Na první pohled by ta rovnice měla být zřejmá: jedno lidstvo rovná se jedna planeta. Jenže už nějakou dobu se většina lidí chová podle hesla „Po nás potopa“. Zpráva organizace World Wide Fund (Světový fond divočiny)) nazvaná Living Planet Report, která vychází každý sudý rok, nastavuje civilizaci velmi nepříjemné zrcadlo.
Zatímco celý svět hovoří o ekonomické krizi, kdesi nenápadně a potichu číhá krize ještě horší, a to ekologická. Civilizace si totiž žije výrazně nad poměry, spotřebovává totiž mnohem více zdrojů, než kolik jich je naše mateřská planeta schopna obnovit.
Kde vzít druhou Zemi?
Na tomto stavu se z velké části podílí především západní svět a také některé arabské země. Největším hříšníkem v tomto ohledu jsou Spojené arabské emiráty. To asi ani nepřekvapí, když si uvědomíme, kolik megalomanských projektů v této nevelké zemi vzniká. Mrakodrap, který se otáčí, jiný mrakodrap, jehož výška má dosáhnout půldruhého kilometru, umělé sjezdovky, umělé ostrovy… Macešsky se k planetárním zdrojům chovají i Američané a Kuvajťané. Lidé, žijící v těchto státech, vyžadují každý ke svému životu deset hektarů půdy. Ale rozloha (?) jejich země je jim schopna poskytnout hektary pouze dva.
Mezi Evropany si nad poměry žijí skandinávské země, které jsou přitom často dávány za vzor, co se týče jejich vztahu k životnímu prostředí. Zde hrají prim Dánsko a Norsko. Naopak nejméně zatěžují planetu chudé státy, jakými jsou africké Malawi, dále Afghánistán, Haiti, Kongo a Bangladéš.
Západní civilizace v posledních 35 letech spotřebovala celou třetinu veškerých přírodních zdrojů. „Pokud budou naše nároky na Zemi úměrně růst, budeme v roce 2035 potřebovat dvě planety, abychom uspokojili svůj životní styl,“ varuje rakouská manažerka WWF Hildegarde Aichbergerová. Kolonizace jiných planet jsou však zatím v nedohlednu.
Největší problém – čistá voda
Člověk vydrží bez vody pět dní. Ve chvíli, kdy v organismu poklesne objem vody pod určitou hranici, potřebnou pro správné fungování všech orgánů, je v mozku vyhlášen poplach a je aktivováno centrum žízně. Voda v lidském organismu má několik funkcí, které by jiné médium nezvládlo. Zajišťuje přísun a odsun látek – kyslíku, oxidu uhličitého, laktátu, hormonů… Koneckonců, voda tvoří z více než dvou třetin i samotný lidský organismus.
A právě vodní zdroje podle zprávy Living Planet Report kvapem ubývají. Zpráva je v tomto ohledu neúprosná: „V současnosti se s nedostatkem vody potýká asi padesát zemí a počet lidí, kterým se nedostává potřebné množství – ať už sezonně, nebo celoročně – následkem změn globálního klimatu stále roste.“
Kvůli vodě denně vymře jedna Mladá Boleslav
Když je vody nedostatek, řada lidí se napije třeba z louže. Podle odhadů OSN denně zemře po celém světě až 40 000 lidí jen kvůli tomu, že se do jejich organismu dostala voda s choroboplodnými zárodky. V praxi to znamená, že kvůli nedostatku kvalitní vody každým dnem „vymře město“ o velikosti Mladé Boleslavi.
Nebezpečí, které z daného stavu vyplývá, jsou si konečně vědomy i mezinárodní organizace. Program OSN pro rozvoj bombarduje vlády světa nejrůznějšími doporučeními, zatím se však tyto rady jen těžko uplatňují v praxi. Vždyť každý rok okolo 1,8 milionu dětí umírá na průjmová onemocnění, kterým by dokázal zabránit pouhý přístup k čisté vodě. V nejchudších zemích světa navíc trpí téměř polovina obyvatel nemocemi způsobenými nekvalitní vodou.
Tričko za 2900 litrů
S kvalitní vodou se ovšem nakládá všelijak, jenom ne hospodárně. Zpráva WWF to dokládá i konkrétními příklady. Na to, aby vzniklo jedno bavlněné tričko, je potřeba 2900 litrů vody. Na jeden kilogram hovězího masa pak dokonce 15 500 litrů vody. Největším „žroutem“ vody je v současnosti právě zemědělství. To ročně využívá 70 % pitné vody, v Africe dokonce 90 %. Do průmyslu se nalije ročně 23 % vody a 7 % spotřebují domácnosti. Zároveň průmysl a zemědělství značné množství vodních zdrojů znehodnocují tím, že do nich vypouštějí znečisťující a toxické látky.
Ohromné rozdíly jsou ve spotřebě vody v různých částech světa. Například průměrný Američan jí ročně spotřebuje 2 483 000 litrů. Američanům mohou směle konkurovat Malajci, ale i Řekové, Italové nebo Španělé, tedy národy žijící v jihoevropském regionu. Právě zde, kde panuje suché klima, velká část vody je využívána v zemědělství. V Somálsku, Botswaně, Afghánistánu nebo Somálsku musí lidé vystačit za rok s 500 000 litry vody. Průměrně každý člověk za rok spotřebuje 1,24 milionu litrů této tekutiny. Český průměr se pak pohybuje pod 1,6 milionu litrů za rok.
