Tajemný čarovný proutek, který prý pomáhá nacházet nejen prameny vody, ale i skryté zásoby zlata, stříbra i jiného bohatství, dokonce odhalovat mnohé neřesti, provází lidské dějiny od šerověku. Právě tak jako střety jeho zastánců a odpůrců. Drží záhadnou pomůcku v rukou lidé nadaní zvláštními schopnosti, anebo vychytralí šarlatáni a podvodníci s gustem zneužívající lidské důvěřivosti?
Jeskyně v Tassili (jihovýchodní Libye) na kresbách starých 8000 let zobrazuje člověka, který drží v ruce rozvětvenou hůlku. Dávná pověst vypráví o královně ze Sáby, která při výpravách za Šalamounem mívala proutkaře, jejichž úkolem bylo hledat vodu a zlata.
Má jít o hrátky převlečeného satana
Starý zákon popisuje, jak Mojžíš prutem (holí) dvakrát udeřil do skály, odkud vytryskla voda pro Mojžíšův lid i jeho dobytek. Podle Bible se věštilo i z prutů hozených na zem.
Ve starém Římě zdárně působili hledači studní (aguileges), kteří rozsochatým prutem usuzovali podle rostlin a keřů, zda pod nimi v zemi proudí voda. Řekové přišli s hygroskopy (hydór = voda;skopéo=pozoruji, hledám); toto označení se pro hledače přeneslo i do středověku.
Ovšem tehdy katolická církev všechny druhy věštění zakázala, proutkaření považovala za práci ďábla. Kupodivu i protestant Martin Luther prohlásil proutkařství za smrtelný hřích. Roku 1690 byli studnaři vyloučeni z církve. (O proměnách církevního názoru svědčí mj. to, že v roce 1935 Vatikán vyznamenal abbého Mermeta, kterého proslavilo kyvadlo užívané místo proutku.)
Čeho se týká psychika?
Německý lékař, alchymista a filozof Paracelsus (1493 – 1541) si nedal vyvrátit názor, že „pružinou“, která způsobuje pohyb proutku (či virgule) v ruce je pouze proutkařova pevná vůle, důvěra v jeho schopnosti. V této souvislosti se věnoval i horníkům tvrdícím, že jim „kouzelný proutek“ pomůže odhalit bohatství. Podle něj někteří tomu věřili, jiní byli podvodníci.
„Kdo jdeš hledati ložiska žíly rudné v dolech, vezmi vidličkovitý výhonek lískový roční. Neměj železného nástroje při sobě. Odlož peníze a skvosty zlaté nebo stříbrné. Oblek měj volný, neutažený. Vezmi do ruky hůlku kouzelnou, mezi oba ukazováčky, sevři pak pěsti. Takto jsa připraven, procházej volně prostorem, kde hledáš. Vstoupíš-li na místo, kde pod zemí jest ruda, čarovná hůlka začne se náhle chvěti, nahýbá se a točí.“ Takto názorně poučují dobové návody. Hypotézu, že virgule se pohybuje díky fyzikálně-mechanickým podnětům vyslovil poprvé Athanasius Kircher (1601 – 1680). Podle něj vystupují z vody a kovů výpary. Spojují se s výpary z větví a listů a množí se kolem prutu, až poznenáhlu se prut vahou sklání nebo vztyčuje. Nejstarší literární zápis o proutkařství v Čechách vyšel v Basileji roku 1556. Autorem byl Georg Bauer známější spíše jako Georgius Agricola. Rovněž on vyznával teorii o výparech. Proutky či virgule se využívaly k hledání různých zdrojů stále častěji. Od sklonku 20. století se začal používat i odborný název telestét (proutkař); jeho činnost se nazývá telestézická prospekce.
Jak to vidí 21. STOLETÍ?
Fenoménem proutkařství se v novější době zabývají reprezentanti rozmanitých oblastí – geologové, mineralogové, fyzici a chemici, ale třeba i psychologové, teologové a samozřejmě i spisovatelé, novináři. Tak jako v minulosti vůbec nepanují stejné názory: Zatímco jedni proutkaře označují za hazardéry s lidskou důvěřivostí, jiní nedají na proutkaře – jako jedince se senzibilními schopnostmi – dopustit. A to někdy i v případě, kdy o sobě tvrdí, že dokážou najít pohřešované osoby, ukradené automobily, ztracené předměty, odhalit ženskou nevěru, nemoci, ba i zločince a jejich ukryté oběti. Stěží asi povedou k úspěchu nějaká zaklínadla a bludy!
Každá ze soupeřících stran má početný arzenál argumentů. Proti tvrzení, že jde o „pavědu“ se jako bumerang vrací fakta, že za úspěšné proutkaře se považovali mj. Leonardo da Vinci, sir Isac Newton, Thomas Alva Edison či Albert Einstein. Americký generál Patton za 2. světové války v žáru Maroka využíval proutkařů k tomu, aby hledali místa na vrty se životodárnou vodu pro vojska. V někdejší Sovětské armádě se takoví senzibilové speciálně připravovali. Americké vojenské velení ve vietnamské válce proutkaře pověřilo hledáním podzemních úkrytů a únikových tunelů protivníka.
