Dali světu důmyslné stavby nebo číselnou soustavu. Náboženské přesvědčení však jindy skromné vzdělance měnilo v nelítostné vrahy, kteří se neštítili řádně vykoupat v karmínu.

Stejně jako ostatní staré mezoamerické kultury, i Aztékové ztotožňovali své nejvyšší božstvo se Sluncem. A důvod byl prostý. Legendy o stvoření světa převzaté od původních Toltéků totiž ukrývaly příběh boha Slunce a války jménem Huitzilipochtli, který měl zvítězit nad svými sourozenci Měsícem a hvězdami, a díky sebeobětování ostatních bohů získat absolutní moc.

Od té chvíle Aztékové věřili, že aby měl nejvyšší sluneční bůh na každý den dostatek energie, je nutné mu v pravidelných intervalech předkládat další a další oběti. Nejen proto ale přikládali jejich výběru mimořádnou důležitost. Pečlivost rovněž poháněl neustálý strach z případného konce světa.

Zajatci v bavlnce

Jakmile došlo na lámání chleba, byli nejvhodnější kandidáti vybíráni z řad válečných zajatců, přičemž svou smrt měli brát jako nesmírnou poctu. Jen díky nim bude božský řád světa zachován. Během příprav, které si mnohdy vyžádaly i několik měsíců, se proto Aztékové o své obětní beránky náležitě starali.

Nejenže jim bylo náležitě podstrojováno, k dispozici měli také několik sexuálních společnic. Jaké bylo překvapení, když v „den D“ Aztékové rukavičky odložili. V přesně stanovený čas se výprava složená z nejvyšších kněžích vydala k vrcholku nejbližší pyramidy. A rozmazlovat už vězně nehodlala…

Pomalá cesta do pekla

U mužského pohlaví ale Aztécká brutalita nekončila. Roku 1486 nechal tehdejší vládce Ahuitzotl (1486–1502) při zasvěcení chrámu v Tenochtitlánu obětovat tisíce mužů, žen i dětí. A opět podle přesně daného scénáře.

Od rána do večera postupovali zajatci v pomalém tempu až k branám chrámu. Vzájemně přitom byli spoutáni provazy uchycenými v proražených nosních přepážkách. Trvalo dlouhé čtyři dny, než kněží konečně vyřízl z hrudi poslední srdce.

Dle historiků se měl počet obětí vyšplhat až k hranici 20 tisíc. Někteří odborníci ale toho číslo dodnes zpochybňují.

Pláč jako dobré znamení

Skutečnost, že kněží uměli s nožem velice zdatně zacházet, dokládá také rituál věnovaný bohyni kukuřice, při kterém byly dívky usmrceny setnutím a jejich těla stažena z kůže. Tu si následně oblékl nejsilnější kněz, aby takto vybaven mohl v čele průvodu (i se sochou bohyně) vyrazit do ulic.

Děti byly naproti tomu obětovány ve prospěch boha deště, Tlaloca. Duchovní, společně s malými nevinnými tvářemi, postupně obcházeli pahorky v okolí, aby na každém z nich některé popravili.

Anebo řádně seřezali. Čím více slz děti prolily, tím lépe. Hojnost dešťů byla v tu chvíli zaručena.

Pro vyšší princip?

Tato forma obětování však patřila k nejtěžším. Jakmile totiž průvod dorazil do nejbližší vesnice, její obyvatelé se ve většině případů skrývali ve snaze nepříjemné podívané uniknout. Stejný postup volili i rodiče, jež své děti s přemáháním a slzami za tímto účelem prodávali.

Věřili však, že dělají správnou věc, která prospěje nejen jejich potomkům, ale především celé komunitě. Podle nalezených kosterních pozůstatků byly totiž dětské oběti nejčastěji znetvořené či nemocné. Vědci se proto přiklání k názoru, že již v dobách aztéckých měl rituál přispět k jisté genetické očistě.

Cesta ke Slunci

„Nedělali to proto, že by byli krutí, ale proto, že byli zbožní,“ shrnul pravou podstatu jejich počínání peruánský esejista Mario Vargas Llosa (*1936). Povinnost k bohům a komunitě byla zkrátka silnější.

Na rozdíl od evropského pojetí posmrtného života navíc Aztékové zastávali názor, že kam se duše po smrti dostane nezávisí na tom, jak člověk žil, ale jak zemřel. Ti, kteří odešli za světa přirozenou smrtí končili podle jejich představ v nevlídné zemi mrtvých.

Naproti tomu jedinci, jež posloužili vyššímu principu, putovali ke Slunci, aby se následně mohli stát jeho doprovodem.