Moře a oceány ani zdaleka nejsou oázou ticha. Ani nemohou být. Život se tu už od svých počátků učil využívat zvuky k orientaci a komunikaci. Fungovalo to dobře, dokud nepřišel člověk se svou technikou.
Vojenské sonary a vzdušná děla přinesly hluk takové úrovně, že ohrožuje vše živé od planktonu až po velryby. .
Za celý problém přitom může i sama voda. Hluk techniky, například při vrtání, pod vodou obtěžuje mnohem více než ve vzduchu. Je to dáno fyzikální podstatou zvuku. Jakožto vlnění nachází ve vodě mnohem lepší podmínky k šíření.
Rozdíl je to značný. Zvukové vlny se vodou šíří rychlostí zhruba 1 500 m/s, zatímco na vzduchu jen asi 340 m/s. Tedy zhruba 4,4x rychleji a doznívají déle. Voda zkrátka zvuk netlumí, ale naopak mu pomáhá.
Pro mořské živočichy to bylo původně výhodné. Protože se při omezené viditelnosti pod hladinou těžko mohli spoléhat na zrak, evolučně si vyvinuli rozmanité způsoby využití zvuku jako sonaru k mapování prostředí, ochraně před predátory, hledání kořisti i ke komunikaci.
Jenže příchod těžké techniky vnesl do zvukových signálů chaos. Začalo to lodní dopravou, přidal se podmořský výzkum ložisek ropy a plynu a pak těžba ze dna. Hluk pod hladinou začal narůstat kontinuálně.
Od poloviny minulého století se podle Mezinárodního fondu pro ochranu zvířat každých 10 let zdvojnásobí. Tento údaj vyjadřuje ale jen průměr. Například intenzivní výstavba větrných turbín u evropského pobřeží přispěla k tomu, že se tu zvýšila hladina hluku mezi lety 2014 a 2019 na dvojnásobek, tedy během pouhých 5 let.
Hlavní problém: Lodě
Více než 90 % zboží po celém světě přepravují lodě. A těch stále přibývá. V 50. letech 20. století se na oceánské dopravě podílelo asi 30 000 obchodních lodí. Nyní jich víc než 100 000. Mají mnohem silnější motory a náklad, který vezou, v průměru narostl desetinásobně.
V okolí hlavních námořních tras, které spojují významné přístavy v severním Tichomoří a Atlantiku, tak vznikl nikdy neutichající hlukový pás lodní dopravy. Ten nekopíruje jen vlastní trasy, kvůli schopnosti vody dobře nést zvuk, se rozpíná na stovky kilometrů, a to nejen po hladině.
Když nákladní loď opustí mělký kontinentální šelf, zvuk motorů vystřelí k oceánskému dnu, pronikne sedimenty a narazí na horniny v hloubce. Odraz pak nese hluk tisíce kilometrů. To je důvod, proč vědci upozorňují, že ve značné části světa se už nedá změřit tzv.
hladina pozadí oceánského hluku, tedy vlastní zvuky moře bez lidské techniky. Nejsou to přitom jen zvuky motorů, co živočichy v moři obtěžuje, ale také lodní šrouby. Při otáčení za vysoké rychlosti vznikají na jejich lopatkách bublinky vyplněné vakuem, které následně praskají, a tím vytvářejí neustálý zvukový šum o nízké frekvenci.
Ten má nepříjemně dlouhý dosah, takže narušuje komunikaci mořských živočichů v široké oblasti. Nahrávky delfínů skákavých prokázaly, že zvířata musí značně zesilovat intenzitu volání, aby si vůbec rozuměla.
„Je to podobné, jako když křičíme, když mluvíme v hlučnějším baru,“ vysvětluje profesorka Helen Baileyová z Marylandské univerzity, která výzkum vedla. Jenže hluk, který se svým týmem naměřila, dosahoval až do 130 decibelů, což není bar, ale spíš rušná dálnice.
Katastrofa zvaná airguns
Ještě nesrovnatelně hlučnější je technika nasazovaná ke geologickému výzkumu mořského dna zejména těžaři. Využívá podobný princip jako námořní sonary a echolokátory, jen místo zvukových vln vysílá vzduchové náboje.
Proto se také pro ni používá anglické označení airguns, jsou to vlastně vzduchová děla. Výstřel stlačeného vzduchu má obrovskou energii, vypustí velkou bublinu doprovázenou výbuchem. Zvukové vlny se pak šíří nejen ke dnu, kam náboj míří, ale současně se rozcházejí do stran.
