Nejznámější a nejdůležitější fázi otroctví – vynecháme-li epochu antických civilizací – představuje pro Evropany raný novověk, kdy se v souvislosti s kolonizací nově objevených kontinentů vytvořila poptávka po levné pracovní síle. Ta byla nalezena v černých obyvatelích Afriky, kteří byli násilím zotročováni a vyváženi do všech koutů světa.
Tyto transakce se rozvinuly hlavně v tzv. »trojúhelníkový« obchod mezi Evropou, Afrikou a Amerikou, který přetrval až do 19. století. Z Evropy se vyvážely zejména zbraně, alkohol a textil, které byly na africkém kontinentu směněny za otroky a ti pak výhodně prodáni v »novém světě«. Odtud se do Evropy vyvážel hlavně cukr, tabák a káva.
Otrokáři i mezi černochy
otroctví nebylo zavedeno »bílými muži« po jejich příchodu do Afriky. Ač se to nezdá, otroctví mělo dlouhou tradici. Patřilo mezi běžné tresty za krádež, cizoložství nebo čarodějnictví, velká část domorodců se pak do otroctví dostala po prohraném boji mezi různými domorodými kmeny či etniky. ani byznys s tak zvaným »černým dřívím«, jak se transakcím s negroidními Afričany přezdívalo, nebyl organizován pouze bělochy. Ti »jen« navázali na tradice Arabů, kteří v Africe působili od 7. století a ještě dlouho poté, co Evropané v 18. a 19. století otroctví zrušili. Na obchodu s otroky zbohatli i mnozí domorodí Afričané. „Celá Afrika byla obětí obchodu s otroky, ale ne všichni černoši byli jeho oběťmi,“ prohlásil černošský profesor Ibrahim Thioub z Dakarské univerzity.
Mohou za vše Evropané?
Africká společnost byla totiž značně hierarchizovaná a černošské elity z obchodu s otroky nejenom profitovaly, nýbrž ho i organizovaly. Thioub tvrdí, že většina z významných přístavních vězeňských pevností, odkud byli zajatí černošští otroci z Afriky do Ameriky, arabských zemí či Evropy odváženi přes moře či převáděni přes poušť a která jsou dnes často prezentována jako symbol »krutovlády bělochů«, nepatřila Evropanům, ale bohatým domorodcům, kteří je pronajímali.
Tento stav v mnohém trvá dodnes. „I v současnosti existují podobné konexe mezi mocnými africkými představiteli a Západem, jež Afriku dále ruinují,“ říká Thioub. Jako příklad lze uvést kauzu tří afrických prezidentů – Gabonu, Rovníkové Guineje a Konga-Brazzavillu – obviněných ze zpronevěry státních prostředků v hodnotě desítek milionů eur. Uvedené hlavy státu si nežijí špatně do jejich vlastnictví patří velký park luxusních západních automobilů, tučná soukromá konta a desítky luxusní paláců na Riviéře i v Paříži.
Ani Arabové nezaháleli
Proč tedy Afričané dodnes svůj podíl viny nechtějí připustit, vysvětluje další znalec otrokářské problematiky Abdel Ethmane Yessa z Mauritánie: „V Africe je mnoho diktátorských či autoritativních režimů, pro jejichž představitele je výhodnější svádět existující problémy a neúspěchy na Západ. Evropané se přitom bojí oponovat, aby poté nebyli obvinění z rasismu.“
A pro Araby je zase příznačné, jak dokládá výrok Aliho Mussaa, zodpovědného činitele UNESCO, že bagatelizují své otrokářské aktivity na pouhou epizodu, jež v jejich kultuře »hrála marginální roli«. Přitom se odhaduje, že do arabského světa bylo deportováno od 7. do 20. století asi 15 až 17 milionů otroků.
Nemoci, klima, otroctví
Evropanům lze přiznat ku cti alespoň to, pokud lze vůbec hovořit o cti, že na rozkladu afrických civilizací a zaostávání celého kontinentu přiznávají svůj velký podíl viny. vzhledem k mimořádné technické převaze pro ně nebylo obtížné války mezi černošskými kmeny podporovat, nebo dokonce uměle vyvolávat.
Lze snadno uhádnout, jak by dopadly etnické skupiny, jež by spolupráci odmítly. I tak se od roku 1650 do roku 1900 počet obyvatel v Africe zvýšil pouze asi o 35 milionů (z 95 na 120). Na vině nebylo pouze otroctví, ale i důsledky sucha a zavlečených nemocí, jako jsou chřipka, spalničky či neštovice, jež pak decimovaly domorodce i v některých oblastech v Americe. Zde před příchodem conquistadorů na počátku 16. století činila celková populace na obou kontinentech přibližně 57 milionů obyvatel a o sto let později poklesla o celých 90 procent.
Osadnický kanibalismus
I když nešlo o cílený program likvidace konkrétní rasy či národa, určitá analogie mezi otrokářstvím a genocidou ve vyhlazovacích nacistických táborech dle některých autorů existuje. Například časopis The Economist při příležitosti dvoustého výročí zrušení otroctví v Anglii cituje spisovatele Williama St. Claira, který ji vidí „v proklamování smyšlenek, pokrytectví a sebeklamu, jež umožnily jinak racionálním a inteligentním lidem tyto hrůzy přehlížet, zapojit se do nich a mít z nich užitek“.
