O tom, že lidé byli v jednom psychologickém pokusu ochotni udělovat druhému člověku překvapivě vysoké šoky jste již pravděpodobně slyšeli. Dnes si ale o Milgramově experimentu povíme trochu jinak – dozvíte se i to, co se běžně neříká..

Předně se běžně neříká, že se nejednalo o experiment, ale o experimenty a míra poslušnosti se v nich dosti lišila v závislosti na konkrétní situaci. Také se neříká, že na účastnících experimentů, kteří šoky měli udělovat, bylo zřetelně znát, že udělování šoků je přivádí do značného rozrušení a distresu, a nelze je tedy tak považovat za necitelné tyrany.

Málo se také zdůrazňuje etická stránka těchto experimentů. Ale než si tyto záležitosti rozebereme, pojďme si v krátkosti připomenout základní podobu Milgramových experimentů.

Tenkrát na Yale

Účastník experimentu přišel v srpnu roku 1961 na univerzitu Yale v domnění, že zde bude probíhat výzkum o učení a paměti. V laboratoři mu bylo řečeno, že druhého účastníka experimentu (který byl ale ve skutečnosti společníkem experimentátora) bude učit spojení dvojic slov a za každou chybu mu má udělit elektrický šok.

Tyto šoky s postupujícím počtem chyb narůstaly až do maxima 450 voltů. Než pokus začal, pomocník experimentátora jen tak mimoděk prohlásil, že má slabší srdce. Poté odešel do kabiny tak, aby jej účastník výzkumu neviděl.

Se vzrůstající intenzitou šoků začal protestovat a prosit o propuštění z kabiny, později začal volat, že jeho srdce se začíná ozývat a při nejvyšších intenzitách šoků již neodpovídal vůbec. Experimentátor v případě, že účastník výzkumu projevil nesouhlas s udělováním šoků, řekl pouze klidně:

„Je nutné, abyste pokračoval.“ Nebo: „Experiment vyžaduje, abyste pokračoval.“ Experiment byl ukončen poté, co účastník výzkumu ani na třetí výzvu k pokračování v udělování šoků neuposlechl. Je jistě zřejmé, že šoky byly falešné a pomocníkovi experimentátora se nic nestalo.

Až na hranici poslušnosti/vzdoru

V této podobě experimentu, známé také jako základní podmínka, došlo na konec stupnice, tedy ke 450 voltům 26 ze 40 participantů. Můžeme se zaměřit na těch šestadvacet lidí a říci, že je to šokující číslo.

Ale také bychom se mohli soustředit na lidi, kteří v experimentu v určité chvíli odmítli pokračovat. Dokázali se vzepřít autoritě a to autoritě tak důvěryhodné jako je vědec, který se snaží posunout lidské poznání kupředu.

Dokázali překonat tu nechuť riskovat konflikt, protože došli k názoru, že je to zapotřebí. Milgramova studie se někdy uvádí jako studie poslušnosti. Ale možná bychom k ní mohli přilepit i slovo neposlušnost, vzdor, vzepření se, nebo něco podobného.

Čtyři z 20

Řekli jsme si, že zde byly i další experimenty. V nich se měnila například blízkost spojence experimentátora, který údajně dostával šoky. Asi nás nepřekvapí, že když tento pomocník nebyl zavřený v kabině, ale seděl vedle účastníka výzkumu, počet lidí, kteří došli až k udělení nejvyššího šoku klesl na polovinu.

Můžeme se tak ptát, zda za vysokou poslušností se kromě poslušnosti samotné neskrývá i míra, do jaké jsme vystaveni důsledkům svého jednání.

Ještě dramatičtější změnu ve „výsledcích“ bylo možné pozorovat, když člověk, který vyžadoval pokračování experimentu nebyl vědec v laboratorním plášti, ale další účastník (ve skutečnosti opět pomocník experimentátora).

Zde nejvyšší šok udělili pouze čtyři lidé z 20. Nikdo neudělil nejvyšší šok v případě, kdy v laboratoři byli přítomni dva vědci, kteří se přeli o to, zda ve studii pokračovat a pouze jeden z nich účastníka výzkumu vyzýval k dalšímu udělování šoků.

Autor: Martin Burget

Více se dočtete v čísle 3/2025.