Někdy se může zdát, že astronauti jsou lidé z úplně jiného světa. Jsou bezvadně vycvičeni, mají nervy ze železa. Ale i oni zůstávají normálními lidmi s obyčejnými potřebami. I oni potřebují jíst, pít, spát nebo si třeba odskočit na místnost, kam údajně i císař chodíval bez doprovodu.

První pilotované lety do kosmu netrvaly více než pár hodin, takže se mohlo na první pohled zdát, že toaleta v kosmické lodi není zapotřebí. Jenže… Už Alan Shepard v roce 1962 zažil těsně před startem horké chvilky. Ty nebyly snad ani tolik dány stresem, jako spíše tím, že se před nástupem do kabiny nestihl vyčurat. Pro Sheparda byl jeho let jistě obrovským zážitkem, ale zcela jistě již méně vzpomíná na to, že jej absolvoval promočený.
Na první pohled malý, ale dost podstatný problém bylo třeba řešit. Nakonec se postupovalo cestou nejmenšího odporu, američtí astronauti byli vybaveni jednorázovými absorpčními plenkami. V sovětských lodích byly připraveny speciální nádoby, které se přiložily ke skafandru a poté měly splnit svůj účel. První žena ve vesmíru Valentina Těreškovová však zřejmě ne zcela správně pochopila princip tohoto zařízení. Po jejím přistání se pak technici divili, jak je kabina modulu zaneřáděná.
Dnes už samozřejmě astronauti „pampersky“ nepoužívají. Vykonávat určité potřeby ve stavu beztíže ovšem není legrace. V raketoplánech jsou toalety, které se přesto od svých pozemských bratří zas tolik vizuálně neliší. Tedy, až na pár výjimek. Pro malou potřebu jsou určeny speciální hadičky. Každý kosmonaut má vlastní trychtýř na moč, který se připojí na hadicový adaptér, ten je samozřejmě odlišný pro muže a pro ženy. A při velké potřebě toaleta pracuje podobně jako vysavač s větrákem.