Cílem argentinské hlubokomořské expedice bylo mapování korálového útesu Bathelia candida a hledání prostředí bohatých na studené průsaky. Místo toho spatřili vědci tvora, který se lidem ukáže jen opravdu zřídka.

Vzácná talířovka si proto vysloužila přídomek bájná. Za posledních 127 let byla spatřena jen stokrát….

Vědecký tým se na expedici vydal na palubě lodi R/V Falkor, kterou vlastní Schmidt Ocean Institute, aby pozoroval ohromující biodiverzitu podél kontinentálního šelfu země. Cestovali po celé délce pobřeží od Buenos Aires na severu až po oblast u pobřeží Ohňové země, aby zdokumentovali největší známý korálový útes Bathelia candida, několik dalších útesových komplexů a 28 nových druhů, včetně korálů, mořských ježků či sasanek.

Nečekané setkání s talířovkou

Útes Bathelia, který se rozkládá na ploše nejméně 0,4 kilometru čtverečního, má téměř velikost Vatikánu. Tento kamenitý korál žijící ve studené vodě poskytuje stanoviště dalším organismům, jako jsou ryby, korýši a chobotnice.

Týmu se rovněž podařilo zdokumentovat ostatky uhynulé velryby v hloubce asi 3 890 metrů. Dalším cílem byla lokalizace tak zvaných studených půsaků, což jsou místa na dně oceánu, ze kterých uniká metan a další chemické látky, které v hlubinách nahrazují sluneční energii.

Mikroorganismy využívají jejich chemickou energii a unikající látky slouží jako základy hlubokomořského potravního řetězce.

Největším překvapením však bylo „setkání“ s talířovkou bájnou (Stygiomedusa gigantea), což je prakticky mýtický druh obří medúzy, která byla za posledních 127 let spatřena asi jen stokrát. Poprvé ulovena byla v roce 1899 a jako samostatný druh popsána před 67 lety.

Dorůst přitom může délky až okolo 10 metrů. Argentinští vědci ji zachytili u pobřeží v hloubce okolo 240 metrů. Na rozdíl do většiny medúz, jež disponují žahavými chapadly, pomocí kterých ochromují svoji kořist, používají talířovky bájné jinou taktiku lovu.

Ojedinělý způsob lovu

Talířovky chapadla nemají, místo toho disponují čtyřmi „ústními laloky“ (oral arms) neboli rameny, jež mohou mít délku až 6 metrů. Tyto laloky fungují jako jakési pohyblivé závěsy, pomocí kterých zachytávají tyto obří medúzy plankton či drobné ryby, obalí je a pomalu si kořist přesouvají k ústům.

Jedná se o pasivní kontaktní lov, nikoliv aktivní žahání. Talířovky bájné obývají nejčastěji tak zvanou oceánskou „půlnoční zónu“, což je temná část oceánu v hloubce od 1 000 do 4 000 metrů.

U talířovek se běžně zdržují další ryby, které jejich tělo využívají jako štít před predátory a na oplátku jim pomáhají zbavit se parazitů. Rosolovité tělo talířovek bájných má červenooranžovou barvu, ovšem jen ve vlnových délkách viditelného světla.

V hloubkách, kde žijí, se mohou pro okolí jevit jako „neviditelné“, případně velmi slabě oranžově zářit. Největší medúzou je pak zřejmě talířovka obrovská (Cyanea capillata), žijící v severním Atlantiku, s šířkou dva metry a délkou ramen až 36,5 metrů.

Díky tomu překonává co do délky i plejtváka obrovského, a jedná se tedy o druhého nejdelšího živočicha vůbec – po trubýši pochybném, hlubokomořském žahavci, který může dosahovat délky až 50 metrů.

Zdroj: Schmidt Ocean Institute