Vědci mají většinou za to, že za vyhynutím organismů stojí změny podnebí, které je přinutily přejít na nevyhovující typ potravy. Podle nedávné studie amerických paleontologů to však vypadá, že zvířata jsou mnohem přizpůsobivější, než předpokládá většina současných modelů.
Když se ekologové snaží zjistit, jak budou zvířata reagovat na proměny jídelníčku, jsou jejich možnosti v mnohém omezené. Jediné, na co se zmohou, je zkoušet, co jim chutná a co ne. Tato metoda je sice účinná, nedá se z ní však zjistit, jak by reagovaly celé populace v přirozeném prostředí. A právě zde mohou napomoci paleontologové, do jejichž kompetence spadá „pohled do zpětného zrcátka“.
Kam se poděli čtvrtohorní obři?
Čtvrtohory neboli kvartér jsou někdy nazývány „věkem člověka“ (antropozoikum). V tomto geologickém období, které trvá dodnes, se člověk skutečně stal po celé planetě zcela dominantním druhem (resp. jeho dva druhy – Homo sapiens a Homo neanderthalensis, tedy neandertálec). Jejich současníky byla i řada obrovských savců, takzvaná čtvrtohorní megafauna. Velká část těchto obrů (např. mamuti, srstnatí nosorožci, jeskynní lvi, šavlozubí „tygři“) však nenávratně vymizela a vědci dodnes přesně nevědí proč. Během let bylo zformulováno obrovské množství hypotéz. Některé z nich přímo počítají s činností člověka. Podle této skupiny hypotéz naši předkové zvířata vybili buď přímo, nebo vyhubili predátory, kteří drželi populace býložravců na uzdě a došlo k ekologickému kolapsu (predace druhého řádu). Další hypotézy počítají s rozšířením nemocí či parazitů. Konečně poslední okruh hypotéz přičítá vymizení megafauny na vrub prudkému střídání klimatu, a tedy i proměnám jídelníčku.
Uhlík a dávné rostliny
Právě o takový pohled se pokusil tým vědců z americké University of Florida pod vedením dr. Larisy DeSantis, který se rozhodl porovnat, čím přesně se zvířata v minulosti živila a jak se jejich jídelníček proměňoval. Jak se ale k takovým informacím dostanou vědci, kteří jsou odkázáni pouze na práci s fosilizovanými kostmi? Američané se tento handicap pokusili překonat tím, že vyvinuli komplikovanou, ale velmi přesnou a účinnou metodu. Ta vychází z předpokladu, že teplomilné rostliny přeměňují vzdušný oxid uhličitý jiným způsobem než rostliny chladnomilné. Tento rozdíl se pak projeví odlišným podílem různých izotopů uhlíku. Jelikož v průběhu posledních 2 milionů let prošla zeměkoule několika cykly střídání ledových a meziledových dob, musela se zákonitě měnit i flóra. Různé způsoby ukládání uhlíku typické pro různé rostliny (tzv. C3, C4 a CAM typy) se pak nutně projeví i na kostrách býložravých organismů.
Mamuti nebyli vybíraví
V následujícím kroku už tedy bylo třeba „pouze“ správně vybrat reprezentativní vzorek zvířat, nalézt na jejich zubní sklovině stopy po různých typech rostlinné potravy a tyto vzorky spolu srovnat. Paleontologové se rozhodli pro porovnávání fosilií býložravců, kteří žili na Floridě v době ledové a teplé době meziledové. Aby byly výsledky skutečně přesvědčivé, muselo se jednat o přesně identické druhy zvířat. Zkoumáni byli např. vidlorohové, pekariové, tapíři, koně či vymřelí chobotnatci mamuti a gomptotheria. Podle DeSantisové přešla zvířata na výrazně odlišný typ rostlinné potravy poměrně snadno. „Naše studie ukazuje, jak důležité je užívat fosilní záznam k tomu, abychom získali informace o reakcích savců a dalších zvířat na klimatické změny v minulosti. Tyto znalosti by nám mohly napomoci také k tomu, abychom dokázali lépe předpovědět jejich reakce v budoucnosti,“ popisuje význam studie svého týmu sama hlavní autorka. Zdá se, že objev amerického týmu „teorii proměny jídelníčku“ vážně nahlodal.
Trpaslíci s chobotem
Savčí řád chobotnatců (Proboscidea) dnes patří k druhově nejchudším řádům. Do dnešní doby se však podařilo přežít pouze třem druhům: dvěma africkým druhům – slonu africkému (Loxodonta africana) a slonu pralesnímu (Loxodonta cyclotis), a jednomu druhu indickému (Elephas maximus). V průběhu třetihor a velké části čtvrtohor byli však chobotnatci velmi rozšířenou a druhově velmi početnou skupinou. Ačkoliv si dnes představujeme, že mezi chobotnatce patřily jen obrovské formy, spíše opak je pravdou. V nedávné době byly v Maroku objeveny pozůstatky drobného, asi 5 kg vážícího savce rodu Eritherium, který je se svým stářím 60 milionů let nejstarším známým předkem všech chobotnatců. Během raných čtvrtohor, pleistocénu žila řada druhů trpasličích slonů a mamutů, mnoho z nich např. i na středomořských ostrovech (Kypr, Malta, Sicílie, Sardinie, Kréta). Na indonéském ostrově Flores žila populace trpasličích slonů ještě před 12 000 lety.