Průzkumná plavidla navíc nezůstávají na místě, ostřelují vzduchovými děly i kilometry mořského dna. Zvuk exploze se tak může v určité oblasti rozléhat každých 10 až 15 sekund nepřetržitě týdny a měsíce.
Hlasitost je obrovská, v okruhu až 300 000 km² může stonásobně překročit běžný hluk oceánského pozadí. Tuto metodu kromě těžařů někdy používají i vědci ke geofyzikálnímu průzkumu dna. Hluk jejich výbojů je přitom až 1000x vyšší než lodních motorů a využívají stejný frekvenční rozsah, na kterém komunikují velryby.
Sonary a pobřežní stavby
Dalším obrovským problémem pro podmořský život jsou sonary. Používá je jak vojenské námořnictvo, tak i rybářské lodi. Pomocí impulsů nízkofrekvenčního zvuku pročesávají krychlové kilometry mořské vody s hlukem, který převyšuje úroveň na palubě letadlové lodi nebo při odpalování rakety. Proto sonary mohou zabíjet, obzvláště citlivé na ně jsou velryby.
Dočasným, ale výrazným zdrojem hluku jsou také stavební práce pod vodou. Týká se to nejen ropných plošin, ale také větrných turbín. Ty se instalují na ocelové piloty zatloukané do dna. Ale ani po dokončení se nevrátí předchozí klid, ozývá se tu hluk strojů a kyvadlové dopravy při údržbě.
Stres, který zabíjí
Narůstající podvodní hluk působí na vodní živočichy počínaje už těmi nejdrobnější, tedy zooplanktonem. Jeho významnou část tvoří malí korýši, souhrnně označovaní jako kril. Právě kril je základem živočišného potravního řetězce v moři, jeho úbytek je proto závažný problém.
Přitom australská studie z roku 2017 ukázala, že i jednorázové vystavení zvuku vzdušného děla zabije 100 % nedospělých korýšů v krilu. O moc lépe nesnášejí extrémní hluk ani vyšší živočichové. Trpí jejich schopnost orientovat se v prostoru, pak se snáze stávají kořistí predátorů nebo naopak mají problém sami potravu sehnat.
Hluk má i přímé zdravotní dopady, poškozuje sluch, oslabuje imunitu nebo mění metabolismus. Narušuje také páření a péči o mláďata. Zvláště ohrožené jsou velryby. Když velrybí matka ztratí kontakt s mládětem, ve zvýšeném hluku už nemusejí svá volání zachytit.
Potíže mají i dospělí jedinci. U plejtváků obrovských zjistili francouzští vědci, že se jejich komunikační pásmo kryje se střední frekvencí lodních sonarů, což zvířata nutí opakovat svá volání, jako by ztrácela spojení.
To odpovídá odhadům, že se vzdálenost, na kterou jsou velryby schopné se domlouvat, zkrátila o 90 %. Ale může být ještě hůř. Pokud velryby kvůli hluku zpanikaří a příliš rychle se vynoří z hlubin, nevydechnuté bubliny dusíku mohou poškodit tkáně natolik, že to zvíře nepřežije.
Totéž už odborníci zaznamenali i u tuleňů a dalších druhů. Velryby mohou také zazmatkovat a pak ztratit orientaci a uvíznout na mělčině, kde uhynou.
Co lze změnit?
Zlepšení by přineslo třeba už jen zpomalení nákladních lodí. Čím větší a rychlejší, tím jsou lodě také hlučnější. Nejjednodušší a okamžitě fungujícím způsobem, jak snížit hluk z lodní dopravy pod hladinou, je tedy omezení rychlosti.
Předpokládá se, že při snížení o 10 % by hlučnost klesla o 40 %. Při omezení o 20 % by ztišení hluku mohlo dosáhnout 67 % dnešních hodnot. Pomohla by modernizace, protože hlavním zdrojem hluku jsou staré motory a lodní šrouby.
Spíše než úlevy se ale život v mořích dočká další zátěže. Jako nové ohrožení se rýsují záměry na hlubokomořskou těžbu nerostů. I když se plány soustředí do tichomořské pustiny zvané Clarionova-Clippertonova zóna, která je v hloubce čtyř až pěti kilometrů, vibrace těžké techniky hranice zóny daleko přesáhnou.
Autorka: Kateřina Pavelcová