U nás byl velkým příznivcem proutkaření exministr školství a kultury RNDr. František Kahuda (1911 – 1987), jenž propagoval psychoenergetiku a teorii elementárních částic duchovní energie. Protipólem se stali jiní významní vědci – zejména fyzikové RNDr. Emil Kašpar, DrSc.(1907 – 1998), v současnosti mj. RNDr.Luděk Pekárek.
Už v roce 1953 UNESCO konstatovalo, že „proutkaření je faktem“. Francouzská akademie věd dokonce prohlásila, že je „nemožné popírat existenci síly, ačkoliv její povahu nelze určit.“ Ani tady nelze vidět vše černobíle. Hlavní jsou konkrétní výsledky!
Proutek, virgule, kyvadlo…
Hledači používali čerstvý proutek neboli virguli (z latinského slova virgula= proutek). Už Paracelsus tvrdil, že některé kovy mají vzájemné sympatie k určitým stromům. Pokud jde o hledání vody, pocházel proutek hlavně z lísky. Osvědčoval se i při pátrání po stříbrné žíle. Zato měď spíš ukázal prut jasanový, olovo a cín borový. Zlato nejvíce reagovalo, pokud hledač měl v ruce virguli ze železa či olova. Ovšem nejnovější objevy dokazují, že více než virgule se ve světě k pátrání používalo kyvadlo. Tzv. čínskou virguli tvořila nit, na jejímž konci působil jako závaží kousek ocele, stříbra, olova, mědi, ba i zlata. Hledač držel konec kyvadélka mezi prsty. Nad místem, pod kterým byla voda, začalo závaží opisovat kruh proti směru hodinových ručiček. Dnes se často setkáváme s termínem „siderické kyvadlo“. Onen přívlastek se překládá jako „poznání přinášející“, nověji pak „magnetické.“ Proutkaři ho často používají v kombinaci s virgulí. Vhodné je tam, kde prostorové podmínky nedovolují použít virguli. Navíc je přesnější, citlivější. Mezi virgulí a siderickým kyvadlem je prý rozdíl jako mezi skládacím metrem a noniovým posuvným měřítkem.
PRO:
Lubomír Kříž,
psychotronik
Toto umění u nás znali již Keltové. Ani náhodou nepochybuji o tom, že osoby se zvláštními schopnostmi s virgulí či jinými pomůckami naleznou zdroje vody, ale třeba i nerostů. Sám to praktikuji už desítky let. Na Kubě jsem kdysi určoval ložiska zlata – a to bez náročných pokusných testů s pomocí techniky. Před pár lety se na mne se žádostí o pomoc obrátil přítel z Řecka. Pěstuje ve velkém pomeranče a náhle mu začala mizet voda, což by pro úrodu znamenalo katastrofu. Speciální firma vybavená mnoha stroji delší dobu hledala pramen marně. Proto mě přítel pozval. Když jsem brzy určil, kde se má hloubit otvor, specialisté z firmy tomu nechtěli věřit. O to víc se divili, když právě tam odkryli mohutný zdroj vody.
Obdobné je to i při určování geopatogenních zón škodlivých pro lidský organismus. Jejich existenci ovšem mnozí vědci popírají. Používají podivný argument, že to, co se nedá změřit, neexistuje. Připomíná mi to dedukci typu „V Americe jsem nebyl, osobně jsem ji neviděl, a proto Amerika existovat nemůže!“ Ovšem i mezi proutkaři se někdy mohou objevit podvodníci..
PROTI:
Prof. RNDr. Emil Kašpar, DrSc.
fyzik
Klamou či neklamou proutkaři? Původ „proutkohybných“sil není ani ve vnějších zdrojích, ani ve zvláštních schopnostech proutkaře, nýbrž ve zvláštním stavu napětí zdeformované pružné virgule. Víme také přesně, že a jak přechází energie pružnosti v ohybu, která je virguli dodána při počáteční deformaci jejích ramen, na pohybovou energii při výkyvu virgule. Dokonce dokážeme sestrojit zařízení, kterými se napodobí proutkařské manipulace s virgulí, se siderickým kyvadlem a tak podobně.
Přesto se běžně setkáváme s vírou, že skutečně existují lidé s mimořádným proutkařskými schopnostmi, které věda nedovede vysvětlit. A tak se nabízí otázka, zda vůbec existuje metoda. kterou by se vědecky dokázala pravdivost či pověrečnost proutkaření. Podle našeho přesvědčení by bylo zásadně možné dokázat u každého jednotlivého proutkaře, že takové mimořádné schopnosti nemá. Takový důkaz však není beze zbytku proveditelný, neboť jen v Evropě se odhaduje počet proutkařů na statisíce a v celém světě je jejich počet několikrát vyšší.