Tento postřeh zůstává věčným mementem. Pro objektivnost ale nelze zapomínat ani na těžkou situaci prvních přistěhovalců. Například podmínky v Jamestownu ve Virginii byla zima roku 1609–10 tak krutá, že osadníci byli donuceni jíst své vlastní zemřelé. Šlo o první stálou anglickou kolonii, založenou roku 1607, jež byla pojmenována po »Virgin Queen«, »panenské královně« Alžbětě I.
Raději nechat upracovat k smrti
Mnozí kolonisté si museli svoji cestu přes Atlantik tvrdě odpracovat, neboť neměli na zaplacení lodního lístku. Jejich úděl se od otrockého příliš nelišil a často řešili svoji zoufalou situaci útěkem. Tuto možnost černošští otroci kvůli své barvě pleti neměli. K tomu lze připočíst půtky s indiány, důsledky bojů mezi jednotlivými koloniálními zeměmi či kolonisty navzájem.
Nicméně pozdější brutální zacházení s otroky bylo již zcela v rozporu s křesťanskými idejemi, neboť hlavním bohem se stal zisk: bylo výhodnější otroky »upracovat«, než se starat o jejich reprodukci či zlepšování životních podmínek. Jakmile byli nešťastníci upracováni, otrokář si levně pořídil nové. Pokud byl otrok »správně vytížen«, po dvou až třech letech vydělal dvojnásobek ceny, kterou za něho jeho pán zaplatil. Většina z nich tvrdou a namáhavou práci nevydržela déle než šest let.
Prodej otroků a dobytka
postavení těchto ubožáků se mírně zlepšilo až po zákazu dovozu otroků z Afriky v roce 1808, v důsledku čehož se zvýšila jejich nákupní cena. O to více se v USA rozvinul vnitrostátní obchod, jak dokládají šokující dochované vyhlášky, které upozorňují na »prodej otroků a dobytka«. Nejhorší stránkou obchodu přitom bylo rozdělování rodin, dětí od matky, manžela od ženy. Každý člen mohl být prodán do jiné oblasti, což znamenalo, že se rodina již nikdy nesetkala.
Celkem bylo transportováno z Afriky do Ameriky přibližně 10 až 12 milionů otroků, jde ale opět pouze o odhad, neboť jen asi jedna třetina otrokářských obchodních plaveb byla řádně zaregistrována v archivech starého a nového světa. A již vůbec nejsou zaregistrovány počty černochů, kteří zahynuli, když byli loveni.
Otroci v moři
obchod s otroky pokračoval i po oficiálním zákazu tak dlouho, jak přetrvávala poptávka. Při kontrole pirátských lodí, které ulovené černochy převážely, neváhali někdy jejich kapitáni shodit živý náklad do moře. Odhaduje se, že tak bylo v letech 1808 až 1861 propašováno do USA na 300 000 otroků. Ale i dříve, při legálním převozu z Afriky, umíralo v podpalubí až 20 % transportovaných obětí.
Od roku 1790, kdy došlo k prvnímu sčítání obyvatel, do roku 1860, vzrostl počet otroků z 698 tisíc na téměř čtyři miliony. Pro srovnání – od roku 1800 do roku 1840 emigrovalo do USA pouze 1,5 milionu evropanů. Ale v druhé polovině 19. století se tento počet mnohonásobně zvýšil a celkový počet obyvatel Spojených států dosáhl 76 milionů. Do Latinské Ameriky, která měla 25 milionů, se za stejné období přistěhovalo 10 milionů. Do Afriky, zejména do oblasti kolem Středozemního moře, pak asi 5 milionů emigrantů z Evropy. Přes tuto silnou imigrační vlnu, která byla důsledkem krize v Evropě, se počet obyvatel na starém kontinentu během 19. století zdvojnásobil – ze 190 milionů v roce 1800 na 400 milionů v roce 1900.
Vezměte si Afriku
Je jistým paradoxem, že si Evropané dlouhou dobu svůj podíl viny neuvědomovali a začali v 19. století na Afriku pohlížet jako na zaostalý kontinent, kde žijí divoši, kterým je třeba pomoci. Nic ale nelze objektivně hodnotit bez historického kontextu a bude ještě dlouhodobým úkolem historiků zkoumat, do jaké míry hrál v jednotlivých fázích roli voluntarismus a co zapříčinily krizové jevy.
Je proto obtížné jednoznačně odsoudit výroky osobností, které se pro kolonizaci vyslovovaly. Například slavný Viktor Hugo na banketu k 31. výročí zrušení otroctví prohlásil: „bůh nabízí Evropě Afriku. Vezměte si ji… ale jděte tam ne s děly, nýbrž s pluhy; ne s tasenou šavlí, ale za obchodem… běžte tam a změňte vaše proletáře na vlastníky“ (slovo »proletáři« dokládá, že Francie prožívala složitý a krizový přerod).
