Podzimní období v Coloradu přináší zvláštní jev, nastává totiž čas páření tarantulí. Pavoučí milostné hrátky dokonce přitahují nadšence z dalekých koutů, kteří touží spatřit každoroční milostné rituály těchto pavouků.
Některá města dokonce pořádají slavnosti na počest těchto osmninožců. Za tímto veselím se však často skrývá smrtící realita, alespoň pro nešťastné samečky..
Tarantule mají špatnou pověst, ale celkem nezaslouženě. Většina druhů je pro člověka neškodná a velcí chlupatí pavouci navíc hrají klíčovou roli v ekosystémech, jako jsou rozsáhlé prérie jihovýchodního Colorada.
Zde tráví tarantule velkou část života v podzemních norách. V období mezi zářím a říjnem však ožívají, zejména při soumraku, kdy teploty začínají klesat. Dospělí samečci vylézají z úkrytu a vydávají se na cestu za samičkou, netušíc, že to může být poslední cesta, kterou vykonají.
Samečkům trvá přibližně sedm let, než plně dospějí a dorostou do velikosti kolem 12 centimetrů. Během období páření se tito pavouci pohybují po krajině a hledají nory samiček, které jsou často označeny hedvábnými vlákny z jejich pavučin.
Když sameček dorazí na místo, poklepe na zem pomocí svých předních končetin. Pokud samička projeví zájem, opustí svůj domov a setká se s ním. Právě v tuto chvíli se pro něj situace může zkomplikovat.
Po zaháknutí se za její kusadla pomocí svých nohou se sameček rychle spáří, poté se odpojí a snaží se zmizet. Často však není dostatečně rychlý a stane se obětí své větší partnerky, která ho pozře jako výživný pokrm, který potřebuje pro své těhotenství.
Pravděpodobně právě proto samečci tarantulí obvykle žijí jen jeden rok po dosažení pohlavní zralosti. Samičky se naopak mohou dožít dvaceti i více let.
Po páření, ať už s tragickým koncem pro samečka nebo ne, samička brzy naklade až 1 000 vajíček do speciálního hedvábného hnízda ve své noře, které pečlivě střeží. Mezi 30 až 45 dny poté se vylíhnou malí pavoučkové a obvykle stráví několik dní v bezpečí matčina úkrytu. Poté se rozptýlí do divočiny a začnou svůj vlastní životní cyklus.
Byť při pohledu na tarantule leckomu naskočí husí kůže a srdce se přestěhuje až do krku, tito osminozí chlupáči nejsou pro člověka žádnou hrozbou. Obecně jsou tito pavouci klidní a koušou jen v případě ohrožení. Pokud se to přece jen stane, jejich jed je sice bolestivý, není však smrtelný.
