Výsledky testů ukázaly vysoké hladiny močoviny. „Mladíkovi selhávají ledviny,“ zněl lékařský rozsudek. Jeho bratr nelenil, a jelikož měl „ledvinu navíc“ svolil k revolučnímu pokusu. Bratrům hrál do karet fakt, že byly geneticky identická dvojčata..

Každý nerv, každá žíla i kost se sjednotila a za tři dny byla paže stejná, jako by nikdy nebyla oddělena… Oko napůl slepého vrátného bylo nahrazeno kočičím… Krev některých želv, obsahovala lepidlo, tak silné, že dokázalo znovu spojit několik částí těla… „Transplantační legendy“ jsou známé po tisíciletí, a to téměř ve všech koutech světa.

Čínský lékař Bian Qiao (407–310 př. n. l.) prý úspěšně vykonal dvojitou transplantaci srdce, ve snaze dosáhnout vnitřní rovnováhy u obou operovaných mužů. Také v křesťanském světě se objevuje legenda o činu Damiána a Kosma, žijících ve 3. století.

Světci údajně nahradili nohu římského diákona, již nejspíš postihla gangréna, za nohu, krátce předtím zesnulého Etiopana. Nepředpokládá se, že je některý z těchto příběhů založen na realitě. Snad kromě transplantace kůže – největšího orgánu lidského těla, kterou přibližně v roce 800 př.

n. l. vykonal pomocí kožních štěpů, starověký indický lékař Sušruta – zůstávaly ideje o výměně chorého orgánu za zdravý, pouze nesplnitelnými sny. Futuristické představy získaly reálné obrysy až ve 20. století.

Olomoucké prvenství

Lékař se oko 11letého chlapce snažil zachránit marně. Chtě nechtě musel přistoupit k odstranění oční bulvy. Rakouský oftalmolog Eduard Konrad Zirm (1863–1944), působící v Olomouci, se rozhodl tuto situaci využít k pomoci jinému pacientovi.

Když ho navštívil dělník Alois Glogar, měl zcela zakalené rohovky, duhovka nebyla vůbec vidět. A jelikož rohovka chlapce zůstala nepoškozena, Zirm se pokusil o její transplantaci. Štěpy se mu podařilo umístit na obě oči pacienta.

Byť podobné pokusy dříve končily neúspěchem, tento případ byl jiný. Muži se zrak vrátil a Zirmův zákrok, který vykonal 7. prosince 1905, se tak zapsal do historie jako den, kdy byla vykonána první úspěšná keroplastika.

I když štěp rohovky v pravém oku bylo nakonec nutné odstranit, to levé se zahojilo a Glogar na něj viděl do konce života. Lidstvo si tak do dějin zapsalo jednu z prvních úspěšně vykonaných transplantačních operací.

Chybělo to nejdůležitější

Kdo by si myslel, že Zirmův úspěch vše vyřešil a transplantace se pak vykonávaly jako na běžícím páse, byl by na velkém omylu. Před nástupem imunosupresiv, tedy látek tlumících imunitní reakci, zůstávalo odhojování transplantátů hlavním kamenem úrazu.

Historie imunosupresivní léčby se začala psát v roce 1948, kdy americký lékař Philip Showalter Hench (1896–1965) poprvé aplikoval kortizon (v tom čase nazývaný sloučenina E) pacientce postižené revmatoidní artritidou, jejíž základní příčina tkví právě v porušeném imunitním systému.

Prvním, kdo vysvětlil odmítání transplantátu, byl v 50. letech 20. století britský biolog Peter Brian Medawar (1915–1987). Oba pánové získali za svůj přínos Nobelovu cenu. V tomto období mimochodem nezávisle na Medawarovi prokázal imunologickou toleranci také český biolog a lékař Milan Hašek (1925–1984).

K zásadní změně došlo na konci 70. let, zavedením cyklosporinu A. Díky tomuto mimořádně účinnému imunosupresivu došlo k enormnímu nárůstu úspěšnosti transplantací. Za zmínku rozhodně stojí také francouzský chirurg a laureát Nobelovy ceny Alexis Carrel (1873–1944), jehož přínos tkví v zdokonalení sešívání cév. Cestička k úspěšným transplantacím orgánů byla pomalu ale jistě vydlážděná.

Více se dočtete v čísle 8/2024.

Autorka: Juliana Sedláková