Sádlo, špeky dokonce i „pneumatiky“ nebo jednoduše „kila navíc“. Tak všelijak přezdíváme tukové tkáni. Vědci a lékaři považovali tuk ještě nedávno za „mrtvou zátěž“, které s sebou vláčíme tu více a tu zase méně. Na druhé straně se ale podle posledních výzkumů ukazuje naše „sádlo“ jako překvapivě čilý hráč v komplikované souhře metabolických procesů. Často je jeho role překvapivě pozitivní. 
Laická veřejnost vzala za své názor, že tlusťoši, špekouni či otylci by se měli tuku urychleně zbavit. Jistě, všeho moc škodí. To platí i o tukové tkáni, tukových buňkách a v nich uvězněných tukových molekulách.
Počátkem devadesátých let minulého století však přistihl harvardský biolog Gökhan Hotamisligil tukové buňky při činnosti, která odporovala všemu, co tehdy bylo o tukové tkáni známo. Tukové buňky pěstované v laboratorních podmínkách produkovaly molekulu TNF, o které se vědělo, že řídí imunitní obranu.
Tuk je pěkně čilý
TNF pomáhá nastartovat řadu závažných nemocí. Podílí se i na tzv. autoimunitních chorobách, při kterých imunitní obrana napadá některé části vlastního organismu. Například při revmatoidní artritidě stojí TNF v pozadí bolestivého zánětu kloubů. Hotamisligil výsledkům laboratorních testů dlouho nevěřil. Nakonec mu ale nic jiného nezbylo. Tím začalo jeho velké trápení. Publikoval výsledky svých studií v prestižním americkém vědeckém týdeníku Science a vysloužil si rázem nálepku kacíře a exota.
„Na mezinárodní kongresy mě zvali přednášet pro pobavení ostatních,“ vzpomíná na těžké období Hotamisligil.
Následující léta však dala harvardskému biologovi zapravdu. Tuk je velmi čilá tkáň. V roce 1995 byl objeven hormon leptin, jehož bílkovinná molekula vzniká v tukových buňkách. Čím více je v těle tukové tkáně, tím více v ní vzniká leptinu. Ten pak působí na mozek a předává do center řídících příjem potravy jednoznačný signál: „Mám dost, už nechci nic dalšího k jídlu.“
Sádlo není pasivní
Objev hormonu, který informuje tělo o stavu zásob energie v podobě tuku, připadal odborníkům naprosto logický. Ale až ve chvíli, kdy se vypořádali se šokem z odhalení, že hormon produkuje samotná tuková tkáň. Představa „sádla“ jako naprosto pasivní hmoty se hroutila jako domeček z karet. Lékařům se tak otevíral zcela nový náhled na příčiny chorob provázející obezitu. Velkoobjemovou tukovou tkáň dlouho považovali za pasivního hráče, který se na vzniku chorob přímo nepodílí. Teď ale začali pátrat po molekulách vyráběných tukovými buňkami a sledovali, jak se aktivita těchto buněk v těle hubeného a tlustého člověka liší. Odhalili více než desítku molekul adipokinů, kterými se tuková tkáň ohlašuje zbytku těla. A zjistili, že tukové buňky mohou v těle hubeného a obézního člověka vysílat značně odlišné signály.
Tukové buňky – tlušťošky a hubeňouři
Tukové buňky lze rozlišit na „tlusté“ a „hubené“. Tlusté tukové buňky se nacházejí v těle obézních lidí a jsou doslova nacpány tukem. Hubené buňky mají zásoby tuku podstatně menší. Tlusté a hubené buňky vysílají do okolí odlišné spektrum adipokinů, a proto se v těle tlouštíka odehrávají jiné pochody než v těle hubeňourů. Adipokiny z tlustých tukových buněk činí ostatní buňky těla necitlivými k inzulínu, což je předehrou ke vzniku cukrovky druhého typu. Zároveň rozdmýchávají adipokiny z tlustých tukových buněk zánětlivé procesy, kterými startuje onemocnění srdce a cév nebo vznik nádorů.
Tyto objevy zažehly jiskérky naděje, že bude možné zmírnit průběh chorob spojených s obezitou i v případě, že pacient neshodí nadbytečné kilogramy. Například „rozjezd“ zánětů lze u tlouštíků tlumit protizánětlivými léky, jako je aspirin. Farmakologové začali po změně náhledu na tukové buňky usilovně pátrat po molekulách, které by donutily tlusté tukové buňky chovat se podobně jako buňky hubené. A i když laická veřejnost vidí stále v tuku „mrtvý náklad“, vědci a lékaři jej tak už nevnímají.
Tuky a cukry – dvě strany jedné mince
Největší část tukové buňky čili adipocytu zaujímá obří kulička tuků triglyceridů. Ostatní části buňky jsou tukem zatlačeny na stranu. Triglyceridy vznikají sloučením glycerolu s mastnými kyselinami. Hlavní surovinu pro jejich syntézu dodáváme tělu s potravou. Po jídle se nám dostávají do krevního oběhu mastné kyseliny a krevní cukr glukóza. Tukové buňky vychytávají mastné kyseliny přímo z krve. Glukóza k nim míří oklikou přes játra, kde z ní jaterní buňky vyrobí další mastné kyseliny. Ty pak poslouží tukovým buňkách jako druhý chod jejich opulentní hostiny.
