Ačkoliv již dříve byly nalezeny důkazy o tom, že se neandertálci starali o své nemocné a zraněné druhy, jednalo se vždy o pomoc dospělého dospělému, a tak nebylo jasné, zda toto chování bylo motivováno pouze očekáváním reciprocity, anebo skutečným soucitem.

Nález spánkové kosti asi šestiletého dítěte, trpícího Downovým syndromem, hovoří pro to druhé..

Fragment dětské spánkové kosti byl objeven už v roce 1989 na archeologickém nalezišti Cova Negra ve španělské provincii Valencie, ale důkladnému zkoumání vědeckým týmem, pod vedením paleoarcheoložky Mercedes Conde-Valverdeové z univerzity ve španělské Alcale, byl podroben až nedávno.

Spánková kost je párová, vzniklá spojením několika částí různého původu. Pomáhá formovat boky a základnu lebky, chrání mozek a obklopuje zvukovod.

Kost dokazuje Downův syndrom u dítěte

Fosilie je pravou spánkovou kostí s kompletně zachovanou anatomií vnitřních ucha. Ačkoliv z ní nelze vyčíst, zda patřila neandertálskému chlapci či dívce, odborníci dítě pojmenovali „Tina“. Zemřelo asi ve věku šesti let.

Při zkoumání tohoto lebečního fragmentu objevili odborníci abnormality v anatomii vnitřního ucha, které svědčí o tom, že „Tina“ trpěla Downovým syndromem. Jedná se o nejstarší známý důkaz svědčící o výskytu této genetické poruchy.

„Tento jedinec s velkou pravděpodobností trpěl úplnou hluchotou, závratěmi s pocitem nevolnosti a točením hlavy a neschopností udržet rovnováhu,“ vysvětluje Conde-Valverdeová. A pokračuje: „Vzhledem k těmto příznakům je vysoce nepravděpodobné, že by mu matka samotná mohla poskytnout veškerou nezbytnou péči a zároveň se starat o své vlastní potřeby.“ Proto se paleoantropoložka domnívá, že členové skupiny, ke které patřila, museli matce tohoto dítěte nepřetržitě asistovat, a to buď tím, že jí pomáhali s péčí o „Tinu“, nebo s každodenními úkoly.

Bez pomoci ostatních by to nešlo

U „Tiny“ byly objeveny abnormality v polokruhovitých kanálcích, což jsou kostěné kanály ve strukturách vnitřního ucha, které se podílejí na smyslu pro rovnováhu, stejně jako menší velikost hlemýždě, než je u dětí stejného věku běžná, který se podílí na slyšení.

„Přežití tohoto dítěte po období kojení implikuje skupinovou péči, pravděpodobně rozsáhlejší než pouhá rodičovská péče, typickou pro vysoce kolaborativní sociální kontext mezi členy skupiny. Jinak je velmi obtížné vysvětlit přežití tohoto jedince až do věku šesti let,“ říká Valentín Villaverde, spoluautor studie a emeritní profesor prehistorie na univerzitě ve Valencii.

Přesné stáří fosilie nebylo stanoveno, ale v lokalitě Cova Negra se neandertálci vyskytovali v době mezi 273 000 a 146 000 lety. „Po desetiletí je známo, že se neandrtálci starali o zraněné, staré a nemocné členy své tlupy,“ podotýká Conde-Valverdeová.

„Všechny známé případy péče se však týkaly dospělých jedinců, což vedlo některé vědce k domněnce, že toto chování nebylo skutečným altruismem, ale pouze výměnou pomoci mezi sobě rovnými.“ Objev fosilie dítěte s Downovým syndromem v Cova Negra tak podporuje existenci skutečného altruismu mezi neandertálci.