slunečního svitu i na jemné nuance frekvence střídání světla a tmy. Není však pravda, že houby rostou rychleji při měsíčním úplňku či okamžitě po silném dešti.
Stává se, že po dešti cítíme v lese příjemnou vůni hub, ale žádné nevidíme. To jen ukryté podhoubí oznamuje, že se rozšiřuje. První plodnice z něj můžeme očekávat do týdne. Podobným signálem jsou i bělavé chomáčky podhoubí v zemi.
Pravdivé však je poznání o konkurenčních druzích hub. Některé průbojné druhy, jako např. jedovatá čechratka podvinutá (Paxillus involutus), drze vytlačují ze stanovišť jiné druhy, bohužel i mnoho jedlých.

Neznámé houby útočí
Nečekaný objev učinili nedávno výzkumníci v americkém Coloradu. V tamějších Skalistých horách nalezli na loukách velké množství neznámých hub. S úžasem zjistili, že zatímco většina přírody v zimě odpočívá, nalezené houby se pod sněhovým příkrovem rychle rozmnožují. Přitom vytvářejí ohromné množství oxidu uhličitého a dusíku. 
Vedoucí projektu Steve Schmidt z Coloradské univerzity upozornil, že tato mikrobiální aktivita je zvlášť velká zejména na Aljašce, Sibiři a v Kanadě. Právě tam po dlouhou dobu velmi rozsáhlé oblasti pokrývá sníh, pod kterým čile bují neprozkoumané houby.
Poslední letošní zjištění ukazují, že jejich množství se rapidně zvyšuje.

Hřib si dává na čas
Žádný statný hřib nevyroste za jediný den! Za ideálních podmínek dokáže průměr klobouku i výšku plodnice zvětšit za 24 hodin maximálně o 5 cm.
Např. holubinka s kloboukem o průměru 4 cm denně svůj průměr zdvojnásobí.
Liška dospěje asi za týden. Dospělé plodnice těchto hub, pokud je nenajdeme, vytrvávají na stanovišti do dvou týdnů. Potom se rozpadnou a shnijí.
Podstatně kratší život mají žampiony – vydrží na místě nejdéle týden.
Některé druhy lupenatých hub za příznivých okolností přežijí až měsíc. Ovšem zde hrozí nebezpečí, že se radikálně změní jejich chemická stavba, takže i jedlé houby se stávají nepoživatelnými, ba i jedovatými.
Oficiální „rychlostní rekord“ v ČR drží vatovec obrovský (Langermannia gigantea), nalezený v roce 1955 v Liberci. Po 15 dnech růstu se plodnice o průměru pořádné pneumatiky pyšnila obvodem 212 cm a hmotností 20,8 kg! Řízků z ní asi bylo nepočítaně…

Zabíjejí i pomáhají!

Ze značného množství velkých kloboukatých hub je nebezpečných jen asi 200 druhů, z toho smrtelné nebezpečí představuje 15–20. Ty ukrývají vysoké procento mykotoxinů – houbových jedů.

Jedy jsou v plodnicích již od počátku a nedají se zničit ani sušením či vařením. Na 90 procentech úmrtí způsobených houbami se podepisují především mykotoxiny amanitin, faloin a faloidin.

Stačí olíznutí ruky…
Houbový jed je 10krát účinnější než kyanidy a 100krát jedovatější než pověstný arzenik. Přitom pro smrtelnou otravu postačí 0,02 až 0,03 g faloidinu.
Takovou nabídku ve svých 100 g nabízí například čerstvá muchomůrka zelená  (Amanita phalloides), nejjedovatější houba na celém světě. K usmrcení člověka postačí pouhých pět miligramů jejího toxinu! Dobře se jí daří i u nás. Její nenápadné olivově hnědé klobouky o průměru 5–15 cm najdeme zejména v listnatých lesích od pozdního léta. Vůni má ovocně nasládlou, později připomíná starý med. Po požití napadne mykotoxin ledviny a játra. Příznaky v podobě celkové malátnosti, bolestí břicha, průjmů a zvracení se projeví teprve po 6–12 hodinách. Bez lékařské pomoci většina obětí umírá do 10 dnů.
Tuto vražedkyni se snaží napodobit i její četní příbuzní, třeba muchomůrka jízlivá (Amanta virosa). Kromě amanitinu obsahuje mykotoxin viroisin, který způsobuje rozpad krvetvorných orgánů a působí na nervový systém.
U některých jedovatých hub přicházejí příznaky dokonce až za pár dní. K těžké otravě někdy postačí se jedovaté houby jen dotknout a poté si olíznout ruku!
 