Proměna glukózy na mastné kyseliny a jejich využití k tvorbě tuku nejsou zdaleka jedinými „třecími plochami“ mezi tuky a cukry v našem těle. Tělo lidí s nadváhou „hluchne“ k povelům hormonu inzulínu a není s to zpracovat cukr kolující v krvi. Výsledkem je cukrovka druhého typu. Na rozdíl od pacientů s cukrovkou prvního typu, kterým se inzulínu nedostává, mají lidé s cukrovkou druhého typu hormonu dost, ale jejich tělo nereaguje na jeho podněty. Lékaři byli přesvědčeni, že příčina cukrovky druhého typu spočívá v nesprávné činnosti jater a svalů, které jsou hlavními spotřebiteli glukózy. Tuk z těla obézních pacientů na seznamu podezřelých nefiguroval.
Obézním hrozí cukrovka druhého typu
Teprve v roce 2001 usvědčili vědci z Harvardovy university v Bostonu tukovou tkáň ze zásadního podílu na vyvolání cukrovky druhého typu. Tým vedený lékařkou Barbarou Kahnovou zjistil, že tukové buňky obézních lidí přecpané tukem vylučují do krevního oběhu látku, která nedovoluje svalům a játrům na povely inzulínu reagovat. Čtyři roky pátrali bostonští lékaři po záhadné molekule a nakonec ji našli. Zjistili, že obézní lidé mají v krvi mnohem vyšší hladiny bílkoviny RBP4 než jejich hubení vrstevníci. Při podrobnějších testech se ukázalo, že bílkovina RBP4 snižuje citlivost jater a svalů k inzulínu. Záhy se ukázalo, že cukrovku druhého typu vyvolávají „tlusté“ tukové buňky i tím, že přestávají produkovat některé zdraví prospěšné látky. Tuková tkáň obézních lidí produkuje jen málo adiponektinu, který zvyšuje citlivost jater a svalů k inzulínu. Tukové buňky, které se nacházejí v těle hubených lidí, jsou naopak vydatným producentem adiponektinu.
Záněty se rodí v tukové tkáni
Lékaři jsou nyní přesvědčeni, že tuková tkáň není „pasivní divák“, ale má metabolismus cukrů do značné míry „pod palcem“. V hubeném těle tvoří tukovou tkáň hubené tukové buňky a ty vysílají do ostatních tkání a orgánů signál, že je třeba přijímat z krve glukózu, měnit ji na tuky a hubené tělo „vykrmit“. V těle obézního člověka dominují v tukové tkáni tlusté tukové buňky „vycpané“ tukem. Ty vysílají zcela odlišné signály, jež nutí orgány, aby další glukózu z krve nepřijímaly a nezvyšovaly beztak nadměrné zásoby tuku v těle. Nespotřebovaná glukóza zůstává v krvi a vyvolává cukrovku druhého typu se všemi s tím spojenými problémy.
Tlusté tukové buňky zdaleka neškodí v těle obézního člověka jen tím, že jej pohánějí k cukrovce druhého typu. Je stále zjevnější, že produkují látky schopné nastartovat zánětlivé procesy. Kromě již zmíněného TNF je to například interleukin-6. Místem, kde se rozvíjí zánět je v těle obézního člověka samotná tuková tkáň. Za „hlasem“ molekul napomáhajících zánětům přicházejí do tukové tkáně bílé krvinky. Lidem stiženým obezitou a cukrovkou druhého typu doutná v celé tukové tkáni neustálý mírný zánět.
Jak tloustne buňka?
Rozdíl v činnostech tlustých a hubených tukových buněk je dramatický a vědce i lékaře jeho tajemství neodolatelně lákají. Právě v přerodu hubené tukové buňky na tlustou tkví jádro mnoha zdravotních problémů provázejících obezitu.
Podle některých badatelů prodělává nejdůležitější změny při tloustnutí tukových buněk jejich endoplasmatické retikulum. Tato buněčná organela má za úkol dokončit výrobu široké škály bílkovin, jež byly předtím vyrobeny v cytoplasmě buňky. Bez těchto finálních úprav bílkoviny správně nefungují a mohou buňkám, orgánům i celému tělu dokonce škodit. Tloustnoucí tuková buňka hromadí tuk a ten ji zaměstnává natolik, že jí nezbývá energie na náročnou kompletaci bílkovin v „armaturách“ endoplasmatického retikula. Přepracovaná tlustá tuková buňka už nezvládá vyrábět potřebné množství adiponektinu a uchyluje se naopak k produkci škodlivých molekul, jako jsou TNF a RBP4. Tyto látky vyvolávají „ohluchnutí“ mnoha tkání k inzulínu a spouštějí zánětlivé reakce. To má za následek nástup dalších zdravotních potíží, které obezitu provázejí, ať už jsou to choroby srdce a cév nebo nádorová onemocnění.
