V severozápadní Evropě se před zhruba 6 000 až 7000 lety usadili neolitičtí farmáři pocházející z východního Středomoří. Před 5300 až 4900 lety však záhadně zmizeli. Mohly za to morové epidemie, nebo neúroda?.
Neolitičtí farmáři přišli do severozápadní Evropy z východního Středomoří, aby zde nahradili malé skupinky lovců a sběračů. Přinesli s sebou zemědělství a usedlý způsob života a zanechali za sebou mnoho megalitických hrobek a památníků, z nichž nejznámější je anglický Stonehenge.
Jenže zhruba před 5300 až 4900 lety došlo k vymizení jejich populace, kterou nahradila jámová kultura, pocházející z euroasijské stepi.
Zhruba z doby před 5 000 lety pocházejí nejstarší známe oběti moru v Evropě, jedna byla nalezena v Lotyšsku, druhá ve Švédsku. Vzhledem k tomu, že se jednalo o vskutku ojedinělé nálezy, nedomnívali se vědci, že by mor sehrál významnější roli při decimaci kultury neolitických zemědělců.
Nicméně Frederik Seersholm, výzkumník z Lundbeck Foundation GeoGenetics Centre na Kodaňské univerzitě v Dánsku se přesto rozhodl prověřit, jak častý výskyt moru tehdy vlastně byl.
Mor byl běžnější, než se zdálo
Zkoumání podrobil 108 vzorků DNA pocházejících z jedinců, kteří byli v době před zhruba 5000 lety pohřbeni v devíti hrobech ve Švédsku a Dánsku. Bakterie Yersinia pestis, která způsobuje mor, byla přítomna v 1 ze 6 vzorků, což naznačuje, že infekce touto nemocí nebyla tehdy vzácná.
„Tyto případy moru jsou datovány přesně do časového rámce, kdy víme, že došlo k poklesu populace během neolitu, takže je to velmi silný nepřímý důkaz, že mor mohl přispět k tomuto populačnímu kolapsu,“ komentuje svá zjištění Seersholm.
Bakterie byla přítomna u 18 jedinců ze 108 studovaných, podle Seersholma však byla prevalence moru zřejmě vyšší, protože starověkou DNA lze extrahovat pouze z dobře zachovaných lidských pozůstatků. Vzorky DNA patřily několika generacím čtyř rodin, z nichž někteří podlehli třem různým epidemiím moru, neboť v průběhu doby došlo k přeskupení genů moru, některé se ztratily, jiné přidaly, což zřejmě ovlivnilo virulenci tohoto patogenu.
Jak nakažlivý byl mor během neolitu?
Pro to, že se nejednalo o rozsáhlou morovou epidemii, maximálně její počátek, hovoří několik důkazů. Těla byla pečlivě pohřbena v hrobech, zatímco při rozsáhlých epidemiích bývají pohřbívána „bez ladu a skladu“ v masových hrobech.
Objevené varianty moru navíc postrádaly gen, o němž genetici vědí, že je klíčový pro přežití bakterie v trávicím traktu blech. Tato varianta se tak šířila z člověka na člověka, byla však méně nakažlivá než dýmějový mor, který stál za nejničivější morovou epidemií moru na světě, označovanou jako černá smrt, která ve středověku zabila polovinu evropské populace během pouhých sedmi let.
„Určitě jsme dokázali, že mor měl potenciál se šířit mezi lidmi a dokázal zabít celou rodinu,“ říká Seersholm, který závěry své práce publikoval 10. července 2024 v odborném časopise Nature. Ben Krause-Kyora z Univerzity v Kielu v Německu se nicméně domnívá, že Seersholmova studie spíše svědčí o tom, že se v době před zhruba 5000 lety vyskytovaly sporadické případy moru, ale ten v té době ještě nebyl schopný rozpoutat morovou epidemii.
Mark Thomas, profesor evoluční genetiky University College London, si myslí, že za poklesem neolitické populace stála kombinace několika faktorů, mezi které patřily špatné zemědělské postupy, které vyčerpávaly půdu, stejně jako špatné zdraví neolitických farmářů, k čemuž mohl přispět i mor.
