U břehů řecké Laconie na Peloponésu začal na sklonku loňského roku rozsáhlý průzkum zbytků starodávného města, které mořská hladina přikryla před více než 3000 lety. Takřka bezprostředně po svém objevení bylo povýšeno na dalšího kandidáta na bájnou Atlantidu. Vítejte v Pavlopetri.
Lidský zvyk stavět svá sídla na mořském pobřeží se pro dnešní archeology ukázal být pravým požehnáním. V jejich ruinách, které se pod mořskou hladinu dostaly díky odtátí ledovců, zemětřesením či vlnám tsunami, se často zachová to, co by na suché zemi jinak podlehlo nelítostnému zubu času či nenechavým rukám nejrůznějších ziskuchtivců. Další ze svých tajemství nedávno začalo vydávat i město Pavlopetri. Před několika měsíci zde byl totiž zahájen rozsáhlý projekt, na němž spolupracují britští, američtí a řečtí vědci. I když má být dokončen až v roce 2013, přinesl už několik fascinujících výsledků. Mimo jiné se ukázalo, že Pavlopetri bylo osídleno o celých 1200 let dříve, než se vědci původně domnívali.
Nejstarší potopená města na světě
Takzvaná marinní neboli mořská archeologie je oborem, který zažívá největší rozkvět od druhé poloviny 20. století. Za jejím boomem nestálo přirozeně nic jiného než rozkvět technologií, které archeologům sestup do mořských hlubin umožnily. Zájem budí nejen nejrůznější vraky, ale také celá potopená sídla. V průběhu lidských dějin totiž zmizelo pod mořskou hladinou nejedno přímořské město či vesnice. Za jednu z nejstarších je považována neolitická vesnička Atlit Yam nedaleko Haify v dnešním severním Izraeli, která se dnes nachází v hloubce asi 8–12 metrů pod mořskou hladinou. Vědci se domnívají, že k jejímu zatopení došlo nejspíše kolem roku 6460 př. n. l. díky vlně tsunami, kterou vyvolal výbuch sicilské sopky Etny. Další z kandidátů na nejstarší zatopené město leží u západního pobřeží Indie v zálivu Khambhat ve státě Gudžarát v blízkosti města Dwarka, poutního místa hinduismu zasvěceného bohu Kršnovi. Archeologové se zatím neshodli na přesném datování nálezů. Ty nejoptimističtější odhady hovoří dokonce o stáří okolo 9500 let. Takové stáří je však velmi podezřelé – město by muselo být takřka o 5000 let starší než nejstarší známé stopy po civilizacích v údolí řeky Indus.
21. STOLETÍ dodává:
Aby záhad nebylo dost
Zahanbit se však nedají ani jiná místa na světě. Nejvíce záhad se v posledních vynořilo okolo objevu zvláštních, pyramidy připomínajících kamenných struktur v blízkosti japonského ostrůvku Yonaguni-Jima. Zatímco většina archeologů je považuje za náhodné výtvory přírody, milovníci „záhad“ v nich rádi vidí stopy po tajemné dávné civilizaci. Údajné stopy po dávné civilizaci byly nalezeny také v Yucatánském průlivu mezi pobřežím Mexika a Kuby.
Pan Fleming se potápí
Město Pavlopetri leželo skryté lidským zrakům pod mořskou hladinou po dlouhá tisíciletí nedaleko nejjižnějšího cípu řecké pevniny, mezi Laconií na poloostrově Peloponésos a ostůvkem Kythéra. Pro moderní vědu nebylo objeveno prostou náhodou. V roce 1967 se zde nepotápěl nikdo menší než proslulý specialista na marinní archeologii, dr. Nicolas Flemming z Oceánografického institutu univerzity v britském Southamptonu. Ke svému překvapení objevil v hloubce mezi 4–8 m pod mořskou hladinou nebývale zachovaný komplex staveb. K detailnímu průzkumu však musel nejprve získat souhlas řecké vlády. Průzkum začal tedy o rok později v roce 1968, kdy se na místo vrátil s řadou skutečně povolaných pomocníků, odborníků z univerzity v britském Cambridge. Před 40 lety bylo však technologické vybavení z dnešního hlediska takřka na úrovni doby kamenné. Pomocí běžného potápěčského vybavení a těch nejjednodušších měřících nástrojů se týmu přesto podařilo nalézt prehistorické město, sestávající z 15 domů, několika ulic, dvou komorových hrobů a asi 37 hrobů skříňkových. Po těchto objevech byly však výzkumy tajemného Pavlopetri na dlouhou dobu uloženy k ledu.