Otrávit mohou i jedlé druhy! 
Při krátké tepelné úpravě bývá jedovatá většina druhů houževnatých hub (liška, václavka atd.), tedy i jedlých.. Otrava se ohlašuje kolikovitými bolestmi žaludku. Proto houby s tuhou dužninou nejíme před spaním.
Známy jsou i tzv. druhotné otravy, způsobené jedy vznikajícími rozkladem známých jedlých druhů. Časté je to při zapaření hub, pokud je máme v igelitovém sáčku. Tady se jedlá houba může změnit na jedovatou do dvou hodin. Jestliže takovou houbu necháme v igelitu 1–2 dny, stává se prudce či smrtelně jedovatou!

V houbách jsou i vitaminy
Mnohem více druhů hub však nejen posiluje zdraví, ale dokonce přímo zachraňuje životy. Prospívá už pouhé pojídání houbových pokrmů či hub vhodně konzervovaných.
Jednotlivé druhy se chemickým složením liší, v plodnicích všech však převažuje voda (až 95 %). Není tedy zcela přesné tvrzení, že houby jsou masem lesa. Sušinu tvoří bílkoviny(30–50 %), dužnina obsahuje tuky a cukry.
Z minerálů v houbách nalézáme sloučeniny zejména draslíku, fosforu a vápníku. Nechybí stopové množství sloučenin hořčíku, fluoru, mědi, manganu, železa, kobaltu, titanu, niklu, zinku, molybdenu, selenu, rtuti a dalších látek – včetně stříbra.
Ve všech houbách jsou i vitaminy, především skupiny B (B1, B2, B3), C (jen v liškách, hřibech, pečárce lesní), D (proti křivici), E, K, PP a biotin (kdysi vitamin H) pro růst buněk. Samozřejmostí jsou kyseliny a aromatické látky. Proto znalci využívají houby jako koření podporující tvorbu slin a žaludečních šťáv.

Bojí se jich rakovina?
Odborníci na výživu přirovnávají houby k zelenině a ovoci. Obsahují mnoho nestravitelných chitinových látek (tvoří základ jejich buněk), které příznivě působí na peristaltiku střev a trávicí procesy. Absorbují zbytky nestrávené potravy,  převážně dráždivého charakteru.
S tím úzce souvisí i protirakovinové působení látek (včetně cytostatických) z hub. Proti různým druhům rakoviny se hledají další látky v různých druzích hub, třeba hlívě ústřičné. Žampion zahradní zas stál u zrodu nového léku proti alergii, čirůvka fialová pomáhá snižovat cukr u diabetiků, houževnatec jedlý upravuje hladinu cholesterolu v krvi.
Léčivé účinky mají rovněž obklady z kvasinek. Součástí některých léků jsou výtažky z námelu, který se tradičně hojně využíval proti krvácení při porodu a k mírnění bolestí. Jako přírodní doktoři působí i mnohé lišejníky.
Jak už bývá pro přírodu příznačné, nové účinné látky se dají získávat i z jedovatých hub, které jinak člověka ohrožují. Na to se právě teď s nadějí odborníci zaměřují. 

Kolem jedlých hub je mnoho mýtů.
Od ing. Miroslava Smotlachy z České mykologické společnosti se 21.  STOLETˇI dozvědělo:
Mýtus: Pokrmy z hub se nesmějí druhý den už ohřívat
Pravda: „Není to pravda. Pro houby platí stejná hygienická pravidla jako pro jiné běžně potraviny. Jídla je samozřejmě třeba uchovávat v chladničce.“

Mýtus: Na houby se nesmí pít alkohol
Pravda: „Ani to ve většině případů neplatí. Pokud zachováme rozumnou míru, můžeme houby alkoholem zapít. Výjimku tvoří jen několik druhů hub, například hřib koloděj a zejména hnojník inkoustový.“

Mýtus: Houby v sobě koncentrují těžké kovy
Pravda: „Pokud v houbách těžké kovy jsou, jejich koncentrace je většinou tak nízká, že nemůže zdravého člověka ohrozit. Přesto je rozumné nesbírat houby, které rostou na místech bývalých skládek, v blízkosti důlních hald nebo u frekventovaných silnic.“
Další odborníci upozorňují na okolí chemických továren, rizikových výrobních provozů, spadu elektráren, průmyslových podniků, hlinikáren a hutních závodů. Zde jsou houby kontaminovány prachem. U cest jde o kontaminaci olovem z pohonných látek vozidel

Když se spřátelí houba s řasou…

Před 120 miliony let svět obohatil nový symbiotický organismus – lišejník. Co má však společného s houbou?

