Dlouhá léta se o Arktidu zajímalo jen několik zapálených vědců. Málokoho vzrušovalo, že její zásoby ledu se pomalu tenčí, že tamější fauna začíná mít problémy s přežitím. To vše je minulostí. Arktida je v centru pozornosti, zejména kvůli svým zásobám nerostných surovin a kvůli pomalu se otevírající severozápadní cestě.
Letošní léto bylo pro arktickou oblast doslova kritické. Tání místních ledovců nabralo rekordní tempo, například jen za jediný týden Arktida přišla o kru, která svou rozlohou byla srovnatelná s velikostí Velké Británie. Ubývání ledové pokrývky je vskutku alarmující. Ještě v roce 2000 činila rozloha arktických ledovců 7,7 milionu čtverečních kilometrů. O pět let později už to bylo jen 5,3 čtverečních kilometrů a v současnosti ledovce pokrývají jen 4,4 arktických čtverečních kilometrů, podle jiných údajů se arktický led ztenčil dokonce na pouhé tři miliony kilometrů čtverečních. Podle amerického Národního střediska dat o sněhu a ledu , bude Arktida již v roce 2030 zcela bez ledu.
Brzký příchod jara
Biolog Toke Höye z univerzity v dánském Arhusu letos v červnu upozornil, že jaro do Arktidy přichází čím dál tím dříve. Jen za posledních deset let se příchod jarního období do Arktidy uspíšil o 14,5 dne. Jak k tomuto závěru Höye dospěl? Společně se svým výzkumným týmem sledoval chování fauny i flóry poblíž výzkumné stanice Zackenberg na severovýchodě Grónska. Nemohl si nevšimnout, že rostliny raší podstatně dříve než v minulosti, nebo že ptáci urychlili kladení vajec. Některé druhy pak své jarní chování „startují“ dokonce o třicet dní dříve. Nástup jara je zde proti zbytku světa podstatně rychlejší, například podobný výzkum odhalil, že v Evropě se jaro objevuje „jen“ o 2,5 dne dříve než před deseti lety.
„Naše studie potvrzuje, že se roční období proměňují. Nejde tu jednoduše pouze o jeden nebo dva teplé roky, nýbrž o trend po dobu celého desetiletí,“ podotýká Höye. Nejde také jen o to, že lední medvědí vyvedou svá mláďata dříve. V Arktidě zatím ještě funguje složitý a zároveň velmi křehký ekosystém. Podobné trendy ho mohou snadno rozvrátit. „Z dlouhodobého hlediska je velmi pravděpodobné, že druhy, které nyní žijí více na jihu, se v Arktidě budou schopny usadit a vyostří se soutěžení o potravu,“ konstatoval Höye. To by mohlo vést i k tomu, že některé druhy nenávratně zmizí.
Konec medvědů v ledovém království?
Ač v oblasti Arktidy žije řada živočišných a rostlinných druhů, jejím symbolem se stal lední medvěd. Této ohromné šelmě, která váží až 600 kilogramů, hrozí ztráta přirozeného prostředí. Předpovědi amerických vědců v čele s výzkumníkem Stevem Amstrupem z amerického geologického ústavu jsou varující. Pokud bude arktický let ubývat stejným tempem jako dosud, bude v roce 2050 ve volné přírodě žít jen jedna třetina medvědů oproti současnému počtu.
Nejrychleji se ledovcový krunýř Arktidy rozpouští u Aljašky a u ruského pobřeží. Právě v těchto místech by podle odhadů za čtyřicet let žádný medvěd neměl žít. A do konce 21. století se populace ledních medvědů pravděpodobně zcvrkne na minimum. Jen několik málo z nich najde své útočiště kolem ostrovů v severní Kanadě.
Severozápadní cesta je otevřena
Byl to sen mnoha námořníků. Zkrátit si cestu mezi Atlantikem a Pacifikem, aniž by bylo nutné využít Panamský průplav. Evropská kosmická agentura nyní prozkoumala nejnovější satelitní snímky a poté mohla světu oznámit: legendární severozápadní cesta je otevřená.