21. STOLETÍ vysvětluje:
Pro tzv. mykénské období řecké kultury (viz rámeček) byla typická rozvinutá kultura pohřbívání, která vyrůstala jak z dřívějších pohřbívacích tradic (pohřebních rituálů?), tak ze silného kultu mrtvých. Nacházíme zde několik základní typy hrobů – hroby mohylové, jámové, skříňkové, šachtové a komorové. Jakýmsi vrcholem mykénského pohřebního stavitelství byla však zvláštní varianta komorových hrobů, hroby kupolové (tholy), užívané jako rodinné hrobky významných členů společnosti.
Nové výzkumy po 40 letech
Město zakonzervované pod vodní hladinou, to je pro archeology obrovské lákadlo. Nejenže nemohlo být poničeno nepřízní počasí, nápory vojsk či vykradačů, ale především nebylo nikdy rozbořeno a přestavěno. Pro archeology tak představuje jakýsi „zamrzlý okamžik“ minulosti. Než však vědci získali dostatečné množství prostředků a další povolení k výzkumu od řecké vlády, uplynulo dlouhých 40 let. Na náročném podmořském archeologickém projektu Pavlopetri proto spolupracuje řada institucí – britská universita v Nottinghamu, Britská archeologická škola v Athénách, americký Institut egejské prehistorie a řecké ministerstvo kultury. „Hlavním úkolem projektu je zajistit, aby tomuto důležitému místu byla věnována náležitá pozornost. Musíme si být také jistí, že výzkum nebude probíhat způsoby, které by místo nenávratně zničily,“ říká dr. Jon Henderson z univerzity v Nottinghamu, který na místě vede průzkumy. Ke splnění takového úkolu by vědcům měla pomoci v první řadě nejmodernější technika. Aby vytvořili detailní trojrozměrnou mapu mořského dna, využívají akustický scanner, vyvinutý Američany pro průzkum příbřežních ložisek nerostných surovin. V dalších fázích výzkumu, jehož konec je naplánován na rok 2013, by mělo dojít i na klasičtější metody.
Nejstarší zatopené město na světě
Když se dr. Nicolas Flemming vynořil z vod u jižního cípu Peloponésu, vynesl z nich na světlo řadu drobných nálezů (keramiku, nástroje ze sopečného skla – obsidiánu a další), které jasně ukázaly, že Pavlopetri bylo městem pozdní fáze doby bronzové, tzv. mykénské kultury. Výzkumy, které doposud provedl tým vedený dr. Jonem Hendersonem, však ohlásily novinku, která celému archeologickému světu takřka vyrazila dech. Poté, co odkryli dalších asi 150 m2 dříve obydlené plochy, mohli definitivně prohlásit, že místo bylo obýváno mnohem déle, než přepokládaly výzkumy starší. „Nové nálezy tvoří úplný a jedinečný soubor keramiky, který okrývá všechny fáze vývoje kultury od konce neolitu (4. tis. př. n. l.) až po konec doby bronzové (1100 př. n. l.),“ upřesňuje rozsah a význam nových nálezů expert na egejskou prehistorii, dr. Chrysanti Gallou z nottinghamské univerzity. Podle dr. Hendersona tedy není pochyb, že se jedná o zatím nejstarší známé zatopené město na světě. „Izraelský Atlit Yam se skládá pouze z několika pravoúhlých základů, roztroušených po rozsáhlé ploše. Jedná se proto spíše o vesnici než plánované město. Stáří města Dwarka v indickém Gudžarátu zase nikdy nebylo dostatečně vědecky prokázáno,“ hájí prvenství svých objevů dr. Henderson.
21. STOLETÍ upřesňuje:
Síla mykénské kultury spočívala především v ovládnutí moří. Z této doby však prozatím archeologové odhalili především sídla ležící ve vnitrozemí. Další průzkum Pavlopetri proto v budoucnu přinese ještě řadu zajímavých zpráv o fungování mykénských přístavů.
Michal Andrle
Kde se vzala Atlantida?
