Po desítky, někdy i stovky let svět uznává jediný správný výklad jevu či události, který má být nezpochybnitelný tak, jako že Slunce s jitrem vychází a večer zapadá. A náhle se objeví nejnovější vědecká zjištění – a už je tu záhada, jak to tedy vlastně bylo. Platí ještě to, co se tradičně učilo ve škole a tvrdilo i v odborných publikacích? Není tzv. věčná pravda jen omylem? 
Rozpad starověké Říše římské nezavinili jen barbaři
Historické prameny datují založení města Říma do roku 753 př. n. l. Nikdo si tehdy nepomyslel, že se v 5. stol. n. l. dočká tak tragického konce. Z něj odborníci po staletí viní nájezdy cizokrajných krvelačných „barbarských“ kmenů. Nejnovější vědecké hypotézy však tvrdí, že to není zcela pravda. Hlavním viníkem pádu velkého impéria mají být malí krvelační létající agresoři, spojení s neviditelnou armádou mikrobů.
Dominovala antickému světu
Vymezit dobu existence starověkého Říma můžeme jednak archaickým obdobím před založením města a jednak jeho zánikem, případně přeměnou v pozdější Byzantskou říši. Od Říma se odvozovala vyspělá civilizace, dominující antickému světu. Forma vlády Říma se měnila z království na republiku a nakonec v mocné císařství. Římské území obývali příslušníci různých národů s rozličnými jazyky, náboženstvím a kulturou. Přesto se zde v průběhu existence císařství rozvinula univerzalistická myšlenka jediné a jednotné římské říše – imperium sine fine („říše bez hranic“).
Ve východní části impéria se mísila latinská kultura s helénistickými a orientálními elementy. Naproti tomu západ byl zcela romanizován. Římané navíc neměli vliv pouze na území jimi bezprostředně ovládaná, ale i na okolní země.
Proč přišla katastrofa?
Zánik Římské říše v 5. stol. n. l. znamenal jeden z největších civilizačních otřesů, zpomalení dějinného vývoje.
Pravdou je, že po přelomu letopočtu začal neustálý vojenský nápor „barbarů“ na severní a východní hranici. Zvlášt se činili Germáni, Hunové a Vandalové. Na různé části soustátí si „brousili zuby“ i další nájezdníci – třeba Peršané. Nutnost obrany proti nim a proti nastupujícím Germánům si v roce 395 vyžádalo rozdělení říše na západořímskou a východořímskou část. Západořímští císaři sídlili většinou v Miláně nebo v Ravenně, tedy v blízkosti ohrožených hranic. Na říšské území dále pronikalo stále více germánských národů. Postupně romanizovaní Germáni dostávali půdu, na které se mohli usadit. Jenže stále více z nich toužilo po vedoucích místech vojenského velení a státní správy.
Východořímská říše dlouho přetrvávala kvůli výhodné poloze téměř nedobytného hlavního města. Tato idyla skončila 24. 8. 410, kdy Řím dobyly germánské oddíly Vizigótů, které tři dny pustošily město. Řím, tento symbol světovlády a středisko křesťanství, tak dobyli pohanští barbaři! Není divu, že zpráva o pádu Říma vyvolala v celé Římské říši paniku, strach, nejistotu a obavy.
Nešlo o pomstu zapomenutých bohů
Nacionalisticky orientovaní badatelé tvrdí, že Římané nedokázali udržet „rasovou čistotu“ a podlehli proto germánským kmenům neposkvrněným civilizací. Proti útočícím Germánům Řím paradoxně bránili zase pouze germánští žoldnéři. Jak paradoxní!
Někteří badatelé preferují „rozvrat zevnitř“. Jak? Rozdílnost náboženských názorů se stala roznětkou k tomu, že vybuchl nenapravitelný rozkol mezi dvěma polovinami impéria – byzantským Východem a latinským Západem. Upadala morálka, což se projevovalo nejen korupcí ve vládě či armádě.
Časem téměř zanikly urozené římské rody, které ochraňovaly národní tradice. V roce 212 získali římské občanství všichni svobodní občané říše, což rázem setřelo rozdíl mezi pravým římským občanem a „ne-Římanem“.
