Kdopak by neznal mluvícího kocourka Mikeše, hovornou lišku Bystroušku či zlatou rybku, i jiné bytosti z pohádek? Vědci však dnes už naznačují, že mnohý zvířecí druh opravdu komunikuje i s jinými živočichy, dokonce se snaží „popovídat“ si s člověkem. Kouzelný proutek má podobu biokomunikace.
Jedná se o vzájemné dorozumívání živočichů přijímáním a vysíláním akustických, optických, pohybových, dotykových, vibračních, pachových elektrických (některé druhy ryb) a jiných signálů. V nepohádkovém světě pro většinu živočichů je biokomunikace – především s jedinci svého druhu – životně důležitá. Nejen při společné ochraně před predátory, ale i při hledání potravy, lákání sexuálního partnera a následné výchově mláďat, habituálních (ustálených) návycích.
Navíc se nově ukazuje, že určitá komunikace se děje také mezi rostlinami, dokonce i mikroorganismy (bakterie) – a to nejen stejného druhu.
Nejvíce se osvědčily opice
Zvukovým projevům zvířat se věnuje etologie – nauka o místech jejich pobytu a životních zvycích. Na mnoha příkladech dokazuje, že některé zvířecí druhy člověka – „pána tvorstva“ –při dorozumívání předčí. Samozřejmě s výjimkou smysluplné řeči, která je svébytným pokladem lidstva.
Věčné opakované tvrzení, že jazyk není u jiných živých tvorů možný, nahlodali už v 70. letech 20. století američtí psychologové Beatrix a Allen Gardnerovi. Jak? Snažili se naučit lidské řeči šimpanze. Už před nimi se jiní odborníci pokoušeli opice učit podobnými metodami, jakými se učí řeč děti – pomocí každodenního působení. Výsledek však zklamal – šimpanzi ovládli pouhá čtyři slova.
Gardnerovi upozornili, že výzkumníci chybovali, když po šimpanzích požadovali, aby používali artikulované akustické projevy, tedy jako by mluvili lidským hlasem. Zapomínali na to, že většina primátů neovládá tak jako lidé jazyk, rty, měkké patro a hlasivky.
Pomohla znaková řeč
Proto se Gardnerovi nevěnovali zvukovému vyjadřování, ale šimpanze učili americkou znakovou řeč ASL – (American Sign Language), kterou užívají neslyšící lidé. Slouží jim navíc pohyby a symboly tvořené rukama.
Mladá šimpanzice Washoe, které předtím absolvovala experimenty pro kosmický výzkum, ovládla dokonale nejméně 150 znaků! Tvořila jednoduché věty, ve kterých užívala i gramatiku. Spojovala nové myšlenky, takže nešlo jen o primitivismus. Než na podzim 2007 ve věku 42 let zemřela, naučila to i další šimpanze. Ti zvládli jazyk na úrovni tříletého dítěte!
Zdá se, že nová zajímavá překvapení přinesou pokusy ve specializovaném Institutu šimpanzí a lidské komunikace, který působí na Centrální washingtonské univerzitě.
Vedou ptáci a savci
Také uvedené skutečnosti dokazují, že živočišná říše není nějakým primitivním systémem. Nejsložitější komunikační formy existují u ptáků a savců, kteří mají mezi živočichy nejdokonalejší nervový systém. Navíc žijí ve skupinách, kde je mezi jednotlivými členy nutná neustálá výměna informací.
Dokonalé zvukové projevy v ptačí říši však ovládají pouze pěvci. K tomuto řádu náleží 5100 druhů – tedy více než všech ostatních ptáků dohromady. Jistě znáte hezky prozpěvující slavíky, stehlíky, pěnkavy, sýkory, kosy, špačky. Avšak víte, že se mezi tyto pěvce řadí také krkavcovití ptáci – straka, sojka, kavka, nakonec i krkavec? Mají vysokou inteligenci, ba i smysl pro humor. To dokazují, když se každý navečer na určeném místě houfně shromaždují a hlasitě si sdělují, co za celý den prožili, nejen zda neobjevili zásoby potravy.
Vedle komunikace pouze mezi příslušníky stejného druhu někdy (hlavně při výstraze) existuje i mezidruhová komunikace. Využívá ji např. sojka, která v lese varuje zvířata, jakmile se objeví člověk. Typy biokomunikace podle povahy předávaných signálů většina odborníků dělí do čtyř základních skupin.