Kolonizace, nebo válka
Jeho výrok přímo vybízí ke srovnání s názorem Bedřicha Engelse, který nabádá ke kolonizaci dnes již neospravedlnitelným způsobem. V článku, publikovaném roku 1848 v Northern Star, píše: „Dobytí Alžírska je důležitým a šťastným okamžikem pro pokrok civilizace… moderní průmyslová buržoazie a civilizace, která s ní přichází, představuje již značnou dávku osvícenských myšlenek a zasluhuje rozhodně přednost před feudalismem, nebo před loupeživými nomády, před barbarským sociálním systémem, který reprezentují.“
Také francouzský ministerský předseda z 80. let 19. století, Jules Ferry, který je znám zejména tím, že se podílel na prosazení laicizace a bezplatnosti školství, byl vášnivým obhájcem kolonizace. nejznámější je jeho výrok, který přednesl v poslanecké sněmově v roce 1875, že „vyšší rasy mají povinnost povznášet na vyšší úroveň rasy nižší“. Zároveň postavil otázku tak, že „národ má dvě možnosti: buď kolonizaci a s tím spojenou migraci, která uvolní napětí způsobené přelidněním, nebo občanskou válku“.
Co je vlastně vyšší rasa?
Podobně se vyjádřil britský politik Cecil Rhodes o deset let později: „Abychom zachránili 40 milionů obyvatel Spojeného království od občanské války, musíme my, kolonizátoři, dobýt nová území, aby se tam mohlo usadit naše nadbytečné obyvatelstvo“. V té době to bylo pro mnohé naprosto přesvědčivé tvrzení, nehledě na skutečnost, že v rámci konkurenčního boje mezi evropskými státy existovaly další důvody pro kolonizaci – otázky vojensko-strategické, hospodářské, ale i otázky prestiže, kdy si Francie například chtěla kompenzovat porážku od Pruska, atd.
Mezi politiky, kteří se proti argumentům J. Ferryho postavili, byl »tygr« Georges Clemenceau, pozdější vítěz první světové války. Ten zpochybnil tezi, zdůrazňující rasovou nadřazenost: „Vyšší rasa, vyšší rasa…, to se snadno řekne. Ale pokud jde o mne, pochybuji o tom zejména od té doby, co jsem zjistil, že němečtí vědci dokazují, že Francie by v německo-francouzské válce musela prohrát, neboť Francouzi jsou ve vztahu k Němcům podřadnou rasou“. Clemenceau se pak na konkrétních číslech snažil doložit, že náklady na koloniální výboje jsou tak vysoké, že jsou de facto nevýhodné.
Humánní cíle kolonizace?
Přesto učebnice dějepisu a biologie z konce 19. století a první poloviny 20. století prezentují spíše dokumenty, které se snaží dokládat všestrannou výhodnost kolonizace, její humánní cíle a též nadřazenost bělochů. Nejtypičtější jsou alegorické kresby Francie, která v podobě ženy držící roh hojnosti, rozdává vše potřebné různým příslušníkům černé pleti. Nebo bílí učitelé, pomáhající vzdělávat malé černoušky. Ale také obsahují například fotografie čtyř ras, pod nimiž je napsáno: „Bílá rasa je nejdokonalejší, žije zejména v Evropě a v Severní Americe, vyznačuje se oválným tvarem hlavy, silnými rty…“
Podle tehdejších vizí měla povznést nižší rasy na svoji úroveň, především však zabránit domorodým kmenům ve vzájemném vyvražďování a také různým excesům, jako byl například kanibalismus. v tomto duchu časopis Le Petit Parisien – ve speciálním čísle z roku 1907, nazvaném »Podloudný obchod ve XX. století« – uveřejnil grafiku spoutaných černochů, které hlídají dva černí strážci z jiného kmene, s vysvětlujícím textem: »Večeře pro krále«.
Hitlerova inspirace
Takováto prezentace, typická téměř pro celou Evropu, napomohla nejen rozvoji kolonizační činnosti, ale usnadnila Hitlerovi prosazovat jeho árijské fantasmagorie. V této souvislosti lze připomenout, že ve Francii existoval i silný antisemitismus. Noviny La Guêpe z roku 1901, které v podtitulu uváděly, že jsou »protižidovské a nacionalistické«, zveřejnily program republikánské strany, který Hitler později jakoby opsal. Chybělo pouze »konečné řešení« židovské otázky.
Nakonec první systemizace rasistického myšlení pochází z pera Francouze Artura de Gobineaua, který již v polovině 19. století tvrdil, že civilizace se stává dekadentní, pokud dochází k míšení ras. V Anglii ve stejnou dobu a podobným způsobem zdůrazňoval Robert Knox nadřazenost árijské rasy, jejímž protipólem měli být Židé. Ti byli po celý středověk diskriminováni a podobné teorie přispěly nakonec k holocaustu.
Tortura, sestra otroctví
O mnoho lepší podmínky ale neměli ani chudí obyvatelé Evropy či USA, navzdory tomu, že byli svobodní. Lze nalézt řadu dokladů o tom, že dělník bez práce na tom byl často hůře, než otrok na farmě, kde s ním jeho pán alespoň trochu slušně zacházel. Nemluvě o trestech poddaných za feudalismu, kteří v případě obvinění z trestného činu podléhali tortuře, neboli útrpnému právu.