Lišejníky jsou stélkaté rostliny složené z houby a sinice či řasy, které spolu žijí v symbióze. Morfologicky jsou jednotnými organismy se stélkou, mezi nimiž jsou buňky sinic nebo řas.

Nedala se zahubit
Tenkrát žily mnohé mikroskopické houby jako nitrobuněční paraziti na řasách či sinicích (nižší rostliny). Pod ochranou buněčných blan vytvářely vlastní výtrusy. Ty se po odumření buňky řasy či sinice a narušení její blány dostávaly do vody a vodním prostředím pak do jiné řasy.
Jenže jednou houba potkala řasu zvlášť odolnou, která se od ní už zahubit nedala. Na základě vzájemného působení se pak objevily první lišejníky. Díky intenzivnímu dělení buněk totiž řasa (sinice) nevyhynula, houba přestala být agresivní. Vznikla úplně nová forma života, nepodobná houbě ani řase a odolnější proti vnějším podmínkám.

Řasa s bodyguardem
Dnes v různých koutech zeměkoule vegetuje asi 18 000 druhů lišejníků. Najdeme je i v mrazivé v Antarktidě i vysoko v horách Arktidy.
Odolnost vůči životním podmínkám odborníci vysvětlují tím, že řasa či sinice, která je jejich součástí, zásluhou svého chlorofylu zásobuje sebe i houbu organickými látkami.
Ani houba není pasivní, pro řasu zajišťuje vodu, minerální soli. Je pro řasu i jakýmsi bodyguardem, když ji pokrývá svými hyfami. Tak se lišejník umí uchytit i  na místech, kde by to samostatně nedokázala ani řasa, ani houba, třeba na skalách. Mnohá tajemství žití lišejníků se však zatím vědcům nepodařilo odhalit.


Mořská houba je živočich

Zatímco stále více vědců chce houby obecně zařadit mezi živočichy, mořské houby tam již mají svoje místo.

Četné generace školáků používaly uhynulé mořské houby při utírání školní tabule. V různých typech vodního prostředí jich existuje asi 5000 druhů, od miniaturních až po obry. Například Neptunův pohár, rostoucí v mořích u Antarktidy, je vysoký jako dospělý člověk, až dva metry.
Mořské houby mají dvě vrstvy buněk, uprostřed je dutina, ve které dochází ke zpracování potravy. Uvnitř této dutiny jsou límečkové buňky, které pohybem bičíků víří vodu v otvoru a pomocí límečku zachytávají organické částice nebo plankton. Do dutiny vede několik otvorů. Vedle několika menších (přijímacích) v dolní části houby uvidíme v horní části jeden velký, vyvrhovací (osculum).
Mořské houby dýchají celým povrchem těla. Cévní, vylučovací ani nervová soustava u nich není vyvinuta, ale mají skelet – síť vláken nebo jehliček, tvořených oxidem křemičitým nebo uhličitanem vápenatým. Zmíněná opora těla po vysušení měkkých částí živočicha, vypadá jako krajkoví. Mořská houba se nepohybuje z místa na místo.

Učenliví delfíni
Nedávno vědci zjistili, že delfíni skákaví u západního pobřeží Austrálie si chrání citlivý čenich tím, že si na něj nasazují kuželovité mořské houby. Houba je v bahnitém dně mechanicky chrání před jedovatými ostny skrytých ryb.
Toto chování však není geneticky vrozené. Delfíni se své schopnosti utrhnout houbu ze dna, navléknout ji na čumák a použít při hledání potravy, učí od svých matek.
Pivo, nebo penicilin?

Celé obory potravinářského a farmaceutického průmyslu jsou dnes vybudovány na spolupráci s houbami.