1. Zvukové signály známe nejlépe
Charakteristika: Zvukové (akustické) projevy zvířat, dorozumívání se a projevování se pomocí zvuku patří mezi nejlépe prozkoumané. Zpěv, křik (i v pásmu ultrazvuku či infrazvuku) označují pocity a nálady zvířat (strach, ohrožení, přípravu na útok či naopak útěk apod.), bývají součástí pohlavních rituálů, návyků. Tato kategorie komunikace mezi zvířaty tvoří velkou a pro některé druhy (zejména žijící v noci či kvůli malým rozměrům se ztrácející v bujné vegetaci) nejdůležitější skupinu komunikačních technik.
Zvuky zvířata vydávají na rozmanitých frekvencích, často pro člověka bez pomoci přístrojů nezachytitelných (ultrazvuky). Např. velrybí písně, slyšitelné skoro přes celý Tichý oceán, přehluší řev tryskového motoru, ale tón mají tak hluboký, že lidé ho sotva zaznamenají. Sloni se navzájem dorozumívají daleko slyšitelným „odkašláváním“, ovšem v podobě nízkofrekvenčního infrazvuku, který lidský sluch nedokáže zachytit.
Výhody: Nevadí jim menší překážky, jsou účinné i v noci, v husté vegetaci apod. Směrově je lze dobře určit; podle projevu se dá rozeznat identita a motivace vysílajícího jedince. Mezi přeborníky patří i opice vřešťani v Jižní Americe, kteří „dovřeští“ až na vzdálenost 16 km.
Nevýhody: Šíří se vcelku pomaleji, mají omezený dosah, může je rušit prostředí (hluk, silný vítr). Pokud jde o signály s vyšší frekvencí, neproniknou hustou vegetací.
21. STOLETÍ upřesňuje:
Tento druh komunikace zabezpečuje základní funkce organismu, např. vzájemnou identifikaci jednotlivců a připravenost k pohlavnímu spojení. Tehdy zvíře do určitého zvuku „překóduje“ svoji aktuální připravenost k páření, jedinec opačného pohlaví uvedenou informaci zachytí a „dekóduje“. Přijetí informace se promítne do nervového a hormonálního stavu, takže nakonec dojde k vnitřní připravenosti, ke spojení obou komunikujících jedinců. Určité živočišné druhy (zejména ptáci či některé druhy opic) akusticky označují svá teritoria. Schopnost rozlišovat a pak dekódovat zvukové signály vlastního druhu je vrozená. Zvukovými projevy zvířat se zabývá bioakustika a etologie.
2. Chemické (pachové) signály
Charakteristika: Jsou vůbec nejrozšířenější. Vznikají ve speciálních žlázách, přičemž jako orgány příjmu slouží zvláštní chemoreceptory (nižší organismy přijímají signály celým tělem). Nejznámější typ chemických signálů představují feromony. Vylučování chemikálií slouží ke značení území či cesty, je však často důležité i při hledání partnera.
Výhody: Komunikace pomocí chemických signálů se šíří všemi směry bez ohledu na překážky.
Nevýhody: To, co je výhodou, může se v nepříznivých podmínkách stát nevýhodou.
21. STOLETÍ upozorňuje:
Chemické signály nejsou jen specialitou zvířat, ale běžně je používají i lidé, ovšem za vydatné pomoci vědy a voňavkářského průmyslu.
3. Zrakové (optické) signály
Charakteristika: Tento typ komunikace (např. stav a vzor srsti, barvoměna, mimika) je patrně nejvariabilnější; typickým příkladem proměnlivosti může být různost ve vnímání barev jednotlivými druhy. Očividným důkazem se stala změna vzhledu těla, resp. pohyb části těla. Často slouží při hledání sexuálního partnera, kdy se mnohý sameček (nejen sépie) různě zbarvuje či nakrucuje. Nejznámějším příkladem může být chování páva nebo tetřeva hlušce.
Výhody: Osvědčují se často pro zástupce určitého druhu. Včely zrakové signály tradičně využívají při informování ostatních o zdroji potravy: Podle vzdálenosti potravy od úlu vykonávají buď kruhový tanec (vzdálenost potravy do 50 metrů od úlu) anebo vrtivý tanec (vzdálenost od úlu nad 50 metrů). Jako tzv. vrtivý tanec se označují pohyby včely, při kterých se pohybuje po dráze připomínající osmičku, v jejímž středu vrtivě pohybuje zadečkem. Včely pohyb opakují nepřímo úměrně vzdálenosti jídla od úlu.
Nevýhody: Tato forma není vhodná pro živočichy, kteří špatně vidí.
21. STOLETÍ dodává:
V říši hmyzu, kde např. cikád zatím známe 3000 druhů, má každý druh jinou frekvenci světelného (i hlasového) projevu.