Výjimkou nebyly ani místní lokální ozbrojené konflikty. Úpadek prožívalo také náboženství, kdy stará římská božstva časem měla jen oficiální, státní význam. Jinak lidé, často nevzdělaní „barbaři“, uctívali různá božstva. Není pravda, že mělo jít o „trest zapomenutých bohů“. V roce 476 př. n. l. byl sesazen poslední západořímský císař.
Smrt prý přivandrovala z tropů
V moderní době se objevili odvážlivci, kteří vyvraceli názor, že tehdy smrtelný úder Římské říši zasadily germánské a jiné hordy. V roce 1907 britský profesor W. H. S. Jones poprvé vystoupil se šokující teorií, že zkázu Říma zavinila malárie! Argumentoval mj. tím, že Italové z níže položených – a tudíž teplejších – oblastí země přestali vysílat do římských legií mladé vojáky. Tito rekruti tehdy pocházeli hlavně z hornatých oblastí. Navíc v 50. letech 5. stol. n. l. v římské armádě sloužili většinou Germáni, kteří sem přišli.
Podle prof. Jonese od 2. stol. n. l. hrůzně narůstal počet obětí malárie – včetně mladých chlapců. Nejhorší bylo, že smrtka kosila životy lidí zasažených malárií typickou pro tropické kraje. Kde se vzala? Podle názoru prof. Jonese ji na území říše zavlekli z Afriky vojáci kartaginského vojevůdce Hannibala v průběhu Druhé punské války (218–201 př. n.l.). Táhli ze severoafrického města Kartága.
Mnozí experti však tehdy s Jonesovými názory nesouhlasili. Nevěřili, že by malárie mohla mít podobu vyhlazovací epidemie, jako je tomu třeba u moru.
Jenže nejnovější důkazy dávají za pravdu prof. Jonesovi. Ukázalo se, že tenkrát s bojovníky z Afriky do Evropy mohl vtrhnout úplně nový druh malárie – (způsobený mikrobem??)) Plasmodium falciparum. Proti tomuto druhu, kterému se daří v tropickém prostředí, Římané neměli žádnou imunitu. Tak je nemoc zřetelně oslabila, pokud je v útrapách přímo nezahubila.
Mrtvolky novorozeňat promluvily…
Badatelka Satan Tishkoffová z Marylandské univerzity v USA objevila genetický důkaz, že tropická malárie se u Afriky do Evropy dostala někdy před rokem 440 n. l. Vinu za to nesvádí na Hannibala a jeho ozbrojence, ale domnívá se, že tropičtí komáři rodu Anopheles se přes Středozemní moře dostali na palubách obchodních lodí.
Tuto hypotézu nově potvrdili archeologové, když nedávno v Lugnanu (100 km severně od Říma) poblíž jedné vily odkryli hřbitov z dob konce Římské říše. Našly zde mj. ostatky 47 nemluvňat – většinou novorozenců či předčasně narozených dětí. Nešťastníci zemřeli na malárii v průběhu pár dnů. Nejnovější výzkumy naznačují, že tuto tragédii lze datovat do doby kolem roku 450 n. l.
Ukázalo se, že zpočátku maličké nebožtíky pohřbívali jen po jednom, maximálně po dvou. Ovšem v jedné prohlubni nejvyššího patra archeologové odkryli ostatky hned sedmi děcek najednou. Co to podle nich znamená? Epidemie stále gradovala, nebyl čas ani na důstojné rozloučení s mrtvými, pohřby se odbývaly ve stále větším spěchu.
Zkoumání kostiček maličkých obětí potvrdilo, že mikrob Plasmodium falciparum se v Itálii vyskytoval v době úpadku Římské říše. Zmíněná vila byla poblíž bažin u řeky Tibery – v pásmu typickém pro výskyt malárie.
Archeologové na místě nalezli semena zimolezu, podle kterého zjistili, že hrob se kopal v létě. A právě to je jediné období, kdy tropická malárie na své oběti zaútočí. Navíc způsobuje i potraty – a zde se našlo též mnoho nedonošených plodů. V jedné kosti se podařilo najít kyselinu deoxyribonukleovou (DNA) mikrobu Plasmodium falciparum – původu této zhouby. Další důkazy přinášejí rovněž rozbory DNA u nově nalezených nebožtíků – pamětníků oné doby!
Tak vědci s pomocí moderní techniky potvrdili, že prof. Jones měl pravdu!