Mučení bylo zrušeno, stejně jako otroctví, až během Velké francouzské revoluce. v habsburské monarchii torturu zrušil o sedm let dříve Josef II. ve svém novém zákoníku z roku 1787, kde již byla zakotvena rovnost všech občanů před zákonem. A také zákaz líbat nadřízeným ruce, aby si lidé na rovnost rychleji zvykli. ale ještě v roce 1872, dlouho po zrušení otroctví, Zey, vládce Asantu (nejvlivnějšího státu na Zlatém pobřeží), napsal dopis anglickému králi s dotazem, zda obchod nebude znovu obnoven.
Amputace nohou za útěk
O tom, jak se zacházelo s otroky, vypovídá tzv. »Černý kodex« z roku 1685. Otrok byl považován za věc a zacházeno s ním bylo dnes již nepochopitelně krutě. sňatek musel povolit otrokovi jeho majitel, narozené děti patřily vlastníkovi matky těchto dětí. podle článku 38 tohoto zákoníku, byla uprchlému otrokovi vypálena na rameno lilie, v opakovaných případech jej čekala amputace končetin nebo trest smrti.
Pokud by otrokovi napomáhal k útěku svobodný občan, hrozil mu přísný trest vězení. Ale ani postavení prostého poddaného nebylo v této době záviděníhodné. pokud se provinil například krádeží, čekal jej stejný trest, pouze značka byla jiná – vypálení velkého V od slova voleur, tj. zloděj.
Dětská práce? Normální věc!
Výstižně tyto absurdnosti popsal M. Monestier v knize Historie trestu smrti. Malá ukázka dokládá, že krutých trestů nebyli ušetřeni ani nezletilí: „Ve Francii věšeli děti, pokud jim bylo méně než třináct či čtrnáct, za podpaží a nechávali je viset, dokud nezemřely udušením, což trvalo zpravidla dvě až tři hodiny. V Anglii, která bezpochyby poslala na šibenici nejvíce lidí v celé Evropě, zase věšeli děti za krk stejně jako dospělé. Věšení přetrvalo až do roku 1833, kdy se měla konat poslední veřejná poprava devítiletého chlapce, který ukradl inkoust“.
Dějiny Evropy popisují, že dětská 12 hodinová práce za nepatrnou mzdu či bídnou stravu proto byla pokládána za normální. Složitost podmínek dokládá vypuknutí hladomoru v roce 1845 například v Irsku. Dělnické brlohy se od otrockých příliš nelišily: „málokdy se našli zaměstnavatelé, kteří se postarali zaměstnancům o slušné ubytování“.
Diskriminace i po zrušení otroctví
Obtížnost překonávání staletých přežitků dokládá mimo jiné fakt, že otroctví dlouho přetrvávalo i po přijetí moderních právních norem. například v USA, kde byla formulována první psaná demokratická ústava na světě již v květnu 1787, zrušili instituci otroctví až třináctým dodatkem ústavy v roce 1865.
I poté však měli „propuštěnci“ k rovnosti hodně daleko. U mnohých bělochů převládl rasizmus, který hlásal, že „černoši, zbavení omezujících podmínek otroctví, tíhnou zpět k bestialitě“ a v důsledku toho je čekala řada dalších diskriminačních opatření.
Zrovnoprávnění žen
Ve stejně době však nebyly akceptovány ani požadavky na zrovnoprávnění žen. V New Jersey získaly volební právo sice již v roce 1776, ale po třiceti letech bylo opět zrušeno. V Anglii první parlamentní debatu požadující volební právo žen vyvolal John Stuart Mill v roce 1867. Jenže s ním nesouhlasila ani královna Viktorie.
Teprve za premiérství liberála Lloyda George se podařilo roku 1918 volební zákon změnit. Ženy směly volit od 30 let. Po deseti letech byla tato věková hranice snížena na 21 let, stejně jako u mužů. Zdánlivě si na emancipaci musely počkat déle než otroci, ale černoši ve skutečnosti neměli stejná práva s bělochy ještě sto let poté, co bylo v ústavě Spojených států zakotveno rovné právo pro všechny rasy.
Napoleon jako otrokář
Ve Francii došlo sice ke zrušení otroctví již dva roky po vyhlášení Deklarace lidských a občanských práv v srpnu 1789, ale v roce 1802 Napoleon otroctví opět obnovil. Důvodem byla kromě povstání otroků na Haiti a prázdné pokladny, jejíž stav měla zlepšit reforma financí a bankovnictví, možná i skutečnost, že jeho žena Josephine Beauharnais pocházela z bohaté plantážnické rodiny na Martiniku.
Faktem ale je, že Napoleonův dekret o otroctví nebyl nikdy plně realizován ani zde, ani na ostrově Réunion, neboť byly okupovány Brity, kteří obchod s otroky roku 1807 zakázali. A Haiti se roku 1804 osamostatnilo. Po pádu Napoleona byl v první Pařížské smlouvě, uzavřené 30. května 1814, přijat ze strany nové francouzské vlády závazek, že bude usilovat o to, aby všechny mocnosti na příštím kongresu ve jménu křesťanství podpořily zrušení otroctví.
