Tradiční pohled archeologů tvrdí, že povodí řeky Amazonky nebylo z hlediska životního prostředí schopné vyživit velkou populaci. Nyní se ukazuje, že je tento názor v rozporu s nálezy uskutečněnými na pláních zvaných Llanos de Moxos, na nichž se nacházejí pozůstatky po velkých předkolumbovských zemědělských společnostech, které zde podle všeho ve velkém pěstovaly kukuřici..

Llanos de Moxos se nachází v dnešní Bolívii, hlavním současným centrem oblasti je město Trinidad. Východně od něj se nachází město Casarabe. Nedávná zkoumání oblasti kolem něj pomocí lidaru ukazují, že mezi lety 500 až 1400 se zde na více než 4000 km2 rozkládala stejnojmenná kultura.

Ačkoliv měli tito lidé přístup k řadě potravin, jako je kukuřice, škrobové hlízy, tykve, arašídy a další, nenašli archeologové žádný důkaz o existencí zemědělských polí pro pěstování těchto plodin.

Dvě sklizně kukuřice za rok

Vědci tudíž spekulovali o tom, jak farmáři této kultury vypěstovali dostatek potravin k udržení značné populace. Nyní se zdá, že našli odpověď. Geoarcheolog Umberto Lombardo z Autonomní univerzity v Barceloně spolu se svými kolegy zveřejnil závěry svého zkoumání oblasti koncem ledna v časopise Nature.

Podle nich lidé z Casarabe vybudovali inovativní, dříve nepoznanou síť odvodňovacích kanálů a rybníků, která jim umožňovala dvě sklizně kukuřice za rok.

Rozsáhlé pěstování této plodiny během deštivých i suchých částí roku podpořilo růst měst kultury Casarabe napříč amazonskými lesy a savanami na území dnešní Bolívie. „Jak populace a s ní i tlaky na životní prostředí rostly, možná hledali příslušníci kultury Casarabe spolehlivější a stabilnější zdroje bílkovin,“ navrhuje Lombardo.

„Do jisté míry jim to mohla nabídnout právě kukuřice,“ dodává. Místo, aby využívali řadu dostupných plodin, raději přeměnili savany v centra produkce kukuřice.

Dostatek kukuřice zajistila síť kanálů a rybníků

Lombardův tým pomocí satelitních snímků i pozemních průzkumů území identifikoval shluky rybníků vytvořených člověkem na dvou místech v savaně. Kanály vyhloubené do země zmapovali odborníci pomocí techniky lidar, což je metoda dálkového měření vzdálenosti na základě výpočtu doby šíření pulsu laserového paprsku odraženého od snímaného objektu.

Zjistili tak, že byly propojené s mnoha rybníky. Ty byly odvodňovány prostřednictvím odvodňovací sítě sestávající ze stále hlubších kanálů.

Vzorky půdy z okrajů odvodňovacích kanálů i rybníků obsahovaly mikroskopické minerální útvary zvané fytolity, které jsou charakteristické právě pro kukuřici. Vědci se domnívají, že k její kultivaci docházelo pravděpodobně právě podél hranic kanálů a kolem okrajů rybníků.

Radiokarbonová data pro semena a listy naznačují, že jeden z rybníků využívali příslušníci kultury Casarabe mezi roky 1250 až 1550. Stáří odvodňovacího systému a dalších rybníků však zůstávají neznámé.

Zdroj: ScienceNews