Pro čilé smrtonosné komáry šířící epidemii určitě nepředstavovalo žádný problém dostat se přímo do Říma. Tak úskočný agresor – komár Anopheles – zavinil ničivou epidemii tropické malárie. Když poté zaútočili „barbaři“, narazili na vysílené Římany neschopné bojovat kvůli této „římské nemoci“.
Více se dozvíte:
Jak to bylo doopravdy, Reader’s Digest Výběr, 2005
http://cs.wikipedia.org/wiki/
Impérium se představuje
V době svého největšího rozmachu, kdy vládl císař Traianus (98–117), měla Římská říše rozlohu pět milionů km2. (Rozloha ČR je 78 000 km2!) Zabírala všechny země kolem Středozemního moře, dále Galii, velkou část Británie a oblasti kolem Černého moře. Řím ovládal většinu zemí tehdy známého světa (orbis terrarum). Jím založená říše posloužila jako nástroj šíření klasické kultury, vědy, umění a obchodu do všech podmaněných krajů. Životní úrovni, jakou měli v době rozkvětu Římané, se bohatší populace Afriky, ba i Evropy, přiblížila až mnoho staletí po zániku římského panství.
Chyběla genetická odolnost
Není pravda, že Římané předtím malárii neznali. Pojmenování si překládali jako „špatný vzduch“. Bohatí obyvatelé se proto v teplých a vlhkých měsících, kdy se rojí komáři, stěhovali z nížin do vil na venkovských kopcích za čistším ovzduším. Chybná hypotéza, že se zhoubná choroba přenáší vzduchem, přetrvala až do 18. století.
Vědci dokázali, že v níže položených oblastech opravdu hrozilo mnohem větší nebezpečí, protože ve zdejších tůňkách a kalužích teplé stojaté vody kladou vajíčka komáři přenášející malárii.
Člověk, který původní mírnější druh malárie přestál, získal dokonce jakousi odolnost. Příklad se stal i sám Gaius Iulius Caesar. Ovšem imunita už nepomáhala, když do země náhle vtrhl druh Plasmodium falciparum. Tak začala tragédie!
Tropická malárie je nejhorší ze všech
Sužuje vás vysoká horečka, potíte se, třesete, máte zimnici bolesti hlavy, svalové potíže, celkovou nevolnost – jste slabý jak moucha, často navíc s úporným a vysilujícím průjmem.
Tak by se na vás projevila malárie, která si v prvopočátku prostřednictvím samičky komára rodu Anopheles (!!) zasedla na 500 milionů lidí. Pro více než milion mužů, žen a hlavně oslabených dětí každoročně znamená ortel smrti! Záludná malárie na sebe navíc bere čtyři rozdílné podoby. Nejstrašnější z nich je tropica (tropická malárie). Číhá hlavně v oblastech kolem rovníku, nejvíce v Africe. Nejtěžší formu vyvolává mikrob Plasmodium falciparum. Jeho vinou se rozmáhají příznaky selhání jater a ledvin, mozkový edém (otok) až kóma. Mezi nemocným a zatím zdravým člověkem nákazu přenáší samička komára rodu Anopheles (!!). Ta nejdříve saje krev na infikovaném jedinci. Bohužel od dob Římské říše dodnes se nepodařilo objevit antimalarickou vakcínu. A situace se dále zhoršuje! Nyní se odhaduje, že každých 30 vteřin štípne infikovaný komár člověka. Než jste dočetli tento příspěvek, zemřelo jen v Africe na tropickou malárii nejméně 30 lidí!
To, co zůstává…
Nelze tvrdit, že zánik Římské říše znamenal vymazání z povrchu zemského, jako když gumou vymažeme text na papíru. Dodnes se dochovaly nádherné památky – jak architektonické, tak literární. Pojítkem s onou dobou je i řeč starověkých Římanů – latina. Po staletí byla jazykem Evropanů a později – až do nástupu baroka – také sdělovacím prostředkem vzdělanců. V římskokatolické církvi dlouho byla jediným jazykem užívaným při bohoslužbách. Soudobé evropské právo a státověda (obzvláště občanské právo) mají kořeny v někdejším římském právu. Ještě dnes četné vědy (např. medicína či biologie) jako univerzální způsob komunikace uplatňují latinské výrazy. Další latinské odborné termíny se s potřebou moderní doby dokonce vytvářejí.
