„Předpokládám, že jsem změnil svět,“ nechal se slyšet Joe Farman, jeden z autorů studie, která před 40 lety oznámila objev díry v ozonové vrstvě klenoucí se nad Antarktidou. Nepřeháněl. Objev změnil mezinárodní vztahy, způsob, jakým žijeme i výrobky, které nakupujeme..
Ať už to bylo globální oteplování, nebo okyselování oceánů, v posledním půlstoletí lidstvo čelilo hned několika vážným globálním ekologickým krizím. Stav ozonové vrstvy byl jednou z nich. Odhalení závažnosti problému způsobil ve světě šok, přesto se o ní v současnosti téměř nemluví. Důvod je prostý.
Série kroků, které po objevu následovaly, daly do pohybu události, o kterých se mluví jako o největším úspěchu enviromentálního hnutí v historii.
Nová práce
Koncem 70. let nastoupil mladý fyzik-meteorolog Jonathan Shanklin do nového zaměstnání. V British Antarctic Surey (BAS) dostal za úkol kontrolovat data pořízená z Dobsonova ozonového spektrofotometru v Halleyově observatoři na Antarktidě, který měřil množství UV světla dopadajícího na Zemi.
Práce to byla mravenčí. Vědci do té doby jednoduše čmárali naměřené hodnoty na listy papíru a nahrávání dat do systému mělo obrovské zpoždění. Shanklin tak trávil dlouhé dny zastrčený v kanceláři v Cambridgi, kde třídit nepřeberné množství dat z nejjižnějšího kontinentu planety.
Postupem let mu bylo čím dál jasnější, že s ozonovou dírou je něco v nepořádku. Už tehdy někteří odborníci vyjádřili obavy, že by některé látky, jako výfukové plyny z nadzvukového letounu Concorde nebo chlorfluoruhlovodíky (CFC), mohly poškozovat ozonovou vrstvu.
Shanklin si o tom tehdy myslel to samé, co většina vědecké obce a zástupci průmyslu: „Jako neznalý fyzik jsem to považoval za nepravděpodobné. Rozhodl jsem se proto prezentovat data z toho roku a porovnat je s hodnotami naměřenými o deset let dříve.
Očekával jsem, že budou stejné, takže Concorde bude moci dál létat a veřejnost bude moci dál používat své spreje.“ Jenže nebyly.
Máme to děravé
Jak ukázala měření, od konce 70. let 20. století docházelo k systematickému poklesu množství jarního ozonu nad Antarktidou. Spolu s dvěma kolegy, Joe Farmanem a Brianem Gardinerem, Shanklin objev publikoval v květnu 1985 v časopise Nature.
Od té doby začaly ojedinělé důkazy rychle přibývat. Satelitní data odhalila, že ozonová díra se neomezovala jen na antarktický region, místo toho se rozprostírala na rozloze 20 milionů kilometrů čtverečních.
A záhy byl odhalen i viník. „Všechny údaje ukazovaly na kombinaci nárůstu chlóru z lidského používání freonů a přítomnosti polárních stratosférických mraků,“ uvedla Susan Solomonová z Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA), která v roce 1986 vedla klíčovou expedici, odhalující katastrofální vliv látek jako chlor a brom na ozon.
Doba freonová
Od přelomu 19. a 20. století používaly chladničky jako chladiva toxické plyny, amoniak (NH3), metylchlorid (CH3Cl) nebo oxid siřičitý (SO2). Po sérii smrtelných otrav ve 20. letech 20. století se začala hledat méně toxická náhrada.
Řešením se staly chlor-fluorované uhlovodíky (CFC), syntetizované poprvé v roce 1928. Pod obchodním názvem freony se začaly používat jako nehořlavá, netoxická chemikálie v chladničkách a klimatizačních jednotkách do automobilů, domácností a kancelářských budov, aerosolových sprejích a jako průmyslové čistící prostředky.
V 70. letech už byly všudypřítomné. Do hledáčku klimatologů pro jejich potenciální škodlivost v atmosféře se dostaly už dříve. Obvinění ale byla smetena ze stolu a označena za přehnaná. Ve skutečnosti jsou freony v nižších vrstvách atmosféry inertní, ve stratosféře ale působením UV záření dochází k jejich rozkladu, uvolňování chlóru a destrukci ozonu. Uvádí se, že jeden atom chloru může zničit více než 100 000 molekul ozonu.
Vzácná shoda
Trvalo pouhé dva roky, než se svět rozhodl jednat. K ratifikaci dohody o zmrazení výroby a spotřeby látek poškozujících ozonovou vrstvu, Montrealskému protokolu, došlo v roce 1987. Kofi Annan, bývalý generální tajemník OSN, jej prohlásil za „možná nejúspěšnější kdy uzavřenou mezinárodní dohodou“.
V roce 1987 dosahovaly látky poškozující ozonovou vrstvu rekordních 1,6 milionů tun emisí, přičemž freony tvořily něco málo přes jeden milion tun. Do roku 2009 se podařilo vyřadit 98 % chemických látek uvedených ve smlouvě.
Podle některých modelů Montrealský protokol a jeho dodatky pomohly zabránit až dvěma milionům případů rakoviny kůže a milionům případů šedého zákalu ročně po celém světě. Zásadní se ukázal také jeho podíl na ochraně ozonové vrstvy.
„[Kdyby nedošlo k zákazu freonů], je docela dobře prokázáno, že v roce 2050 bychom měli na celé planetě ozónovou díru a planeta by se stala neobyvatelnou,“ uvedla Solomonová.
Rána se hojí
Díky bezprecedentní mezinárodní reakci přestal být najednou problém ozonové vrstvy na pořadu dne. I v současnosti dochází každý rok na jaře k vyčerpání ozonové vrstvy nad Antarktidou, přičemž v létě se zase uzavře.
Jak ovšem ukázala nedávná studie vědců z MIT, z obecného hlediska se antarktická ozonová vrstva uzdravuje, a to jen díky krokům podniknutým v uplynulých několika desítkách let. Vzhledem k tomu, že freony vydrží v atmosféře nejméně 50 let, existují šance, že se díra zacelí nadobro.
„Někdy kolem roku 2035 bychom se mohli dočkat toho, že v Antarktidě nedojde k žádnému vyčerpání ozonové vrstvy,“ řekl jeden z autorů studie, Peidong Wang. „Někteří z nás ještě za svého života uvidí, jak ozónová díra úplně zmizí.“.
Předčasný happy end?
Na oslavy je ale příliš brzy. Veřejnost například v roce 2018 zastihla zpráva, že koncentrace trichlorfluormethanu (CFC-11) v atmosféře neklesá tak rychle, jak se očekávalo. Stopy vedly do továren v Číně, kde se látka používala k výrobě polyuretanové pěnové izolace.
Další výzvy se dají očekávat i v budoucnu. K poškození ozonové vrstvy mohou vést například velké sopečné erupce, nebo zavádění náhrad za freony. Například oxid dusný, emitovaný při hnojení v zemědělství, je silným skleníkovým plynem poškozujícím ozonovou vrstvu.
Existují také potenciálně rizikové aktivity, jejichž dopadu ještě plně nerozumíme, jako jsou starty raket. To vše podtrhuje zásadní význam dlouhodobého monitorování životního prostředí, ať už jde o freony, globální teplotu nebo ukazatele biologické rozmanitosti.
„Pokud je nesledujeme, pak nevíme, zda jsme v potížích, nebo ne. A pokud nevíte, že jste v potížích, nemůžete přijmout preventivní opatření, a to je podle mě zásadní součást tohoto příběhu,“ shrnul Shanklin.
