„Kde je ten kámen?! Okamžitě mi ho přineste!“ řval římský císař. Rozhodně nechce mžourat na představení, které se v aréně pod ním chystá. Jen co dostane zelený smaragd do ruky, přikládá si ho k oku.

To je podívaná – gladiátoři a lvi bojující o holý život. Krátkozrakost je fuč..

S krátkozrakostí se podle profesora oftalmologie Ivana R. Schwaba působícího na lékařské fakultě Kalifornské univerzity, potýká lidstvo už od dob primátů. Na „vynález“ přimhuřování očních víček ve snaze vidět lépe, přišli slabozrací již před tisícovkami let.

Vždyť i samotný výraz myopie (krátkozrakost) pocházející z řeckého slova „myopos“, znamená „ten kdo zavírá oči“. Z řečtiny pochází také pojem hyperopie (dalekozrakost). Řešit potíže se špatným zrakem se naši starověcí předkové snažili různými způsoby.

Tak třeba římský učenec Seneca (4 př. n. l.–65 n. l.) prý ke čtení používal skleněnou kouli naplněnou vodou, která dokázala zvětšovat písmo. Císař Nero (37–68) zas podle římského autora Plinia Staršího (23–79) sledoval krvi přelévání gladiátorů přes smaragd, jenž napravil vládcovu krátkozrakost.

Byť Římané uměli vyřešit šedý zákal a poznali i různé masti na oční potíže, zlepšit zrak efektivnějším způsobem nedokázali.

Tajemný neznámý

Ve druhé polovině 13. století se v Evropě objevují první brýle. A že to byl již tou dobou vynález hodný pozornosti! Třeba kázeň mnicha z Pisy, mluví o schopnosti výroby brýlí jako o jednom „z nejužitečnějších umění na zemi.“ Jméno toho, kdo zasadil dvojici čoček do rámů, ale zůstává zahaleno rouškou tajemna.

Stejně tak je to i s lokalitou, i když, většina historiků nezpochybňuje místo původu v Benátkách nebo ve Florencii. Nesmíme pominout fakt, že první vynalezené brýle sloužily na čtení, tedy ke korekci dalekozrakosti.

Krátkozrací jedinci si na ostrý zrak museli počkat až do 15. století. Dřívější brýle byly těžké a mnohem náchylnější k rozbití jak dnešní.

To snad nemá řešení…

Brýle se zpočátku jednoduše přidržovali rukou před nosem. Postupně vznikaly různé kreativní nápady pro jejich upevnění. Někteří si brýle přichytily ke klobouku, jiný je zavazovali tkaničkami přes zátylek, či za ušima.

Z Číny přišla novinka v podobě malých závaží, aby se šňůrky nemusely zavazovat. Je nám dnes možná až k neuvěření, že tyto alternativy byly využívány až do roku 1727, než přišel se spásonosným nápadem britský optik Edward Scarlett (1688–1743).

K brýlím přidělal pevné bočné držáky. Scarlettův vynález zdokonalil James Ayscough (1720–1759), který v roce 1752 navrhl systém skládacích bočnic, jež je ostatně využíván dodnes.

Poslední krůčky

Ustavičné střídání brýlí lezlo Benjaminu Franklinovi (1706–1790) pořádně krkem. Chvilku chtěl číst, za moment zas hledět do dáli. Své brýle nechal ořezat a sdružit. Vyvinul tak první bifokální sklíčka.

V roce 1825 zas britský astronom George Airy (1801–1892) navrhl čočky na korekci astigmatizmu. Industrializace umožnila masovou výrobu, a brýle si zanedlouho mohl dovolit každý, kdo je potřeboval.

Ve 20. století se díky vynálezu plastu staly lehčími, bezpečnějšími a pohodlnějšími. Tou dobou už ale brýle čelily konkurenci.

Sklo v oku?

Byť první myšlenky na korekci zraku pomocí kontaktních čoček jsou připisovány brilantní mysli Leonarda da Vinciho (1452–1519), skutečnou éru započal až v roce 1887 oftalmolog Adolf G. E. Fick (1852–1937).

Čočku vyrobil z těžkého hnědého skla a dala se nosit jen několik hodin denně. August Müller (1864–1949) trpící těžkou formou myopie, dokázal pomocí svých inovativních čoček vyrobených z foukaného skla, opravit svých 14 dioptrií, s přesností 0,50 dioptrie.

Skleněné čočky byly ve 30. letech 20. století nahrazeny plexisklem. William Feinbloom (1904–1985) tak posunul jejich vývoj do nové fáze. Úspěch má na svém kontě také Kevin Tuohy (1919–1968), který díky nehodě vyrobil čočku, pokrývající pouze část oka – rohovku.

Taková čočka seděla oku mnohem lépe. Svět kontaktních čoček se ovšem úplně změnil díky našim rodákům.

Autorka: Juliana Sedláková 

Více se dočtete v čísle 10/2024.