4. Dotykové signály
Charakteristika: Jde o přímý fyzický kontakt dvou jedinců (především
hmyzu a obratlovců). Například pilní mravenci si dotykem tykadel předávají sdělení. Výjimkou není ani neagresivní kousání, olizování a vzájemné čištění ptáků a savců.
Výhody: Zlepšuje se soudržnost členů skupiny, uvolňuje možné napětí, vyjadřuje respektování podřazeného postavení, tlumí negativní emocionální stavy aj.
Nevýhody: Někdy se může objevit žárlivost, pokud se některý jedinec domnívá, že se mu věnuje menší pozornost než jiným. Nové výzkumy dokazují, že velkými žárlivci jsou psi.
21. STOLETÍ zdůrazňuje:
Dotyková komunikace (obdobně jako u lidí) má značný význam ve vztahu mezi matkou a mládětem.
V sázce je minimum genů
Tvrdou ránu všem odborníkům i laikům, kteří „nadřazenou“ pozici lidí nad ostatními živočichy – a tedy i výjimečnou schopnost mluvit – zdůvodňovali tím, že člověk má mnohem větší počet genů než ostatní živočichové, zasadil mezinárodní Human-Genome-Project (HGP). Renomovaní badatelé celého světa představili svoje závěry počátkem tohoto století na webových stránkách prestižního vědeckého časopisu Nature (Příroda). V magazínu Science (Věda), který vychází v USA, obdobně publikovali své výsledky členové týmu americké biotechnologické společnosti Celera Genomics.
Podle výzkumů člověk nemá 100 000–140 000 genů, jak se tradičně předpokládalo, ale může se „pochlubit“ odhadem jen 26 000–39 000 geny. To je o trochu více, než má třeba drobný červ (18 000 genů). Kukuřice vlastní dokonce kolem 50 000 genů!
Záleží ovšem na kvalitě! Každý člověk má 99,99 % svých dědičných znaků shodných s ostatními lidmi. Ještě více šokující bylo zjištění, že 98,4 % genů lidoopů je identických s geny lidskými! Takový výsledek přitom vznikl porovnáním genů lidoopa s geny univerzitního profesora v USA!
Jak je to možné?
Genetik dr. Ed McConkey to vysvětlil: „V této nepatrné odchylce ve výši 1,6 procenta se skrývá tajemství toho, co dělá člověka člověkem – od vzpřímené chůze až po tvorbu poezie.“
Nedávno se s pomocí moderní počítačové tomografie mozku goril prokázalo, že také zvířata mají v mozku oblast, odpovídající za vědomé vjemy, reprodukování pocitů a zpracování zkušeností. Co z toho plyne? Mnozí vědci tvrdí, že pokud bychom opice dostatečně trénovali, získala by zvířata úžasné myšlenkové a řečové schopnosti. Běžně by pak s lidmi verbálně komunikovala!
Dokážete si představit, že nás nejen ve výběhu zoo, ale třeba na ulici při vycházce osloví velice krásnou češtinou opice? Možná by tak navíc předčila i slavného Ladovic kocoura Mikeše!
Více se dozvíte:
S. Coren: Inteligence psů, Práh, 2007
P. de Wailly: Hovory se zvířaty, Práh, 2005
E. Meckelburg: Tajemný život zvířat, Dialog 2004
P. Skalka: Zvířata kolem nás, Olympia 2003
1000 divů přírody; Reader’s Digest Výběr, 2002
Víme, čím se vlastně lišíme?
Víte, že jste kdysi byli rybou, obojživelníkem a plazem? Rostoucí lidské embryo v matčině děloze totiž před porodem projde při kompletním evolučním vývoji všemi těmito stadii. Naše buňky se nijak neliší od buněk zvířecích.
Na základě mnoha genetických a fyzických shod mezi lidmi a ostatními živočichy se dnes kognitivní etologové vážně ptají, zda pocity a myšlenky mají vskutku jen lidé. Vyslovují hypotézy, že vědomí zvířat je uzpůsobeno jinak než lidské. To se týká zejména druhů žijících ve volné přírodě. Mají jiné potřeby než zvířata domácí jako např. pes a kočka.
Všichni víme, že s těmito domácími mazlíčky se různě „domluvíme“ – naším hlasem, jejich štěkotem či mňoukáním, pohyby těla, gesty, zvuky. Odborníci dosud zjistili, že pejsci mají k vyjádření emocí 47 zvukových signálů, 48 projevů řeči těla a 60 dalších projevů.
