Z hustého porostu různých druhů hrášků se vynořil chlap v kněžském rouchu. Do zahrady rozhodně nepřišel pro zdravou svačinku, jeho cílem byla věda! „Tenhle je hranatý, támhleten zas kulatý. Zajímavé,“ kněz odložil motyku a vše si pečlivě zapsal.

Revoluční nápad, využít statistiku v zahradě, zdá se přineslo pochopení toho, proč hrášek vypadá tak jak vypadá.

Učitel spolu s knězem z místní vesnické školy v Hynčicích ve Slezsku nasadili rodičům brouka do hlavy: „Nadané děti by měly ve studiu pokračovat!“ Byť si Mendelovi byli vědomi, že jejich syn Johann Mendel (1822–1884) byl jedním z takových dětí, museli jako drobní rolníci pořádně zvážit všechna pro a proti.

To, že byl Johann jejich jediným synem, jej automaticky předurčovalo na dráhu rolníka, dědice, který měl jednoho dne převzít hospodářství. Nová škola byla navíc až v Opavě, vzdálené 36 kilometrů od domova.

Ani po finanční stránce se šestileté studium jejich syna nemuselo zdát jako nejlepší volba. Rozhodování to asi nebylo snadné, a je těžké určit, co Mendelovi nakonec přesvědčilo, ale Johann přeci jen v roce 1834 nastoupil na gymnázium v Opavě.

Achillova pata

Rodiče hradili synovi část výdajů, na zbytek si šikovný student musel vydělat sám. Zejména během období, kdy „byli rodiče postiženi několika rychle za sebou následujícími pohromami“. Johann proto začal doučovat své méně nadané spolužáky.

A byť měl mladý Mendel ve škole vynikající prospěch, zanedlouho se projevila jeho Achillova pata – zvládání stresu nebylo zrovna něco, s čím by se mohl tento bystrý student chlubit. Na jaře 1839 onemocněl ze stresu natolik, že nezvládl složit závěrečné zkoušky.

Díky dřívějším skvělým výsledkům však mohl ve studiu pokračovat dál a gymnázium úspěšně ukončil. Tato slabina však Johanna ovlivňovala i během dalších let.

Věno za knížky

Vrátit se domů a převzít hospodářství? Tak tímto směrem se Johannovy myšlenky neubíraly. Srdce jej táhlo jinam. Jen, co škola skončila, lámal si hlavu nad tím, jak si zajistit prostředky, aby mohl ve vzdělávání pokračovat.

Část věna, kterého se jeho sestra Terezia vzdala, mu na tři roky umožnila navštěvovat přednášky na Filozofickém ústavu v Olomouci. Kluk pocházející z německy mluvící rodiny, zde bojoval kromě finančních potíží a stresu, který ho tu a tam vyřadil ze života i studia, také s neznalostí češtiny.

Chtěl-li Mendel v Olomouci studovat, musel si sehnat „český slovník“ a jazyk se takřka v dospělosti doučit. A zdá se, že dobře udělal, když se dal na tuto dráhu.

Už žádné starosti o obživu

„Do nynějška mi na mysl přicházejí dvě jména, avšak doporučit mohu jen jednoho. Je to Johann Mendel… Má určité znalosti českého jazyka, avšak ne dostatečné, chce se ovšem oddat studiu češtiny… “ Na základě tohoto doporučení dostal Johann nabídku, která se neodmítá.

Vstup do augustiniánského opatství sv. Tomáše v Brně ukončil jeho „věčné úzkosti o způsob obživy“. Pro zvídavého Johanna, který přijal řeholní jméno Gregor, to navíc byla možnost vzdělávat se bez toho, aby musel za své studium platit.

A vybral si vskutku dobře. Klášter sv. Tomáše totiž nebyl žádnou zastaralou institucí, ale střediskem zájmu o vědu a kulturu. Součástí kláštera byla rozsáhlá mineralogická sbírka, experimentální botanická zahrada a zdejší velkolepá knihovna obsahovala učebnice přírodních věd.

V řadách kláštera byli známí filozofové, matematici či botanici zabývající se vědou a výzkumem. Gregor Mendel později přiznal, že právě atmosféra tohoto místa v něm vzbudila jeho zájem o přírodní vědy.