Je to však důvod k radosti? Pro obchodníky a ekonomy asi ano, ušetří náklady za dopravu. V širších souvislostech je však otevření severozápadní cesty pěkným průšvihem. Pokud dopravci začnou tuto trasu využívat ve velkém, klimatické změny v oblasti se výrazně urychlí. Modely, které předpovídaly ústup arktického ledu tak budou muset být přehodnoceny, protože s dopravním ruchem v Arktidě nepočítaly.
Bude severozápadní trasa skutečně využívána? Do hry okamžitě vstupují politické a ekonomické zájmy jednotlivých států. Kanadská vláda prohlásila, že si osobuje veškerá práva na tu část cesty, která spadá do kanadských výsostných vod. Zároveň dodala, že provoz po této části trasy by pravděpodobně zakázala. Proti tomu okamžitě vystoupili Američané a Evropané. Severozápadní cesta podle nich musí mít mezinárodní charakter a musí být otevřena všem lodím a plavidlům.
Válka o Arktidu
Politici se však nezabývají jen dopravou skrze Arktidu. Polární oblast ukrývá významná naleziště strategických surovin, zejména ropy, zemního plynu a uhlí. Studie Amerického geologického ústavu upozornila, že pod ledovým příkrovem se může ukrývat až celá čtvrtina dosud neobjevených světových zásob ropy. Letos na přelomu července a srpna Rusové uskutečnili vědeckou expedici do hlubin Arktidy. Jejím cílem bylo hledání důkazu, že oceánské dno pod pólem souvisí s ruským pevninským kontinentálním šelfem. Ruské batyskafy se pak ponořily do hloubky 4 300 metrů až na dno oceánu do míst, kde se nachází severní pól, a umístily zde ruskou vlajku. Kanadský ministr zahraničí Peter Mackay na to ihned zareagoval: „V dnešní době nemůžete chodit po světě a na různých místech umisťovat své vlajky. Již přece nežijeme ve čtrnáctém nebo patnáctém století.“
Ruskému ministerstvu přírodních zdrojů pak netrvalo příliš dlouho, aby vyhlásilo: „Lomonosovův práh má stejnou geologickou strukturu jako ruský kontinentální šelf, a je proto součástí ruské zemské masy.“ Podle konvence o mořském právu by pak Moskva mohla v Arktidě zahájit těžbu a prodávat suroviny do zahraničí.
Ekologie vs. ekonomika
S ubývajícím ledem se v Arktidě zpřístupňují oblasti, do kterých mohl dříve dorazit jen vyčerpaný polárník. A právě tyto oblasti mohou být ekonomicky využitelné. To si uvědomují nejen Rusové, ale i další zainteresované státy okolo Arktidy. Kanadský předseda vlády Stephen Harper oznámil, že Kanada vybuduje v Arktidě dvě vojenská zařízení: jedním z nich má být přístav pro vojenské lodě a druhým pak výcviková stanice. Kromě toho hodlá Ottawa posílit i svůj čtyřtisícový sbor vojenské policie, který je dislokován právě v arktické oblasti.
Kromě Kanady a Ruska projevují o Arktidu zájem i USA, Norsko a Dánsko, které má pod svou svrchovaností Grónsko. Právě Dánové si od Švédů vypůjčili ledoborec Oden a i oni se vydali zkoumat geologické složení Lomonosova hřbetu. Jejich cílem je světu dokázat, že hřbet nepatří Rusku ani nikomu jinému, nýbrž že je pokračováním Grónska. Podobné výpravy do budoucna chystají i Norové a Američané.