Deklarace práv ženy
Na Vídeňském kongresu v roce 1815 se k tomu velmoci skutečně zavázaly, ale nechaly každému státu volnou lhůtu k praktické aplikaci. Definitivně otroctví Francouzi odstranili až v revolučním roce 1848. ženy ve Francii však budou muset za emancipaci ještě dlouho bojovat. Navzdory tomu, že Olympe de Gougesová, autorka Deklarace práv ženy a občanky, jež byla reakcí na Deklaraci práv muže a občana z roku 1791, proklamovala rovná práva pro obě pohlaví již od počátku francouzské revoluce.
Její politické ambice, které vystihuje výrok „když má žena právo vystoupit na popraviště, měla by mít právo vystoupit i na tribunu“, ji bohužel v roce 1793 dovedly pouze na popraviště.
Nahé Afričanky atrakcí v Paříži
Dokladem o způsobu myšlení je také kniha Umění milovat v koloniích, sbírka aktů domorodých žen. I pro Francii, známou svým výstředním prostředím kolem čtvrti Pigale, by to v případě Francouzek byl ještě nemyslitelný počin. Nahota představovala v očích tehdejších obyvatel přesvědčivý znak »divošství«.
Existovaly sice fotografie i nahých »bílých« prostitutek, ty však většinou pocházely z chudé Bretaně. Proto byly tančící nahé africké ženy na Mezinárodní koloniální výstavě v Paříží vyhledávanou atrakcí. konala se od ledna do června 1931 a podle dobového tisku ji navštívilo obdivuhodných 33 milionů lidí, z toho více než pět milionů cizinců. všechny podobné pouťové atrakce se pak rychle přenesly do tančíren jako Moulin rouge, Lido a podobně.
Málo pracuješ? Usekneme ti ruku!
Koncem 19. století se rozhořel boj o kolonie, jak dokládá Berlínský kongres z roku 1885, kde si velmoci rozdělily Afriku. Tam se situace příliš nezměnila ještě dlouho po zrušení otroctví, což potvrzuje mnoho významných intelektuálů, Markem Twainem počínaje a Georgem Williamsem konče. Tvrdí to i francouzský dopisovatel deníku Le Matin Albert Londres, který roku 1897 napsal: „Otroctví v Africe bylo zrušeno jen v evropských ministerských deklaracích.“
V některých koloniích, jako například v Belgickém Kongu, docházelo k excesům, jež po odhalení šokovaly celý svět. Na kaučukovníkových plantážích neváhali bílí kolonizátoři potrestat »líné« černochy, kteří nesplnili denní normu, useknutím rukou. Fotografie z roku 1907, kterou přetiskl časopis Historie, to jasně dokládá.
Otroci zahnaní do pouště
Také 20 000 mrtvých při stavbě železnice »Kongo–oceán« v letech 1921-1934 dosvědčuje, jak pomalu se vztahy vůči domorodcům měnily. Podobné případy lze nalézt i v koloniích jiných zemí. Například v Jihozápadní Africe, dnešní Namibii, nutili Němci domorodce de facto k otrocké práci na farmách. fotografie domorodých vězňů spoutaných řetězy způsobem, jež se vůbec neliší od toho, jak byli kdysi zakováni otroci, jsou naprosto výmluvné. Když se vzbouřili, byl jejich odpor počátkem roku 1905 krutě potlačen. Z 80 000 příslušníků kmene Herero zůstalo v zemi asi jen deset tisíc. 30 000 jich bylo zahnáno do pouště, kde nejspíše zahynuli, zbytky uprchly do sousedních anglických kolonií.
Podobně byly zdecimovány i kmeny v Tanganice (dnešní Tanzanie). Někteří historici hovoří o genocidě vůči domorodému obyvatelstvu, neboť kolonizátoři využívali povstání jako záminky k vykořenění místního obyvatelstva, jež bylo překážkou v jejich plánech na vytvoření kolonií s bílými osadníky. Situaci musel řešit i německý parlament, jež vyzýval místní správu k umírněnosti.
Negativní i pozitivní důsledky kolonizace
Situace nebyla o mnoho lepší ani ve francouzských koloniích a k povstáním docházelo i v oblastech pod anglickou správou. Například v Keni, kde bouře proti britské přítomnosti vyvrcholily roku 1949 a přerostly ve válku za dekolonizaci. evropské působení v Africe v první polovině 20. století – přes proklamované snahy o povznesení tohoto kontinentu – mělo mnoho negativních důsledků, které není jednoduché vymazat z paměti Afričanů.
Připočteme-li k tomu důsledky různých zavlečených nemocí a podvýživu, jedná se o miliony obětí. Ve Francouzské západní Africe počet obyvatel v letech 1922 až 1939 opět téměř stagnoval a zvýšil se pouze ze 12 na 14 milionů.