Mezi lokality akutně ohrožené nedostatkem vody patří některé oblasti v Africe, v Číně, dále pak Indie, okolí Aralského jezera, Blízký a Střední východ. Do této kategorie se pomalu, ale jistě zařazuje i jižní Evropa.
Potraviny jsou, ale nedostupné
Nejen vodou je člověk živ, energii získává i ze vzduchu nebo z potravin. Zatímco stav ovzduší se v některých lokalitách zlepšuje, potravinová krize ve třetím světě neustává. V současnosti více než 900 milionů lidí na své kůži drsně poznává, co to znamená hlad. Rok 2009 přinese prolomení bariéry jedné miliardy.
Nejde přitom o to, že by byl potravin nedostatek. Zde hlavní problém nevězí. Průšvih je v tom, že jejich cena neustále roste a stávají se tak pro řadu lidí, kteří třeba musí vystačit s méně než jedním dolarem denně, nedostupnými. Zde nepříliš pozitivně funguje ona známá neviditelná ruka trhu. Poptávka po potravinách se v západním světě zvyšuje, kvůli tomu rostou i ceny a tento nárůst se postupem času projevuje i mimo západní svět. Ovšem pozor, studie varuje, že chudoba se netýká jen Afriky nebo Asie, celkem úspěšně proniká i do Severní Ameriky a do Evropy.
Naděje ještě žije
Zpráva o stavu planety není potěšující. Leckdo v našich krajích se utěšuje tím, že problémy mají někde v Africe a jeho se to netýká. Takový postoj je v naší společnosti bohužel hojně rozšířen. Nejen že takový přístup má k morálnímu a etickému postoji daleko, ale je třeba si uvědomit, že podobné problémy se mohou šířit dominovým efektem po celém světě.
Obyvatelé České republiky si nyní rozhodně nežijí zle a je nutné přiznat, že kvalita jejich života je na úkor jiných lidí. Čtrnácté místo v žebříčku ekologických dlužníků není úspěchem, zvláště když většina zemí středoevropského regionu je daleko za námi. Dluhy se však musejí splácet a je otázkou času, kdy budou k placení vyzváni i Češi.
Čím je toto nelichotivé umístění způsobeno? Především nadměrnou spotřebou a emisemi uhlíku, což je dokladem toho, že česká ekonomika je energeticky náročná. Ekologická stopa České republiky převyšuje biokapacitu naší země o více než 50 procent. Nemělo by nás uklidňovat, že třeba Švýcaři biokapacitu své země překračují dokonce o 150 procent.
Není však ještě vše ztraceno. „Dobrou zprávou je to, že ještě je čas tyto nebezpečné trendy odvrátit. Ještě není pozdě na prevenci ani na potřebné zásahy,“ uzavírá generální ředitel WWF James P. Leape. K tomu by se ovšem některé části světa včetně České republiky musely uskromnit. Najdou k tomu dostatek vůle?
Které země si žijí nejvíce nad poměry ve spotřebě přírodního bohatství?
1.Spojené arabské emiráty
2.USA
3.Kuvajt
4.Dánsko
5.Austrálie
6.Nový Zéland
7.Kanada
8.Norsko
9.Estonsko
10.Finsko
14. Česká republika
45. Slovensko
Dočkáme se válek o vodu?
Válka o vodní zdroje není v lidské historii neznámým pojmem. Už v roce 2525 před naším letopočtem se do takového konfliktu dostaly dva sumerské městské státy Umma a Lagash mezi řekami Eufrat a Tigris. Panovník Lagashe jménem Eannatum chtěl ovládnout nejen ummské úrodné oblasti, ale především tamní vodní zdroje, což se mu také podařilo.
Ačkoliv se od té doby v lidských dějinách neuskutečnila další regulérní válka, jímž předmětem sporu by byla pouze voda, několik ojedinělých vojenských akcí přece jen proběhlo. Zejména ve výbušné oblasti Blízkého východu. Například v 60. letech minulého století zaútočil Izrael na syrské zařízení, které mělo odvádět vodu z řeky Jordán.
Rizikovou oblastí je i Egypt, který je, co se týče vody, zcela závislý na řece Nilu. Pro Egypťany je představa, že by třeba Súdán začal na Nilu stavět přehradu, noční můrou. Už v roce 1956 byla proto v Káhiře podepsaná smlouva, že 60 % vody, která ročně proteče Nilem, patří Egyptu. Průšvih je v tom, že egyptská populace se rozrostla, takže dnes už ne každý má přístup k čisté vodě.
Mark Twain kdysi tvrdil: „Whisky je určena k tomu, aby se pila, a voda k tomu, aby se o ni bojovalo“. Twain byl mistrem ironie, ale zdá se, že v tomto svém tvrzení nemusel být daleko od pravdy. Například při konfliktech mezi Izraelem a libanonským radikálním šíitským hnutí Hizballáh se jedním ze strategických cílů izraelského letectva staly právě zavlažovací kanály. Organizace Tamilských tygrů, která bojuje za nezávislost na srílanské vládě, zas s oblibou používá jako způsob boje vypouštění vodních nádrží.