Arktida se prostě stala územím, kde se protínají různé zájmy různých států. Zároveň je i lakmusovým papírkem klimatických změn, nikde jinde na světě se tyto proměny neprojevují tak výrazně jako zde. Bohužel, ze soupeření některých států o přírodní zdroje je více než patrné, že krátkodobý zájem o rychlý zisk opět převyšuje dlouhodobý výhled. Pokud politici na domácí scéně vyhlásí nárok na Arktidu, veřejnost jim zatleská, stejně tak jako různé ekonomické lobby. Na klima a na pozemský život má přitom Arktida zásadní vliv. Sice stále přibývá více a více lidí, kteří si tento fakt uvědomují, otázkou však je, zda už není pozdě.
Základní fakta o Arktidě
Arktida je nejsevernější světové území, které obklopuje severní pól. Název pochází z řeckého slova arktos, které znamenalo medvěd a souvisí se souhvězdími Malá a Velká Medvědice.
Hranice Arktidy jsou nejasné. Za hranici se někdy považuje severní polární kruh, nebo se Arktida definuje jako oblast, v níž průměrná teplota ani v létě nepřesahuje 10 stupňů Celsia. Tato hranice se přibližně kryje s hranicí lesa.
Jako první údajně stanul na severním pólu v roce 1909 Američan Robert Edwin Peary.
Teplota v Arktidě se pohybuje mezi +6°C a -52°C. Severní polární oblast má díky moři mírnější podnebí než jižní, protože pod ledovým příkrovem se rozprostírá Severní ledový oceán.
Oblast udržuje v rovnováze celosvětové klima. V Arktidě je vázáno obrovské množství sladké vody v podobě ledu. Sladká voda se postupně uvolňuje táním ledovců a tlačí se na těžší slanou vodu. Teplý Golfský proud mířící z tropických oblastí je tak tlačen do stále větší hloubky a otepluje méně Evropu. Táním ledovců se zároveň zvedá hladina moře, což ohrožuje přímořské oblasti ve všech koutech světa.
Něco o ledních medvědech
*Když si medvěd zakrývá svůj čenich tlapami, neznamená to, že by se drbal na nose. Černý čenich medvěda ledního je totiž za jasného dne viditelný dalekohledem až na vzdálenost několika kilometrů. Pokud se tedy pomalu plíží za svou kořistí a nechce být spatřen, svůj čenich si schová za své mohutné tlapy.
*Když je medvěd lední okolnostmi donucen, dokáže vyvinout rychlost až 40 kilometrů za hodinu, takovým sprintem však nedokáže běžet dlouho.
*Když nepočítáme člověka nemá lední medvěd na souši svého přirozeného nepřítele. Ale ve vodě pro něj velké nebezpečí představují mroži, kteří na něj útočí zespodu a kly mu mohou rozpárat břicho. Do konfliktu se medvěd může v moři dostat i s kosatkou a z takových soubojů obvykle vítězně nevychází.
*Játra ledního medvěda jsou jedovatá. Obsahují totiž příliš velké množství vitamínu A.
*Medvěd lední je výborným plavcem, ve vodě vyvine rychlost až 10 kilometrů v hodině. Ani potápění mu nedělá problém, pod vodou dokáže vydržet dvě minuty.
Rusové to nezvládli
Když ruská oficiální místa hrdě oznámila, že jejich ponorky úspěšně dosedly na mořské dno u severního pólu, netušila, jaký posměch posléze sklidí. Ruská televizní stanice Rossija totiž krátce poté odvysílala záběry z mořských hlubin, které prezentovala jako původní záznam přímo z ruského batyskafu. Jenže. Jeden mladý Fin si všiml jisté nesrovnalosti. Záběry mu totiž byly povědomé, zapátral v paměti a uvědomil si, že úplně stejnou scénu viděl ve snímku Titanic z roku 1997. Ruská televize ji bez skrupulí použila. Paradoxní je, že tyto záběry vznikaly v hollywoodském studiu a byly při nich použity jen zmenšené modely. Rusové věrni své tradici mlžení svůj trapas odmítli komentovat.
