Mravenčí dělnice se snaží vrátit do své kolonie. Setkává se ovšem s odporem dalších členů hnízda. Čelí projevům otevřené agresivity. Proč? Kvůli ozonu, který narušil její feromonovou pachovou značku. Prostě ji nepoznávají.
Znečištěné ovzduší si lidé obvykle spojují s černým kouřem z komínů či s výfukovými plyny. Ovšem celá problematika je o poznání komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát. Vědci kupříkladu zkoumají, do jaké míry poznamenává zástupce hmyzí říše.
Jedním z alarmujících témat je nárůst koncentrace ozonu – tento dráždivý polutant, tedy znečišťující látka, totiž dokáže neblahým způsobem ovlivnit feromony, které hmyz vylučuje a které z velké části řídí jeho život.
Jak rozložit mravenčí řád
Už bylo prokázáno, že pro nabourání hmyzího řádu postačuje taková koncentrace, jaká se v některých oblastech v průběhu léta často objevuje. Velmi citliví jsou vůči ozonu například mravenci. Jak silně narušuje propracovaný systém jejich soužití, zjišťovali vědci v rámci studie, publikovaného nedávno v prestižním časopise Proceedings of the National Academy of Sciences.
Experti z Max Planck Institute for Chemical Ecology v německém městě Jena byli svědky toho, že i relativně krátké vystavení zvýšené hladině ozonu může rozložit mravenčí kolonii.
Přítel, či vetřelec
Tito zástupci živočišné říše, spadající pod blanokřídlý hmyz, velmi spoléhají na takzvané kutikulární uhlovodíky (CHC). Kromě toho, že CHC tvoří na povrchu jejich těl jakýsi voskový obal, který zabraňuje vysychání, používají jej svým způsobem coby pachovou značku.
Rozpoznávají podle něj, kdo do hnízda patří, a kdo je nevítaný vetřelec, přičemž takový vetřelec se pochopitelně se zlou potáže. Systém je to nanejvýš důmyslný, ostatně každé hnízdo se vyznačuje vlastní pachovou značkou.
Problém je, že ozon může CHC, respektive jeho část tvořenou alkeny s dvojnou vazbou uhlík-uhlík, degradovat do té míry, že mravenci příslušníky své kolonie nepoznají.
Stačilo jen 20 minut
Odborníci v laboratorních podmínkách sledovali růst kolonií několika druhů mravenců. Ty pod jejich dohledem expandovaly do té míry, že obsahovaly stovky členů. Následně vědci vyjmuli z jednotlivých hnízd dělnice, které přesunuli do speciálních „karanténních“ nádob.
Ony dělnice čelily asi 20 minut zvýšené koncentraci ozonu. Daný časový interval nevybrali experti náhodou. Zhruba po takovou dobu se mravenci mohou pohybovat vně hnízda při jedné cestě za potravou. Vědci si rovněž dali záležet, aby hladina ozonu odpovídala koncentraci, jež se v reálných podmínkách vyskytuje.
Konkrétně šlo o 100 ppb (přičemž ppb je jednotka vyjadřující poměr jedné části k miliardě). Tým si také musel poradit s faktem, že ozon je nestabilní a snadno podléhá rozkladu. Potom už stačilo vrátit mravence k jejich vlastním koloniím.
Zmatek a destabilizace hnízda
Výsledek? Pět z šesti dělnic nečekalo právě příjemné přivítání. Ozon natolik narušil jejich CHC, že je „spolubydlící“ z hnízda nedokázaly zcela identifikovat. Do jisté míry byly považovány za nezvané hosty a staly se oběťmi cílených útoků.
„Zdá se, že navzdory svému malému zastoupení v CHC jsou alkeny extrémně důležité pro specifikaci pachu kolonie,“ uvedl zoolog Markus Knaden. Ten také upozornil, že podobné projevy nepřátelství, jaké spolu s kolegy během experimentu pozoroval, mohou vést k rozkladu a destabilizaci celého hnízda.
Stačí si představit, že by se s narušeným CHC vracelo mnohem větší množství dělnic. Do kolonie by to vneslo obrovský chaos.
Kdo se postará o potomstvo?
Jak už bylo uvedeno, k atakům ze strany spojenců došlo u pěti dělnic z šesti. Ovšem i u té šesté, náležící k druhu Ooceraea biroi, měl vliv ozonu svůj důsledek, byť ne tak dramatický, jako jsou otevřené projevy agrese.
V rámci pokračujícího experimentu vědci ve spolupráci s kolegy z výzkumné skupiny Lise Meitner Social Behavior pod vedením Yuko Ulrichové vysledovali, že ozon u těchto živočichů zřejmě nabourává chemickou komunikaci, zahrnující volání larev po potravě. Jinak řečeno, dělnice se o potomstvo přestávají starat.
Více se dočtete v čísle 6/2026