Užitečné kvašení
Houby, zejména nižší, jsou velmi užitečné v potravinářském průmyslu, kde technická mykologie a mikrobiologie má základní význam. Člověk totiž odpradávna využíval houby k přípravě pokrmů a nápojů, například ke kynutí chleba, kvašení mléka, vína, piva… Pomáhaly mu k tomu kvasinky, které časem zvládl tak, že mu nyní slouží ve velkém. 
Kvasinky reprezentují velmi neobvyklou skupinu hub, protože je tvoří pouhá jedna buňka. Živí se cukrem a jako odpadní látky vytvářejí alkohol a oxid uhličitý, to je však při větší koncentraci zabíjí.
Kvasinky se množí pučením, při kterém se na mateřské buňce objeví malý výrůstek, který se později oddělí a vyvine se nová kvasinka. To se může opakovat každé dvě hodiny!

Honba za houbami
Výrazný zlom se pojí s rokem 1928, kdy skotský lékař a mikrobiolog Alexander Fleming náhodně objevil houbovou zelená plíseň penicilin (Penicillium notatum), látku potlačující vývoj některých choroboplodných bakterií.  
Toto účinné přírodní antibiotikum pak stálo na počátku mnoha dalších medikamentů. Průmyslová výroba penicilinu začala roku 1943 a od té doby také známe pojem antibiotika. Většina jich působí tak, že brání bakteriím ve stavbě buněčné stěny, takže bakterie se zhroutí a nakonec zahyne. Produktem plísní je novější aureomycin.
Čeští vědci v roce 1965 zjistili léčivé látky v houbě slizečce porcelánové (Oudemansiella mucida), a tak vyrobili účinné antibiotikum mucidin, které pomáhá proti kožním plísním. 
V boji proti rakovině se hledají účinné látky například i v penízovce sametonohé (Flammulina velutipes} i v jiných druzích hub. Ze žampionu zahradního (Agarícus hortensis) zase byl připraven lék proti alergii.
Tak se léčivé látky tvořené mikroskopickými houbami a bakteriemi staly mocnou zbraní v nikdy nekončícím boji s chorobami.

Nový obor
Houbami, která způsobují nemoci lidí i zvířat, se dnes věnuje nový obor – lékařská mykologie. Neméně důležitý je boj s původci houbových chorob zemědělských plodin. Tady se v poslední době osvědčuje teorie imunity rostlin, kdy se zkoumá vzájemné působení parazitů a hostitelských rostlin. Na základě toho se pak šlechtí odrůdy kulturních plodin odolných proti chorobám (např. i brambor či jablek).  
Nejnovějším směrem v mykologii je studium poškození hmoty biologickým procesem. Experti postupně objevují houby a bakterie, které si pochutnávají na dřevě, knihách, obrazech i jiných uměleckých dílech. Některé mikroorganismy dokonce útočí na optické přístroje, různé kovy.
Velice důležité je hledání nových surovin pro rozvoj mikrobiologického průmyslu,  např. výrobu fermentů a různých antibiotik. Přitom se teď ukazuje, že některé kmeny penicilií získané šlechtěním jsou až stokrát aktivnější než přírodní.

Nepřátelské houby
Jsou však i mikroorganismy člověku výrazně nepřátelské. A nemusí se jednat jen o plíseň na nohou. Ve většině poživatin se objevují mykotoxiny, i když v malé koncentraci, která neškodí zdraví.
Z nich například alfatoxiny číhají v arašídech, čokoládě, kmínu, kávových zrnech, masu,  některých sýrech, rajčatech… Potom však stačí málo, aby došlo ke zvratu  a můžeme se stát obětí.
Jak se chránit?  Nekupovat potraviny nahnilé, plesnivé.. Nedotýkat se při nákupu nebalených chlebů.. Poživatiny vhodně uchovávat. Nejíst plesnivé potraviny (ani kompoty, zavařeniny), neokrajovat a nevykrajovat je a nekrmit jimi hospodářská ani domácí zvířata.
V každodenním životě se můžeme přesvědčit, že nenápadné houby v rozmanitých podobách mohou být jak výbornými pomocníky, tak i zákeřnými škůdci.