Na druhé straně nelze zapomínat, že zde působila řada významných lékařů a institucí, kterým se podařilo mnoho »afrických« nemocí když ne zlikvidovat, tak alespoň omezit. Zdaleka to nebyli jenom dr. Schweitzer nebo dr. Jamot. Jednalo se zejména o boj proti spavé nemoci (trypanosomiase), lepře či žluté zimnici, proti které bylo vyrobeno na 80 milionů vakcín. Velká práce byla vykonána i v oblasti vzdělávání, i když například ještě v roce 1957 navštěvovalo školu ve francouzských koloniích pouze 15 % dětí.
Segregace v armádě USA
Zásadní předěl ve vývoji kolonializmu představuje až 2. světová válka, neboť proklamace slibující emancipaci a rovnost, jichž se domorodcům dostalo za účast v prvním světovém konfliktu, upadly rychle v zapomnění. Nicméně ještě v průběhu let 1939 až 1959 existovaly mezi oběma rasami dnes již neuvěřitelné vztahy, a to i v USA.
Ani prezident Roosevelt se neodvážil zrušit segregaci v armádě. Byly tedy vytvářeny zvláštní jednotky, kde černoši měli vlastní kasárna, jídelny, kluby, ošetřovatelky. Narukovalo jich přibližně 1 milion a byli většinou zařazeni do pomocných pracovních táborů, na stavbu cest, rozjezdových drah pro letadla a podobně.
Černým vstup zakázán
Pokud se někomu z Afroameričanů splnilo přání sloužit u letectva či námořnictva, skončili nejčastěji v prádelně nebo ve vojenské kuchyni. Filmový dokument Black Soldier Blues ale přinesl doklady o obtížných podmínkách i těch amerických jednotek, které se měly účastnit přímo boje, ale byly složeny z černochů.
Uvádí také příklad australského premiéra J. Curtina, jenž vítá bílé Američany, ale černé odmítá vpustit na pevninu. Vymlouval se na zákon z roku 1901, který měl Austrálii chránit před »infiltrací barevných ras«. Nakonec učinil kompromis, jež umožnil černým vojákům opustit přístav, ale pouze za doprovodu jejich bílých kolegů. Podmínky černochů byly ztíženy i tím, že většina důstojníků pocházela z jihu Spojených států, kde přežíval silný rasismus. Generál Paton sice prohlásil, že je mu jedno, jakou má kdo barvu kůže, když bojuje proti Boschům, ale v praxi vztahy mezi bílými a černými idylické vždy nebyly.
Nebavte se s nimi
Belgičtí a francouzští pamětníci vylodění s rozpaky vzpomínají, jak bílí američtí vojáci varovali před černochy místní obyvatele, zejména ženskou část populace, že »jsou to stále ještě divoši«. Maria Nelissen z městečka Hermée, kde se usadila 761. divize před protiútokem na Ardeny, pro belgickou televizi prohlásila: „Bylo tam asi osm set černochů a vycházeli jsme s nimi velice dobře. Jenom nám přišlo divné, když bílí vojáci hovořili o svých černých spolubojovnících jako o opicích, nebo nám říkali: Nebavte se s nimi, jsou to podřadní vojáci a téměř zvířata“…
Proto někteří černoši zdůrazňovali, že teprve „Hitler jim umožnil vyjít z kuchyní bělochů“. Zejména poté, co po vstupu do Buchenwaldu viděli, kam až může vést rasismus. Z této příčiny byla druhá světová válka – nejen pro koloniální svět, ale i pro USA, tím, že přinesla nový pohled na rasovou diskriminaci – hlavním předělem v demokratizačním procesu této problematiky. Ne ale definitivním, jak dokládá například vývoj v Jihoafrické republice, kde byla rasová segregace uzákoněna až v roce 1948 a o rok později byl přijat »zákon o zákazu smíšených manželství« (Prohibition of Mixed Marriages). Obyvatelstvo se až do jejího zrušení v roce 1994 oficiálně členilo na bílé, černé, indické a »barevné«, čili míšence.
počet otroků a »rasová čistota« v USA
Roku 1619 bylo do Jamestownu ve Virginii přivezeno prvních 20 černochů. V roce 1740 bylo v koloniích už více než 100 000 černošských otroků. Do roku 1790 se počet otroků se zvýšil na 698 000. V roce 1860 jsou ve Státech čtyři miliony černochů a 412 000 mulatů.
Dnes tvoří černoši menšinu populace. Do třiceti let by ale »barevní« (černoši, Asiaté, Hispánci) měli tvořit většinu. Problematičnost takovýchto statistik však dokládají následující údaje:
na počátku 20. století většina federativních států přijala rasové zákony »One Drop Rule« (jedna kapka) – to znamená, že každá osoba, mající jen jedinou kapku »černé« krve, měla být považována za černošskou.
Červený kříž až do roku 1942 odlišoval »černou« a »bílou« krev. Černý ošetřovatel či ošetřovatelka se nesměli dotknout bílých. Někteří lidé kvůli tomu po autonehodách i zemřeli.
Profesor genetiky Rick Kittles z Chicagské univerzity tvrdí, že 35–40 % Afroameričanů má chromozóm Y, který pochází z Evropy. Jinak řečeno, jedná se o míšence, kteří jsou potomky černých žen a jejich bílých otrokářů. I když roku 1963 černošský vůdce Malcom X prohlásil: „Má světlejší kůže je důsledkem znásilnění matky mé matky bílým mužem. Nenávidím každou kapku bílé krve, která je ve mně,“ příčiny rozporů jsou hlavně důsledkem přežitků.
