Tajemství krve v průběhu historie fascinovalo nejchytřejší hlavy své doby. Životodární tekutině se připisovaly mnohé vlastnosti a stala se součástí četných mýtů i rituálů. Byť krev byla odnepaměti pokládána za důležitou tekutinu, stovky let se využíval všelék v podobě pouštění žilou.  V 17. století se ale na scéně objevili lékaři, kteří se pokusili o pravý opak – „pumpovat“ krev zpátky do těla..

Pomineme-li tradovaný příběh o nezdařeném pokusu nemocného papeže, či Incích, kterým prý bylo transfuzní „řemeslo“ známé, a přesuneme se k psaným pramenům, ze všeho nejdřív narazíme na dílo Wiliama Harveye (1578-1657).

Tento anglický lékař otevřel dvířka k transfuzi svým revolučním objevem krevního oběhu. Dospěl k názoru, že krev se v těle nevstřebává ani nespotřebovává ale neustále koluje. Vcelku přesně mluvil o tom, jak je do mozku a zbytku těla pumpována srdcem.

Na veřejné demonstraci ukázal, jak cirkulace funguje, a dokázal také, že krev se v žílách pohybuje jenom jedním směrem – právě směrem k srdci. Lékaři vyzbrojeni těmito informacemi, mohli nejenom lépe léčit rány, ale také začít uvažovat o možnostech krevní transfuze.

Zvířecí dárce zachraňuje životy

Husím brkem, které spojovalo krční tepny dvou psů, proudila krev. Když se ukázalo, že tělo příjemce „bylo přeplněno… přitékající krví,“ pustil se Richard Lower (1631–1691) do šití. Pes byl v pořádku.

Lower se tak v roce 1666 stal prvním lékařem, který provedl úspěšnou transfuzi. Jen rok na to si francouzský lékař Jean-Baptiste Denys (1635–1704) lámal hlavu nad svým 15letým pacientem trpícím horečkami.

Pouštění žilou, naordinované klasickými lékaři, které mělo tělo zbavit nečistot, bylo pro chlapcův organizmus velice vyčerpávající. Doktor Denys, který byl se zprávami z Anglie obeznámen, se rozhodl přistoupit k transfuzi a krev klukovi „vrátit“.

Jako dárce použil jehně. Chlapcův stav se po jeho zásahu výrazně zlepšil. Také Lower si následně zkusil transfuzi ovčí krve na lidském jedinci. Postup se mohl z laboratoří pomalu dostat do lékařské praxe.

Po několika úspěších, kdy byla odzkoušena i krev jiných zvířat, se ale dostavil také nezdar. Po smrti jednoho z Denysových pacientů vešly transfuzní praktiky v nemilost. Jen co byly ve Francii zakázány, Anglie od nich také upustila.

V roce 1679 na ně papež navíc uvalil přísný zákaz. Metoda krevních transfuzí měla navždy upadnout v zapomnění.

Pomoc pro rodičky

Porodník James Blundell (1790–1878) měl už dost toho, jak mu pacientky během porodů umíraly na vykrvácení. Odhodlaný „vyvinout lék“ vykonal sérii experimentů. Jelikož byl poučen o škodlivosti přenosu krve z jednoho druhu na jiný, k transfuzi zvolil v roce 1818 lidskou krev.

Na rozdíl od svých předchůdců před zhruba 150 lety nepoužil přímí přenos, tedy spojení dvou oběhů, ale sáhl po injekční stříkačce. Své úspěchy pak zveřejnil v časopise Lancet. Byť Blundell odhalil, že krev toho samého dárce může jednou pomáhat a jindy zabíjet, příčinu toho, proč tomu tak je, nerozlouskl.

Proč jedna ničí druhou?

Jen co si mladý rakouský lékař a biolog všiml, že krev dvou lidí se po kontaktu shlukuje (aglutinuje), rozhodl se, že tento efekt je potřeba hlouběji přezkoumat a vysvětlit. Karl Landsteiner (1868–1943) tak odebral sobě a 21 kolegům vzorky krve.

Pozorně sledoval vzájemné reakce krvinek s krevním sérem. Některé vzorky krve prostě nebyly kompatibilní a jejich smícháním by došlo k nepříznivým reakcím v lidském těle, jelikož imunitní odpověď má za následek shlukování červených krvinek.

V roce 1901 měl Landsteiner jasno! Existují tři krevní skupiny – A, B, C (dnes 0). Jeho vídeňští kolegové si později všimli, že se objevili i lidé, které pokládali za výjimku z tohoto pravidla. Landsteiner dospěl také k závěru, že transfuze provedená mezi lidmi stejné skupiny nevyvolává destrukci červených krvinek, zatímco mezi lidmi různých skupin tato možnost existuje.

Na základě vědcových poznatků byla v roce 1907 v New Yorku provedena úspěšná krevní transfuze.

Když tři nestačí

A zatímco probíhal výzkum na Vídeňské univerzitě, český psychiatr a neurolog Jan Jánský (1873–1921) zkoumal souvislost mezi duševními poruchami a srážlivostí krve. Jánského, jelikož se primárně nezabýval transfuzemi krve, Landsteinerova práce obešla.

Nezávisle na rakouském kolegovi si však roce 1907 uvědomil existenci čtyř krevních skupin. Z „výjimky z pravidla“ tak vytvořil samostatnou krevní skupinu AB, která, jak dnes víme, je nejvzácnější. Protéká žílami zhruba 5–7 % populace.

Velmi důležitou částí Janského práce byla také správná klasifikace jednotlivých skupin. Transfuze se odteď mohly provádět bez rizika úmrtí pacienta kvůli podání krve od nevhodného dárce. Názory na to, komu přináleží prvenství, se rozcházely.

V roce 1921 třeba uznala Jánského prvenství v objevu krevních skupin americká lékařská komise. V roce 1930 zas Lansteiner převzal za objev krevních skupin Nobelovu cenu.

Důležitý faktor

Poznatky související s krví se i v následujícím období rozšiřovaly. V roce 1937 se znovu dostal na výsluní Karl Landsteiner, který ve spolupráci s Alexandrem S. Wiener (1907–1976) identifikoval další základní črtu krve – RF faktor.

Při práci si vědci uvědomili, že transfuze Rh pozitivní krve někomu s Rh negativní krví poprvé nemusí způsobit žádné komplikace. V těle příjemce se však vytvoří protilátky, které dělají nebezpečnou další transfuzi.

Díky tomuto objevu se transfuze stala opět o něco bezpečnější. Dnes si věda musí poradit zejména s nedostatkem dárcovské krve. Řada vědců proto pracuje na vytvoření její umělé verze, případně na tom, jak krev zpracovat tak, aby se stala „univerzální“.

Dárce s jakoukoli krevní skupinou by pak mohl darovat krev kterémukoli příjemci. Ti, jejichž představy jsou odvážnější, i dnes zkoumají možnosti využití krve jako „elixíru mládí“.

Autorka: Juliana Sedláková