Více se dozvíte:
E. Gerhardt: Sbíráme houby – ale správně, Knižní klub,2006
E.Bielli: Houby, Ikar, Knižní klub, 2001
The Fungi (An Advanced Treatise), Academic Press, San Francisco, London, 2000
M. Smotlacha, J. a M. Erhartovi: Houbařský atlas, naklad. Trojan Brno, 1999
M. Svrček: Houby, Aventinum,1996
G. Lobby: Houby, Fragment, 1994
http://houby.humlak.cz/obsah/urcovani hub.htm

Rubriky:  Příroda
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

V loňském roce ochranáři ošetřili 22 500 zraněných zvířat

V loňském roce ochranáři ošetřili 22...

Od roku 1998 neošetřili ochránci přírody v České republice více zraněných...
Když 500 000 000 let eroze vykoná své dílo

Když 500 000 000 let eroze vykoná...

Tak trochu krajinu z pohádky připomíná lokalita Ha Long ve Vietnamu. Dračí...
Proti suchu pomáhají mokřady

Proti suchu pomáhají mokřady

2069 mokřadů, to je jejich celkový počet v České republice. Čtrnáct z nich...
Slovensko má svého prvního ještěra

Slovensko má svého prvního ještěra

V Demänovské dolině se nachází údolí ležící jižně od Liptovského Mikuláše v...
Žraví drobečkové vyčistí vody od nečistot

Žraví drobečkové vyčistí vody od...

Heterotrofní bičíkovci – drobné prakticky bezbarvé jednobuněčné organismy o...
Lvíčata v brněnské zoo jsou samec a samička

Lvíčata v brněnské zoo jsou samec...

Lvi se objevili v brněnské zoo vloni v červenci a hned v prosinci se...
Gorilí samec Tadaa dostal chytré hračky

Gorilí samec Tadaa dostal chytré...

Odborník na chov lidoopů v zoologických zahradách Marek Ždánský gorilímu samci...
Nejdelší systém podvodních jeskyní je v Mexiku

Nejdelší systém podvodních...

Mexičtí potápěči z vědeckého projektu Gran Acuifero Maya objevili největší...
Co skrývají hlubiny Antarktidy? Vědci poprvé pořídili snímky

Co skrývají hlubiny Antarktidy?...

Tým bioložky Susanne Lockartové pořídil na Antarktidě snímky z probádaných i neprobádaných...
Ptákem roku 2018 je sýček obecný

Ptákem roku 2018 je sýček obecný

Jeho zahoukání mělo v dávných dobách oznamovat přicházející smrt. Nyní už je...

Nenechte si ujít další zajímavé články

VIDEO: Když oceán zamrzne

VIDEO: Když oceán zamrzne

Teplota kolem 20 stupňů pod nulou. Sníh a led. Za normálních...
Jaké tajemství střežila první hornická škola na světě?

Jaké tajemství střežila první...

Před zkušební komisi předstupují 18. února 1736 ve slovenské Banské Štiavnici adepti...
Co všechno (ne)víte o facebooku: Skutečně prodává vaše fotky?

Co všechno (ne)víte o facebooku:...

Někteří bez Facebooku už neumí udělat ani ránu, jiní se ho bojí jako čert...
Blíží se nová morová rána! Jaké epidemie nám hrozí?

Blíží se nová morová rána! Jaké...

Z Madagaskaru se právě teď šíří do světa obě vražedné formy moru,...
90leté výročí: Mein Kampf vydělá Hitlerovi 15 milionů marek!

90leté výročí: Mein Kampf vydělá...

Ze svého autora udělá multimilionáře, z národa fašisty a z Říše, která...
VIDEO: Pádivá lávka

VIDEO: Pádivá lávka

Vyberou si místo a dva roky staví. Jenže staví na špatném místě a...
Netušené schopnosti ovcí: Poznají Baracka Obamu!

Netušené schopnosti ovcí:...

Může to znít jako televizní kvíz. Co mají společního bývalý prezident...
Středověká zábava: Při rytířských turnajích tekla krev proudem

Středověká zábava: Při rytířských...

Vévoda Albrecht Rakouský, míšeňský markrabě Fridrich, saský vévoda Albrecht,...
Pocta Bohům: Jaké jsou nejkrásnější chrámy na světě?

Pocta Bohům: Jaké jsou nejkrásnější...

Při pohledu na nádhernou architekturu chrámů, kostelů a mešit na celém světě...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.