Když Platon vsunul do dialogu Timaios a nedokončeného dialogu Kritias zmínky o zatopeném kontinentu Atlantidě, jistě netušil, že zahájil pátrání, které neskončilo ani takřka 2500 let po jeho smrti. Zprávu o Atlantidě podle něj prý do Athén přinesl velký athénský státník Solon, který se o její existenci zase dozvěděl během svých cest do Egypta. Mělo se jednat o celý kontinent, který vynikal úrodností, vyspělou kulturou a spravedlivou vládou. Název odvozoval Platon od Atlanta, jednoho ze synů Poseidonových. Podle Platona se Atlantida nacházela až za Heraklovými sloupy, kterým dnes říkáme Gibraltarský průliv, a byla zničena náhlou potopou celých 9000 let před tím, než se Solon narodil (tedy před rokem 638 př. n. l.). V průběhu staletí se nejrůznější snílkové snažili umisťovat Atlantidu tu na Sardinii, tu do Egypta, tu na pobřeží Malé Asie a na řadu dalších, ještě exotičtějších míst (Amerika, Nový Zéland). Serióznější badatelé se domnívají, že by zmínka o Atlantidě mohla být ozvěnou pádu krétské civilizace, který souvisel s výbuchem sopky Théry okolo roku 1600 př. n.l. Ze všeho nejpravděpodobnější ale je, že si Platon celý příběh prostě vymyslel. Tohoto názoru byl ostatně již Platonův přímý žák Aristoteles.
Věčný návrat mýtů o zmizelých civilizacích
Na mýty o zmizelých světech a civilizacích narážejí odborníci na náboženství, religionisté, překvapivě často. Například mýtus o potopě se vyskytuje v 270 nejrůznějších verzích po celém světě, mezi nejznámější podání patří např. Epos o Gilgamešovi, biblická První kniha Mojžíšova (Genesis) či Platonovy mýty o Atlantidě. Svou renesanci začaly příběhy o ztracených světech zažívat ve druhé polovině 19. století. Zprávu o tajemném kontinentu zvaném Lemurie, rozšířila jako první ukrajinská mystička Helena Petrovna Blavatská (1831–1891). Tento kontinent měl ležet uprostřed Indického oceánu, obývali ho prý zaostalí Lemuřané, kteří byli bohy zavrženi, a jejich kontinent byl potopen. Pověst o Lemurii však brzy začala žít vlastním životem, například v populárních knihách Roberta E. Howarda o barbaru Conanovi. Amatérský archeolog Augustus Le Plongeon (1825 – 1908) zase ze studia mayských záznamů odvodil, že civilizace Mayů byla vystavěna na troskách dávné civilizace kontinentu Mu, který se rozkládal zhruba uprostřed Tichého oceánu. Žádný ze současných badatelů v historii Mayů ani v geologii však existenci tohoto legendárního kontinentu nepotvrzuje.
Jak se vyvíjela řecká civilizace:
Když se řekne starověké Řecko, vybaví se většině z nás mramorové chrámy z pahorku Akropolis v Athénách, Feidiovy či Myronovy sochy nebo smrt filosofa Sokrata s číší bolehlavu v ruce. Všechny tyto obrázky starověkého Řecka však mají jedno společné –spadají do takzvaného klasického období řecké kultury, v němž měly největší vliv na dění v řecky mluvící oblasti středomoří attické Atény. Žádný rozkvět však nikdy nepřijde jen tak z čistého nebe. Starověké Řecko, to však zdaleka nebyly jen Athény a klasická doba. Stopy po nejstarších zemědělských civilizacích mladší doby kamenné, neolitu, nalézáme na území dnešního Řecka již v období okolo roku 7000 př. n. l. Počínaje zhruba rokem 2600 př. n. l. začíná v Řecku doba bronzová, během níž se zde objevují první Řekové, nejprve Achájové a později Dórové. V pozdní fázi bronzové doby (asi mezi roky 1600–1000 př. n. l.) se na řecké pevnině rozvíjela takzvané mykénská kultura, jejíž úpadek je vyznačen mýtickou „trojskou válkou“. V následujících letech (11. – 8. stol. př. n. l.) prochází řecká civilizace úpadkem, takzvanými „temnými staletími“, která postupně přecházejí do doby archaické, počítané od první olympiády v roce 776 př. n. l. Od té doby nabrala řecká civilizace strmý vzestup – po konečné porážce Peršanů končí tzv. archaické období a začíná doba klasická, ukončená až výboji Alexandra Makedonského.
