V lokalitě Cañada Seca na západě Argentiny objevili vědci hrob, který vedle koster nejméně 24 lidí obsahoval i částečnou kostru vyhynulého druhu lišky. Zkoumání naznačují, že byla zřejmě oblíbeným „domácím“ mazlíčkem, proto se jí dostalo pocty být pohřbená spolu se svými „páníčky“..

Naleziště, nacházející se asi 210 kilometrů jižně od argentinského města Mendoza, bylo objeveno roku 1991. Vedle kosterních pozůstatků tehdejších lovců a sběračů, včetně dětí, obsahovalo i jejich osobní věci, jako jsou korálkové náhrdelníky, kamenné nástroje a ozdoby rtů zvané tembetás.

Tito předchůdci moderního člověka oblast obývali zhruba před 1500 lety. V jednom hrobě byla nalezena rovněž částečná kostra lišky.

„Zdá se, že liška byla úmyslně pohřbena vedle osoby v hrobě, jedná se o teprve druhý takový nález v Jižní Americe,“ komentuje to Ophélie Lebrasseurová, zooarcheoložka z Oxfordské univerzity, která se na studii podílela.

Zpočátku se vědci domnívali, že se jednalo o exemplář jihoamerických lišek rodu Lycalopex, ale na základě podrobnějšího zkoumání fosilií, přesného měření jejích rozměrů i analýzy starověké DNA, ji následně identifikovali jako Dusicyon avus, vyhynulý druh, blízce příbuzný liškám a vlkům na Falklandských ostrovech (Dusicyon australis), kteří vyhynuli v 19. století.

Liška jako domácí mazlíček

„Pravděpodobně existoval hluboký vztah mezi společností lovců a sběračů a touto liškou,“ dodává Lebrasseurová. Dokládá to i analýza izotopů uhlíku a dusíku v liščích kostech. Ta ukázala, že zvíře jedlo stravu bohatou na rostliny, tedy podobnou té, kterou jedli tehdejší lidé, včetně toho, s nímž byla liška pohřbena v jednom hrobě.

„Divoké lišky obvykle jedly mnohem více masa, což naznačuje, že tato konkrétní liška jedla společně s člověkem,“ vysvětluje Lebrasseurová.

V čele studie stála molekulární bioložka Cinthia Abbonová z argentinského Institutu evoluce, historické ekologie a životního prostředí (IDEVEA) v Mendoze. Ta vysvětluje, k jakým závěrům spolu se svými spolupracovníky dospěla, když říká:

„Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že tato liška byla cenným společníkem skupin lovců a sběračů.“ A dodává: „Její silné pouto s lidmi během života bylo primárním motivem pro následné umístění jejích ostatků do společného hrobu s jejím ‚páníčkem‘.“.

Pes versus liška

Psi (Canis familiaris) začali vstupovat na jihoamerický kontinent asi před 4 000 lety, ale před cca 3 000 lety se jejich šíření zastavilo severně od Patagonie. První doklady o psech v tomto regionu tak pocházejí až ze 16. století, kdy některé zdejší domorodé společnosti začaly chovat psy evropského původu.

„Není tak pravděpodobné, že by zdejší moderní psi pocházeli z křížení psů s liškami, jak se dříve myslelo,“ vysvětluje Lebrasseurová.

Analýza lišky z Cañada Seca totiž ukázala, že většina jejích potomků se psy by byla neplodná. Vědci tak mají za to, že pravděpodobnějším scénářem, než že byla liščí populace vstřebána do populace psů, je, že došlo k vyhnutí druhu Dusicyon avus v důsledku změn klimatu zhruba před 500 lety.

„Její přirozená stanoviště tehdy převzali lidé, k čemuž došlo zhruba ve stejný čas, kdy se do oblasti dostali psi z Evropy,“ dodává Lebrasseurová.