Neúspěšný student

Práce v nemocnici nebyla pro vysvěceného kněze Gregora zrovna tím pravým. Pohled na krev a utrpení nemocných mu nedělal vůbec dobře, čehož si všiml také hlavní opat Cyril František Napp (1792–1867). „Lepší, než nemocnice pro něj bude zajisté škola,“ rozhodl a Gregora poslal učit na gymnázium ve Znojmě.

A Napp měl vskutku pravdu. Mendel si učení zamiloval, díky laskavosti i vtipu si jej oblíbili také studenti. Zanedlouho se mu ale do cesty postavil zákon. Každý, kdo chtěl řádně učit, musel absolvovat zkoušky učitelské způsobilosti.

Pro Mendela to znamenalo postavit se před komisi ve Vídni… Jeho potíže se zvládáním stresu i fakt, že Mendel se nepřipravoval na zkoušky na univerzitě ale sám v soukromí, měly za následek, že testy neprošel. A to ani napodruhé.

Ale. Kdyby Mendel zkoušky zvládl, vrátil by se zřejmě do Znojma, stal by se učitelem a možná by se před ním nikdy neotevřela cesta vedoucí k jeho badatelské práci.

Vědec bez titulu

Mendelův sen o studiu na akademické půdě se mu mezi lety 1851–1853 splnil. Díky Nappově podpoře se zapsal na Vídeňskou univerzitu. S velkým zápalem zde odhaloval tajemství matematiky, fyziky, fyziologie rostlin a vlastně všeho, co ho bavilo.

Obzvlášť kombinace matematiky a botaniky byla v té době poněkud netradiční. Jak se ale později ukáže, vskutku klíčová. Mendelovi se ve škole dařilo, neodmyslitelnou součástí studia bylo ale samozřejmě složení zkoušek.

Ani tentokrát nedokázal Gregor Mendel přesvědčit zkušebnou komisi o svých mimořádných vědomostech a schopnostech, a tak zůstal i nadále vědcem bez titulu… Již po studiu se mu však pomalu rýsovala představa o jeho budoucím výzkumu.

Hrášek, kam se podíváš

Zatímco jeho předchůdci sledovali obrovské množství znaků na malém počtu jedinců, Mendel se rozhodl při výzkumu dědičnosti postupovat naopak. Určil si pouze sedm vlastností, které pak pozoroval na velkém množství vzorků, a to dokonce po několik generací.

V zahradě augustiniánského kláštera ve Starém Brně, během let 1856–1863 postupně pěstoval a následně testoval asi 28 000 rostlin, z čehož většinu tvořily rostliny hrachu. Gregor Mendel využil umělé křížení rostlin s odlišnými vlastnostmi, při čěmž přenášel štětečkem pyl z jedné rostliny na druhou.

Jelikož přesně znal oba rodičovské rostliny, mohl polehku určit, co jejich „hrachové dítko“ zdědilo.

Odměna? Ani omylem!

Teorie tzv. míšené dědičnosti, která se těšila oblibě v 19. století, a která tvrdila, že potomek dědí jakoukoli vlastnost jako průměr rodičovských hodnot, měla silného soupeře. Mendel totiž po analýze svých výsledků zjistil, že vlastnosti se dědí na polovinu od obou rodičů.

Některé z těchto vlastností – genů, jsou ale silnější (dominantnější) a ty druhé slabší (recesivní). Své myšlenky přednesl před Společností pro studium přírodních věd v Brně v roce 1865. Jeho práce byla také publikována, ale jak už to v Mendelově životě chodilo, „odměna“ za jeho úsilí se opět nedostavila.

Gregor Mendel se v pozdějších letech jako opat kláštera sv. Tomáše, věnoval více administrativě a občanským povinnostem, než bádání. Hrášek nechal hráškem. A byť sám věřil, že „zanedlouho bude výsledek této práce chválit celý svět,“ do své smrti nevěděl, jak skutečně velkým přínosem byl pro vědeckou obec a výzkum genetiky.

Až po jeho „znovuobjevení“ na počátku 20. století byl konečně doceněn a označen za „Otce genetiky.“.

Juliana Sedláková