Američtí prezidenti a otroctví
George Washington v poslední vůli daroval svým otrokům svobodu.
Thomas Jefferson prosadil roku 1808 zákaz mezinárodního obchodu s otroky. Ale svým dětem, které zplodil s milovanou otrokyní, nedokázal dlouhou dobu darovat svobodu (důstojný život otroků na jeho panství ale současně zpochybňují teorie některých historiků, kteří tvrdí, že „bílí“ otrokáři, na rozdíl od arabských, nedokázali otroky »integrovat« do rodin, takže se údajně východní a západní otrokářství nedá srovnávat).
Abraham Lincoln ve své nástupní řeči (4. 3. 1861) ujistil Jižany, že nemá v úmyslu vměšovat se do záležitostí otrokářství, kde již bylo zavedeno. V roce 1862 napsal: „To, co činím kvůli otroctví a pro barevnou rasu, činím, protože věřím, že to pomůže zachránit Unii. Kdybych mohl zachránit Unii a neosvobodit přitom žádného otroka, udělal bych to“.
Jefferson Davis po volbě republikána Abrahama Lincolna prezidentem USA si tzv. konfederované státy, které odmítaly zrušení otroctví, vytvořily 8. února 1861 prozatímní vládu, zvolily prezidentem Jeffersona Davise a přijaly ústavu, v níž vyhlásily otrokářství za legální.
Poslední bílý otevřeně rasistický americký politik
Tak nazval svůj článek Washington Post, když 4. července 2008 zemřel Jesse Alexander Helms. Stal se republikánským senátorem za Severní Karolinu roku 1972. Hlasoval proti tomu, aby den zavraždění Martina Luthera Kinga byl dnem pracovního klidu. Byl proti komunismu, pokrokářům a bojovníkům za lidská práva (všechny považoval za zakuklené komunisty); také proti »Sodomě a Gomoře« (rozuměj homosexuálům), OSN a její pomoci ve světě, výzkumu proti AIDS a dalším »nepravostem«. 1994 se stal prezidentem komise pro zahraniční záležitosti v Senátu. Politiku proti odstranění rasové segregace prezidenta Johna F. Kennedyho a Londona Johnsona pociťoval on a jeho stoupenci za zradu. Odmítl se účastnit zasedání Kongresu, kde byl aklamován nově zvolený prezident Nelson Mandela.
Hlavní mezníky obchodu s otroky
1444 – Portugalci využívají obchodu s otroky k tomu, aby si zajistili financování svých zámořských cest;
1455 – vydána papežská bula (Mikuláš V. nebo calixtus III.), která dávala právo uvrhnout do otroctví každého, kdo nebyl křesťan;
1501 – Španělsko povoluje dovoz otroků ze západní Afriky;
1510 – první otroci zavlečeni Španěly do Jižní Ameriky;
1542 – Španělsko vydalo »Nové zákony« kde zakazuje brát indiány do otroctví a nakazuje svým úředníkům v Americe chránit domorodé obyvatelstvo před vykořisťováním. Tyto zákony byly často ignorovány hlavně v Mexiku a v Peru vyvolaly dokonce odpor;
1551 – jezuité žádají práva pro indiány v Brazílii. Snažili se jim pomáhat, bránili je proti kolonizátorům, poskytovali jim náboženskou výchovu i pomoc v každodenním životě. v 16. století byl africký trh s otroky převážně v rukou Španělů a Portugalců. Po spojení obou říší si král Filip II. z exportu otroků udělal monopol. v 17. a 18. stol. se však obchod dostal do rukou Britů, Holanďanů a Francouzů;
1698 – anglický parlament povolil soukromým osobám obchodovat s otroky V letech 1713 až 1750 měli Britové výsadní právo na vývoz černých otroků do španělské Ameriky; přístavní města Bristol, Liverpool a Londýn díky tomuto obchodu kvetla (Ve Francii pak hlavně: Nantes, Le Havre, La Rochelle a Bordeaux.). V 18. století byla Británie největším obchodníkem s otroky na světě.
Nejvýznamnější povstání otroků
136–132 př. n. l. ovládlo asi 100 000 otroků (některé prameny uvádí až dvojnásobný počet) pod vedením Syřana Eunuse jižní Itálii a Sicílii. 20 000 z nich bylo ukřižováno;
71 př. n. l. – Spartakovo povstání. Crassus dal 6000 otroků ukřižovat podél Via Appia;
1791 – vypuklo povstání otroků na Haiti (v té době se jmenovalo Saint Domingue) proti majitelům plantáží, pod vedením černošského vůdce Françoise Toussainta. Bylo podníceno francouzskou revolucí a po třinácti letech, roku 1804, se Haiti stalo první zemí Latinské Ameriky, která dosáhla nezávislost. Francouzská armáda, která se pokusila v roce 1802 obnovit otroctví, byla zdecimována žlutou zimnicí a následně poražena povstaleckou armádou;
1831 – povstání v čele s černošským vůdcem otroků Natem Turnerem ve Virginii. Během bojů, kterých se zúčastnilo 75 černých otroků, bylo zabito 57 bělochů. Vzpoura otroků byla krvavě potlačena.