Kočičí „mňau, mňau“ může znít v 63 různých odstínech! Navíc kočka ke zvukům přidává i odpovídající mimiku, pohyb těla. Už malé kotě užívá devět ze16 hlavních typů „kočičích“ zvuků.
Různé zvukové projevy – od příjemných pocitů přes obavy až po zlost – vydávají kráva, kůň, ale i prase. Ostatně čuník se jako sociální zvíře ve vědeckých výzkumech přirozené inteligence zařadil do popředí žebříčku, těsně za psem!
Rozuměl nejen husám
Zakladatelem moderní etologie se stal rakouský zoolog Konrad Lorenz (1903–1989). Ten po mnoho let doma mj. sledoval instinktivní chování havrana Roa, kavky Čok a husy velké, kterou pojmenoval Martina. Vypracoval mj. dokonalý husí slovník. Podle něj houserovo Gig gog! znamená (mezinárodně) Pozor liška (nebo pes)!, zatímco spokojené husy se zdraví Gig gag gag! Obavy ze samoty oznamují „Pfíp, pfíp“, radost pak „Vívívíví“.
Rozesmutníte jogurt, když mu jíte příbuzného?
Mnoho příznivců, ale i odpůrců má americký badatel Clev Backster. Jde o jednoho z největších odborníků CIA na výzkum a vývoj polygrafů – detektorů lži. Přístroj spolehlivě odhalí změny různých fyziologických funkcí – tlaku, tepu apod. Jednou v noci si chtěl Backster uvařit čaj a zcela náhodně připojil elektrody detektoru na list své draceny – velké vodomilné rostliny s masitými listy. Když ji poté chtěl zalít, ručička ukazatele detektoru lži se náhle rozhýbala. Rostlina se zálivkou očekávala příjemné pocity. Pak dostal nápad, že naopak rostlině spálí list zapalovačem. V té chvíli detektor znovu zareagoval, ovšem negativně – výzkumník poznal křivky, jaké vykazují lidé ve chvílích nejvyššího rozrušení. Opakovaně prokázal, že na lidské emoce reagují rostliny, ba i jejich jednotlivé listy. Zkušení pěstitelé si tak povídají třeba s pokojovými květinami.
Nově však Backster přišel s tvrzení, že podobně reagují vajíčka a dokonce i samotné lidské buňky, pokud je oddělíme od organismu. Mj. tvrdí, že jeden vzorek jogurtu „soucitně“ reaguje, když před ním experimentátor jiný jogurt s chutí konzumuje. Jindy rostlina projevovala negativní reakce, když sledovala, že se v mikrovlnce ohřívá maso. Také poznala ihned po vstupu do místnosti osobu, která květiny nemiluje, což dokázala charakterem křivky na polygrafu.
Světlušky si domlouvají rande blikáním
Zvláštní typ komunikace pomocí zrakových signálů mistrně ovládají svatojánské mušky alias světlušky: Prostřednictvím speciálního orgánu na zadečku vydávají světelné záblesky tzv. studeného světla. Entomologové zatím objevili přes 130 druhů světlušek o délce 0,5–3 cm. Každá samička na zemi blikne asi devadesátkrát za minutu, přičemž jednotlivé druhy mají vlastní světelné „kódy“. Rovněž letící sameček za letu posílá ze zadečku do širokého okolí svoji speciální světelnou vizitku. Pokud se samičce zalíbí, zabliká kladnou odpověď, že je volná – sameček téhož druhu u ní dychtivě přistane.
Ryby nejsou bezpochyby němé
Zajímavou problematikou se zabývá vcelku nový vědní obor – hydrobioakustika. Ukazuje, že není pravda, co se traduje, totiž že ryby (sladkovodní i mořské) jsou tzv. němé, nemají žádné hlasové projevy. Využívají hojně účelové (běžným lidským sluchem nepostižitelné) pískání, kvákání, kvičení, hvízdání, ba i chrochtání.
Co vám dnes říká pes…
Profesor psychologie na univerzitě v Britské Kolumbii Stanley Coren, Ph.D., poukazuje na to, že pes žije s člověkem už přes 140 století. Není divu, že bez potíží pochopí smysl více než 40 slov či vět pánových povelů.
Podle odborníků psi s člověkem komunikují o třech základních tématech:
*o emocionálním stavu
*o sociálních reakcích (projevy společenského postavení a zájmy o území, kde působí)
*o svých požadavcích a přáních
Počet opakování je přímo úměrný vzrušení a naléhavosti.
Výstrahu a zlost znamenají hlubší tóny a šumy. Naopak tóny vysoké jsou příznakem obav, strachu.