Roznášejí smrtící poselství
Změna náhledu na tukové buňky – jejich přerod z pasivních diváků na agresivní původce mnoha chorob – vede biology i lékaře k přehodnocování metod léčby onemocnění provázejících obezitu. Zatím se lékaři soustředili na to, jak přinutit obézní pacienty, aby shodili nadbytečné kilogramy tuku. Je to cesta zdlouhavá a výsledek bývá nejistý. Pacienti se dlouho perou se svou nadměrnou hmotností a když se jim nakonec povede „špeky“ zredukovat, nemívá to dlouhého trvání. „Kila“ se vracejí i se suitou molekul, jež našemu zdraví rozhodně neprospívají.
Řešení nepřináší ani liposukce. Chirurgické odsávání tuku zredukuje masu tukových buněk. V tukové tkáni, která i po liposukci v těle zbývá, však nedojde k „zhubnutí“ tukových buněk. I po odsátí tuku však zůstávají v těle tlusté tukové buňky a nerušeně pokračují ve své nekalé činnosti. Nevylučují zdraví prospěšné molekuly a místo nich naopak uvolňují do těla látky podporující rozvoj cukrovky, kardiovaskulárních a nádorových onemocnění.
Zatím víme málo
Mnozí lékaři uvažují o tom, jak chránit pacienta před smrtícím poselstvím tlustých tukových buněk i v situaci, kdy má tlouštík stále svá „kila navíc“. Pro pacienty trpící cukrovkou druhého typu se nabízí možnosti zvýšit množství adiponektinu v jejich těle a redukovat hladiny nebezpečných molekul, jako je bílkovina RBP4. To jsou ale pro současnou medicínu stále ještě „holubi na střeše“. O tom, co řídí produkci adiponektinu či bílkoviny RBP4, víme zatím příliš málo na to, abychom do jejich tvorby dokázali účinně a bezpečně zasáhnout.
Na místě záleží
Není tuk jako tuk. Záleží na tom, kde je v našem těle uložen. Některé „tukové partie“ jsou vydatnějším zdrojem zdraví škodlivých látek. Za nejproblematičtější je považován tuk uložený v útrobách a obalující vnitřní orgány. Ten doslova chrlí škodlivé molekuly do cév, kterými putují přímo do jater. Právě játra jsou místem, kde se tuky mění na cukr glukózu a naopak. Podkožní tuk, který nenávidí především ženy, protože způsobuje celulitidu, není zdaleka tak škodlivý. Je metabolicky mnohem méně aktivní a produkuje méně škodlivých molekul podílejících se na vzniku cukrovky, kardiovaskulárních chorob nebo rakoviny.
Zhoršuje hubnutí vyhlídky na přežití?
Výsledky sledování více než 3000 Finů po dobu delší než 18 let vzbudily bouři nevole mezi vědci i lékaři. Prokázaly přesný opak toho, co většina podobných studií. Vědci pokládají za prokázané, že hubnutí snižuje u obézních pacientů výskyt cukrovky druhého typu a dalších chorob. Platí tu zásada – kdo zhubne, ten si prodlužuje život. Finská studie prokázala, že shazování kilogramů má na zdraví negativní dopad. Úmrtnost těch, kdo úspěšně zhubli, se dokonce zvýšila. Jak se to dá vysvětlit?
Drastické diety a razantní zhubnutí vede k redukci tukových rezerv v těle. Mizí jak útrobní tuk, který je považován za hodně nebezpečný, tak i podkožní tuk, který nepáchá v těle takové škody. Zároveň ale ztrácejí razantně hubnoucí lidé i další tkáně, např. svalovinu. Konečná zdravotní bilance nemusí nutně odpovídat shozeným kilogramům.
Likvidujte útrobní tuk!
Pokud je redukován především podkožní tuk či svalovina a útrobního tuku tolik neubude, může být výsledný efekt nepříznivý. Útrobní tuk nadále chrlí do těla škodlivé molekuly. Úbytek podkožního tuku nepřináší výrazný posun k lepšímu, protože na tomto místě tuk není příliš škodlivý. Ubude ale prospěšných molekul ze svaloviny a dalších redukovaných tkání.
Vyhlídky na lepší zdravotní stav a delší život si můžeme zvýšit především v případě, že zredukujeme zásoby útrobního tuku. K tomu vedou podle odborníků na léčbu obezity především rozumné diety a zvýšená tělesná aktivita.
„Stále více se prosazuje názor, že bychom se při hodnocení obezity neměli dívat jen na celkovou tělesnou hmotnost, ale také na to, v kterých částech těla mají lidé tuk uložen. A také bychom měli hledat způsoby, jak cíleně redukovat tu tukovou tkáň, která nám přináší největší rizika,“ říká americký odborník na léčbu obezity Philipp Scherer z University of Texas v Dallasu.