Abolice otroctví – obtížný a dlouhodobý proces
Čína byla první zemí, která zakázala císařským dekretem otroctví – přibližně před 2000 lety. Nicméně život nedávno osvobozených stovek podvyživených lidí, pracujících až 19 hodin denně v nelegálních dolech, slévárnách a cihelnách, úděl otroků připomíná. Po zákroku čínských policistů se ukázalo, že byli odkázáni na milost svých zaměstnavatelů. Časopis Le Monde uvedl: „Žili v naprosto nevyhovujících podmínkách, bez hygienického zabezpečení, jako galejníci. Ukázalo se, že některé továrny patřily příbuzným lokálních stranických představitelů.“
Francie:
1315 – ve Francii vydal Ludvík X. »Hašteřivý edikt«, který ruší otroctví;
1642 – Ludvík XIII. obchod s otroky legalizoval; měli se dovážet zejména na Antily;
1791 – otroctví je zrušeno 28. září, den poté, co jsou Židům přiznána všechna občanská práva; v koloniích přetrvalo až do 4. února 1794.
1802 – Napoleon otroctví v koloniích obnovil;
1848 (27. dubna) – definitivně zrušeno otroctví;
1881 – vydán »Zákoník pro domorodce ve francouzských koloniích« (obsahoval hodně trestů, které ve Francii vůbec neexistovaly, nebyly přesně vymezeny a záleželo na vůli guvernéra, jak budou aplikovány; byl zrušen až 22. prosince 1945) ;
2001 (21. května) – zákon Taubira: Francie se stala první zemí, která odsoudila otroctví jako zločin proti lidskosti;
2005 (23. února) – parlament přijal kontroverzní zákon o »pozitivní roli Francie v zámoří«. I když šlo pouze o podmínku, jež by umožnila odškodnit »harkis« (tj. alžírské domorodce, kteří zůstali v době osvobozenecké války loajální s Francouzi), vyvolal tento akt bouři nevole v bývalých koloniích.
USA:
1661 – Virginie legalizovala otroctví;
1794 – americký Kongres přijal Fugitive Slave Act (zákon o uprchlých otrocích), aby se ztížil útěk otroků z jižních otrokářských států na sever země. Podle něho mohli majitelé uprchlých otroků požadovat jejich vydání i z jiného státu Unie;
1862 (22. září) – byla přijata Proklamace o osvobození černochů, ti se zapojili do armády Unie, což představovalo přechod k revoluční válce;
1865 (prosinec) – zrušení otroctví;
1866 – vznikl Ku-Klux-Klan;
1869 – přijat 15. dodatek ústavy, který zaručoval černochům právo volit. Bylo to významné zejména ve státech jako Jižní Karolína, kde černoši tvořili dvě třetiny obyvatelstva;
1896 – doktrina Separate but equal = (Odděleni, ale vzájemně si rovni); Nejvyšší soud rozhodl, že rovnost ras zaručená ústavou není v rozporu s rasovou segregací. Právě to ale byla popřena, neboť například školy pro bílé měly vyšší úroveň;
1950 – prezident Truman nařizuje zrušit segregaci. Ještě za druhé světové války byla americká armáda přísně rozdělena podle barvy pleti;
1954 – rozhodnutí Nejvyššího soudu o zrušení rasové segregace na veřejných školách;
1955 – černoška Rosa Parksová, která si v alabamském městě Montgomery sedla v autobusu na místo »jen pro bílé«, byla zatčena přivolanou policií. odmítla uvolnit své místo bílému muži v autobusu. Začal boj do této doby nevídaný. Černoši bojkotovali veřejnou dopravu a firma, která ji provozovala, začínala krachovat;
1956 – arkansaský guvernér nechal obklíčit střední školu v hlavním městě Little Rocku Národní gardou, aby zabránil vstupu černých dětí. Teprve po silném nátlaku prezidenta Dwighta D. Eisenhowera ji odvolal. Poté, co přišly 23. září do školy první černošské děti, opustila většina bílých žáků školu. Před školní budovou pak bylo několik černochů brutálním způsobem zmasakrováno;
1957 – na 7 černošských žáků v arkansaském Little Rocku je poslána národní garda. Odvážili se vstoupit do »školy jen pro bílé«; tato byla v jejich obvodu a měli tedy právo sem docházet. Přesto proti nim bylo zakročeno. Prezident Eisenhower tam musel poslat parašutisty, kteří černochům poskytli ochranu. Několik dní je pak do školy doprovázeli, aby je dav nenapadl. Ještě v roce 1960 navštěvovalo smíšené školy pouhé jedno procento černochů;
1964 – prezident Lyndon Johnson a pastor dr. Martin Luther King podepsali zákon o rovnosti práv černochů. Přesto docházelo i nadále ke krvavým srážkám i k úmrtí.
1968 – Martin Luther King byl zavražděn atentátníkem.
